19 Co 673/2024-135 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou ze dne 16.3.2023 založeného pracovní smlouvou mezi žalovanou a žalobcem ze dne 24.9.2018, je neplatné (výrok odstavce I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 29 104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Žalobce se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že listina, na základě které s ním byl ukončen pracovní poměr je zmatečná, v hlavičce je odkaz na ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce, v textu je uveden odkaz na ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Z obsahu listiny lze dovodit, že se jedná o okamžité zrušení pracovního poměru nikoliv o výpověď. K okamžitému zrušení pracovního poměru však podle žalobce nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 55 odst. 1 písmeno b) zákoníku práce. Z druhého skutku, pro který je žalovanou okamžitě zrušen pracovní poměr nelze dovodit, jakou povinnost měl žalobce svým jednáním porušit, jedná se o obecnou a neurčitou formulaci. Z formulace prvního skutku nelze vyčíst takřka ničeho, jedná se o formulaci zmatečnou a pouze obecnou, chybí datace a uvedení dalších skutečností absentuje i hodnocení intenzity porušené povinnosti. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 24.9.2018 ve znění následných dodatků, nejprve na pozici mechanik jízdních kol a následně jako reklamační technik. Dne 16.3.2023 obdržel od žalované prostřednictvím nadřízeného, , jméno FO, , listinu nazvanou jako „výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. h) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, v rámci které je uvedeno, že žalovaná dává žalobci v souladu s § 52 písm. g) zákoníku práce okamžitou výpověď z pracovního poměru pro závažné porušování pracovních povinností, konkrétně pro nedoložení pozitivního testu na covid, který žalobce nahlásil svému nadřízenému, po návratu do zaměstnání, když práce z domova byla žalobci umožněna pouze z důvodu, že nahlásil, že má covid a dále pro opakované neplnění pracovních povinností a nařízení nadřízeného. Na listině je uvedeno, že pracovní poměr je s žalobcem zrušen k 16.3.2023, tedy ke dni, kdy žalobce listinu obdržel. Listina je opatřena podpisem , jméno FO, , předsedou představenstva žalované. Soud prvního stupně učinil závěr o tom, že tato listina je zmatečná, nadepsána je jako výpověď podle § 52 písm. h) zákoníku práce, v textu listiny je však uveden odkaz na ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Každé z těchto zákonných ustanovení upravuje jiný důvod skončení pracovního poměru a jinou intenzitu porušení povinností. Z obsahu listiny vyplývá, že pracovní poměr je s žalobcem rušen bez výpovědní doby k témuž dni, ke kterému mu byla listina předána a podle soudu důvody zrušení pracovního poměru s žalobcem nejsou uvedeny zcela určitě a jednoznačně. Soud se pokusil odstranit neurčitost uvedeného právního jednání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, uzavřel, že každý projev vůle se vykládá podle úmyslu jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) pozná nebo o něm musela vědět. Není-li možné úmysl jednajícího zjistit, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je určen. Přihlédnout je třeba i k tomu, co projevu vůle předcházelo a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Projev vůle může směřovat pouze k objasnění obsahu projevu vůle, to je ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnavatel či zaměstnanec neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání. Soud prvního stupněm za účelem pokusu o odstranění nejasností v písemném textu smlouvy provedl výklad právního jednání, k tomu vyslechl nejen žalobce, ale také jeho nadřízené, předsedu představenstva , jméno FO, svědky , jméno FO, a , jméno FO, . Výpovědi těchto osob považuje za věrohodné, uvedené osoby vypovídaly logicky a souvisle, obsah jejich výpovědí se nijak zvlášť neliší, pokud jde o způsob, jakým byl s žalobcem ukončen pracovní poměr. Soud prvního stupně vyložil, že co do způsobu ukončení pracovního poměru se nejedná o výpověď, ale o okamžité zrušení pracovního poměru, z textu listiny, na základě které byl se žalobcem zrušen pracovní poměr vyplývá, že pracovní poměr byl zrušen bez výpovědní doby, k témuž dni, kdy byla žalobci uvedená listina předána a z výpovědi svědka , jméno FO, , který text listiny sepisoval vyplynulo, že úmyslem žalované bylo zrušit s žalobcem pracovní poměr okamžitě, bez uplynutí výpovědní doby. I žalobce vnímá formu zrušení pracovního poměru jako okamžité zrušení pracovního poměru, což vyplývá i z tvrzení uvedených v žalobě a formulace žalobního petitu. Soud se pokusil odstranit formou výkladu i nejasnosti ohledně důvodů uvedených v textu listiny s tím, že ve smyslu ustanovení § 60 zákoníku práce i judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019) je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které považuje za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem požadované intenzity, vychází z takto identifikovaného skutku a dále bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již ve všech podrobnostech být popsány nemusí. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru však musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který ze zákonem stanovených důvodů byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován. Pouze taková konkretizace důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr zrušen okamžitě, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Výklad projevu vůle co do stanoveného důvodu okamžitého zrušení může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, to znamená ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v době, kdy jednání činil, neměl, nebo ji sice měl, ale neprojevil ji. Soud prvního stupně zjistil, že při předání listiny ze dne 16.3.2023, na základě které byl s žalobcem zrušen pracovní poměr, nebylo žalobci vysvětleno nic nad rámec toho, co je uvedeno v textu listiny. Tato skutečnost vyplynula nejen z účastnické výpovědi žalobce, ale také z výpovědi svědka , jméno FO, , který listinu sepisoval a následně i žalobci předal. Pokud jde o první z důvodů zrušení pracovního poměru s žalobcem, to je nedoložení pozitivního testu na covid, který žalobce nahlásil svému nadřízenému, po návratu do zaměstnání s tím, že práce z domova mu byla umožněna jen kvůli covidu, má soud za to, že se nejedná o zcela jasné a určité vymezení důvodu. Není zjevné, jaký konkrétní test na covid měl žalobce doložit (zda mělo jít o test PCR či antigenní), nebo zda se mělo jednat o doložení již doloženého testu dalšími skutečnostmi, které by byly v očích žalované průkaznější. Podle soudu chybí také časové vymezení tohoto důvodu, to je kdy konkrétně měl žalobce nahlásit, že má covid a v jakém období měl v souvislosti s tímto být nepřítomen v práci. Uvedené nejasnosti se soudu nepodařilo odstranit výkladem, neboť při předání listiny, na základě které byl s žalobcem zrušen pracovní poměr mu nic bližšího nad rámec listiny vysvětleno nebylo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že uvedený důvod se týká nepřítomnosti žalobce v práci v období od 6.2. do 15.2.2023, kdy žalobce zaslal svému nadřízenému , jméno FO, prostřednictvím mobilu fotografii, na které je zachycen antigenní test s pozitivním výsledkem na onemocnění covid-19 a textem „Zdar chlapci, vypadá to, že se teďko 10 dní neuvidíme. Ráno jsem si ještě myslel, že je to kocovina. Každopádně jsem to musel chytnout už někdy minulý týden, testujte, testujte, testujte“. Podle soudu nelze konstatovat, že by žalobce test na covid-19 nedoložil, svému nadřízenému zaslal fotografii testu. Tato zpráva se nadřízeným žalobce jevila jako nedostatečně průkazná, neboť z ní nebylo možné dovodit, zda se jedná o test žalobce, a nikoliv o test třetí osoby. Z provedeného dokazování ale vyplynulo, že žalobce byl svými nadřízenými vyzván k doložení toho, že skutečně onemocněl covidem 19 až po návratu do zaměstnání. Z dokazování nevyplynulo, že by zaměstnanci žalované, včetně žalobce, byli seznámeni s tím, že v případě, kdy onemocní covidem 19, musí toto prokazovat nějakými konkrétními listinami. Z výpovědi , jméno FO, , nadřízeného žalobce, nelze učinit závěr o tom, že by žalobce upozorňoval v době, kdy onemocněl, na to,