19 Co 586/2024-174 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu, na základě které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 101 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 16.3.2021 provedla odtah motorového vozidla RZ , SPZ, na základě žádosti Městské policie hl. m. Prahy podle ustanovení § 17a odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů a následně bylo vozidlo umístěno na parkovišti provozované žalobkyní Žalovaného informovala o umístění vozidla na odtahovém parkovišti, o částce za odtah a vyzvala jej k úhradě částky za odtah a parkovného podle nařízení hlavního města Prahy. Žalovaná částka představuje částku za odtah ve výši 1 900 Kč, parkovné ve výši 250 Kč za 1. až 3. den, 400 Kč za 4. až maximálně 180. den po provedení odtahu vozidla a 50 Kč, za každý den následující po 180. dni po odtahu vozidla, celkem 101 500 Kč. Žalovaný namítá, že ve sporu není pasivně legitimován, neboť v době odstavení vozidla a jeho odtažení nebyl jeho vlastníkem, vozidlo dne 26.6.2019 prodal , jméno FO, , která neprovedla změnu zápisu v evidenci motorových vozidel a zůstalo takzvaně v polopřevodu. Z kupní smlouvy ze dne 26.6.2019 soud zjistil, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu s , jméno FO, , na jejímž základě na ni přivedl vlastnické právo k předmětnému vozidlu za kupní cenu 13 000 Kč a , jméno FO, uvedeného dne vozidlo od žalovaného převzala. Zavázala se provést na svůj náklad nahlášení změn v evidenci držitelů motorových vozidel. Soud zjistil, že dne 3.7.2019 se žalovaný obrátil na Městský úřad v Táboře se žádostí o pomoc při řešení problému, kdy , jméno FO, nezrealizovala převod předmětného vozidla. , jméno FO, byla vyrozuměním městského úřadu ze dne 3.7.2019 vyzvána k provedení změny vlastníka vozidla na její osobu ve lhůtě do 10 dnů ode dne doručení vyrozumění a současně upozorněna, že v krajním případě mohou být ze strany žalovaného podniknuta opatření, která jí zabrání v užívání vozidla, případně bude požádána Policie ČR o zajištění vozidla na její náklady. Zjistil, že , jméno FO, na výzvu nereagovala, proto bylo Městským úřadem v Táboře přijato opatřením spočívající v tom, že si žalovaný zakoupil nové doklady k vozidlu a nové tabulky registrační značky, současně vozidlo vyřadil z provozu a odevzdal obě nové tabulky RZ a malý technický průkaz. Učinil závěr o tom, že vlastníkem předmětného vozidla je , jméno FO, , která vozidlo před 2 lety zapůjčila svému kamarádovi, který s vozidlem zaparkoval v Praze, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně , jméno FO, a svědka , jméno FO, . Zjistil, že dne 15.3.2021 Městská policie hlavního města Prahy na základě § 17a odst. 6 zákona o obecní policii požádala žalobkyni o odstranění předmětného vozidla, na kterém byl přiložen technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla a do 30 dnů nikdo nepožádal o jeho odstranění. Vozidlo bylo odstraněno 16.3.2021 v 9:20 hodin. Žalobkyně následně vozidlo otevřela, zjistila jeho VIN a na základě toho jako vlastníka identifikovala žalovaného. Vozidlo je dodnes umístěno na odstavném parkovišti žalobkyně. Žalovanému bylo dne 28.5.2021 dodáno do domovní schránky oznámení o odtahu vozidla a výzva k převzetí ze dne 18.5.2021, jimiž byl informován o tom, že vozidlo bylo odtaženo, ale je možné ho vyzvednout z příslušného parkoviště po předložení platného dokladu totožnosti a ORV/OTP. Byl upozorněn na to, že mu vznikla povinnost hradit cenu za odtah a střežení vozidla na parkovišti. Usnesením rady hlavního města Prahy ze dne 15.2.2013 a nařízením o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti jsou stanovené ceny, za jeden nucený odtah vozidla 1 900 Kč, za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za 1 až 3 jen započatý den ve výši 250 Kč za den, od 4 dne za každý i jen započatý den, maximálně však 180 dnů ode dne přitažení vozidla na parkoviště ve výši 400 Kč za den a od 181. dne ve výši 50 Kč za den. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii, § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu), § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o podmínkách provozu) a judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 769/21) učinil závěr o tom, že žalobkyní uplatněný nárok je nárokem specifickým, který se právně kvalifikuje analogicky jako náhrada škody, resp. se posuzuje podle ustanovení o občanskoprávní náhradě škody, nejde však o případ, kdy oprávněné osobě vznikla újma jako taková, jde spíše o refundaci (kompenzaci) nákladů na odtah vozidla a nákladů spojených s jeho uskladněním. Pokud jde o výklad pojmu provozovatele vozidla, vyšel ze závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.9.2022, sp. zn. 25 Cdo 1655/2022, podle kterých primárním subjektem povinným nahradit náklady na odstranění vozidla je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti. Je-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti a tím kdo má vozidlo v právní i faktické dispozici je osoba odlišná od zapsaného vlastníka či provozovatele, nahradí náklady odstranění vozidla jeho skutečný vlastník a provozovatel. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1655/2022 ze dne 13.9.2020 a sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 ze dne 21.6.2022 řešily situaci odlišnou od situace v projednávané věci, kdy žaloby v těchto věcech směřovaly proti faktickým vlastníkům a provozovatelům vozidla, nikoliv proti „zapsaným“ vlastníkům, popřípadě provozovatelům. V dané věci je situace odlišná, žaloba směřuje proti „zapsanému“ vlastníkovi a provozovateli za situace, kdy bylo prokázáno, že skutečným vlastníkem a provozovatelem, tedy osobou, která má ve skutečnosti k vozidlu taková práva a oprávnění, jež ji umožňují s ním v dostatečném rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jednáním jej fakticky provozovat, je osoba odlišná od „zapsaného“ vlastníka a provozovatele vozidla, který jak bylo prokázáno vozidlo prodal , jméno FO, a podle názoru soudu by důsledná aplikace ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii vůči žalovanému byla nespravedlivá a ve svém důsledku by odporovala dobrým mravům. Vycházel z toho, že žalovaný platně uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě dne 26.6.2019 převedl své vlastnické právo k vozidlu na , jméno FO, , která si vozidlo po zaplacení kupní ceny převzala a od té doby má k vozidlu taková práva a oprávnění, která jí umožňují s ním v dostatečném rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jednáním jej fakticky provozovat. K tomu, že v registru vozidel nedošlo k přepisu vlastníka a provozovatele tak, aby se sladil „registrový“ stav se stavem skutečným, došlo v důsledku porušení smluvních povinností ze strany , jméno FO, , která nesplnila svůj závazek z kupní smlouvy. Za dané situace žalovaný, coby osoba průměrných znalostí, která nemá zkušenosti s prodejem a nákupem motorových vozidel, respektive s jejich převody, nezůstal nečinný, ale danou situaci, jak bylo shora uvedeno aktivně řešil ve spolupráci s Městským úřadem v Táboře. Žalovaný vozidlo nevlastní, fakticky neprovozuje a současně nemůže docílit změny zápisu v registru silničních vozidel, neboť jej nová vlastnice de facto podvedla a pro žalovaného byla zcela nekontaktní, když dopátrat se skutečné adresy , jméno FO, , popř. kontaktu na ni bylo pro žalovaného téměř nemožné, když i soud musel vyvinout zvýšené úsilí pro to, aby se mu ji podařilo kontaktovat a za této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy po žalovaném žádat náklady na odtah a střežení vozidla (soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2022, sp. zn. 25 Cdo 1265/2022). Soud prvního stupně dále uzavřel, že pokud by uplatněný nárok měl být posuzován podle ustanovení o občanskoprávní náhradě škody pohledem ustanovení § 2910 o.z. a násl. pak žalovaný prokázal, že vlastnictví k předmětnému vozidlu platně převedl na , jméno FO, spoléhajíc na to, že , jméno FO, provede přepis tohoto vozidla v registru vozidel, tedy splní svou povinnost, ke které se ve smlouvě zavázala. I za této situace byl obezřetný a po zjištění, že tuto povinnost nesplnila, řešil nastalou situaci ve spolupráci s Městským úřadem v Táboře a učinil maximum možného pro to, aby nastalý nežádoucí stav odstranil. Žalovaný je osobou průměrných znalostí, bez zkušeností s koupí a prodejem motorových vozidel, a za dané situace dospěl soud k závěru, že žalovaný nejednal nedbale, proto nepřipadá v úvahu zavinění na straně žalovaného, což má za následek, že žalovaný za tuto „škodu“ neodpovídá. Soud podotkl, že neignoruje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 769/21, tento nález byl vydán za jiné situace, kdy v projednávané věci byla žalovanou společnost podnikající v o