5 Co 1340/2025-244 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 4 x 9 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení vyčíslenými v rozsudku a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 49 740,20 Kč.2. Soud prvého stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o ubytování (§ 2326 o. z. a násl.), z níž vznikla žalované povinnost platit žalobkyni od měsíce dubna 2023 úplatu ve výši 9 000 Kč měsíčně, byť smlouva byla podepsána později než 1. 4. 2023, jak je datována, ovšem žalovaná již k tomuto datu v ubytování s manželem bydlela. Smlouva nemůže být neplatná jen z toho důvodu, že zde není přesně vymezen prostor, který užívali (předmět ubytování), protože žalovaná a její manžel věděli, v jakých prostorách ubytováni jsou a budou. Soud prvého stupně neshledal žádné porušení ustanovení na ochranu žalované jako spotřebitele ve smyslu § 1811 a násl. o. z., a to ani při uzavírání smlouvy ani při sjednání dvouměsíční výpovědi bez udání důvodů, která byla pro obě strany dohodnuta rovnostranně, a právě podle ní žalovaná kupní smlouvu o ubytování sjednanou do 31. 3. 2024 vypověděla. Případná částečná neplatnost smlouvy (§ 576 o. z.), která se opírá o článek 8.4 zakládající žalobkyni právo vypovědět smlouvu bez výpovědní doby při hrubém porušení povinností bez předchozí výstrahy či o článek 8.6, není rozhodná, neboť na nich výpověď žalované nebyla založena. Ubytovací smlouva nebyla shledána neplatnou ani pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), ani ve smyslu § 1796 o. z., kdy nebyla zjištěna tíseň žalované ani hrubý nepoměr v plněních. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o skončení nájmu (nebylo prokázáno tvrzení žalované o této dohodě). Běžela proto výpovědní doba dvou měsíců od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci květnu 2023, kdy došlo k oznámení o odstěhování, které považoval soud prvého stupně za výpověď podle odstavce 8.3 smlouvy, kterou dala žalovaná prostřednictvím svého manžela, kterému udělila plnou moc. Žalovaná je tak povinna zaplatit úplatu za měsíce duben a květen 2023 a rovněž za výpovědní dobu, tj. za červen a červenec 2023 (vždy po 9 000 Kč). Pohledávka žalobkyně nemohla podle § 1982 odst. 1 o. z. zaniknout započtením pohledávek. Žalovaná k započtení uplatnila pohledávku ve výši 18 000 Kč postoupenou jejím manželem z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení za úplaty za totéž ubytování zaplacené manželem žalované za stejnou výpovědní dobu. Tato pohledávka nemohla vzniknout, neboť tytéž závěry jako u žalované platí ohledně smlouvy o ubytování uzavřené mezi žalobkyní a manželem žalované. Soud prvého stupně tak žalobě plně vyhověl včetně úroků z prodlení (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a ve věci úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované i právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které v rozhodnutí vyčíslil a odůvodnil.3. Proti tomuto rozsudku, se včas odvolala žalovaná, která své odvolání písemně a dále i ústně při odvolacím jednání doplnila. Pakliže bydlela v místě ubytování do 20. 4. 2023 bez řádně uzavřené smlouvy, není správný závěr soudu, že by se za toto období měly práva a povinnosti žalované řídit smlouvou o ubytování, ale mělo by se vycházet z případného bezdůvodného obohacení, kdy v jiných případech byly zjištěny i nižší ceny ubytování. Žalovaná nesouhlasí s důkazy, které soud přijal po koncentraci řízení ve vztahu k platbám hrazeným manželem žalované, přičemž z dokazování v souběžné věci vedené proti manželu žalované vyplynulo, že sama žalobkyně tyto platby považovala za platby hrazené za oba manžele. Žalovaná nesouhlasí s hodnocením soudu v otázce neplatnosti smlouvy jako celku a dále s posouzením neplatnosti konkrétních ustanovení smlouvy. Výpovědní důvody musí být posuzovány celkově a nikoliv odděleně. Žalovaná rovněž nesouhlasí s tím, že způsob a prostor ubytování byl určen konkludentně. Dále žalobkyně namítla, že okresní soud na nesprávně hodnotil důkazy při posuzování okolností skončení smlouvy o ubytování. Poukázala na jednotlivé důkazy a rozpory v nich, upozornila, že se jeví zcela nelogickým, že by žalovaná opouštěla ubytování a odevzdávala klíče, pokud by si byla vědoma, či její manžel, že má hradit ještě dva měsíce nájemného. Je s podivem, že se zaměstnanci žalobkyně neozvali ohledně potřeby hradit nájemné i za výpovědní dobu. Ze strany žalobkyně byl na žalovanou a jejího manžela vyvíjen tlak, kdy v létě 2024 žalující společnost prostřednictvím zaměstnavatele vyzvala manžela žalované k úhradě nedoplatků za elektřinu a vodu za ubytování v , adresa, . Při uzavírání smlouvy měla žalovaná s manželem obavu, kam by šli s malými dětmi, pokud by smlouvu nepodepsali. Žalovaná se vyjádřila i k otázce rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení, kdy do vydání platebního rozkazu by měly být dle jejího názoru úkony advokáta žalobkyně posuzovány co do ohodnocení jako úkony za formulářovou žalobu, která byla podána shodně jak proti žalované, tak proti jejímu manželovi. Žalovaná navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení, popřípadě navrhla rozsudek soudu prvého stupně změnit a žalobu v plném rozsahu zamítnout.4. Žalobkyně naopak navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdit. Dle žalobkyně i kdyby smlouva o ubytování byla písemně uzavřena až po ni 1. 4. 2023, ale s účinností od 1. 4. 2023, tak to nikterak nebrání platnosti písemné smlouvy a je to i v souladu s tzv. smluvní retroaktivitou. I kdyby právní důvod do uzavření smlouvy chyběl, výše bezdůvodného obohacení by odpovídala obvyklé úplatě za ubytování, která je reprezentována právě smluvně sjednanou cenou. Žalobkyně změnu žaloby (rozšíření nároku o dlužnou úplatu za duben a květen 2023) uplatnila v souladu s koncentrací řízení, neboť doplnila skutečnosti, které manžel žalované uvedl ohledně provedených plateb ve výši 36 000 Kč jen za svou osobu až v průběhu paralelního řízení a žalobkyně tak tuto skutečnost bez své viny nemohla uvést dříve. Bylo by absurdním a nespravedlivým výsledkem, pokud by manžel žalované uspěl v jednom řízení s tvrzením, že platil jen za sebe a žalovaná by v tomto řízení uspěla proto, že by soudu bylo zabráněno vzít tuto skutečnost na vědomí a že by se v tomto řízení žalovaná mohla bránit tím, že naopak tyto platby byly učiněny i za ni. U posuzování platnosti ujednání smlouvy o ubytování žalovaná svou argumentaci vždy soustředila na bod 8.4 smlouvy, ovšem smlouva byla ukončena výpovědi ze strany žalované dle bodu 8.3 smlouvy, u níž je výpověď pro obě smlouvy naprosto symetrická. Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, je neplatná jen tato část. Nadto sama smlouva obsahuje explicitní salvatorní klauzuli, která tento princip potvrzuje. V předmětném prostoru bydlela žalovaná s rodinou minimálně rok před podpisem smlouvy. Nemohlo být tedy nejmenších pochyb o tom, jaký konkrétní prostor je předmětem ubytování. Soud prvého stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak hodnotil jednotlivé důkazy a proč dospěl k závěru, že nebyla prokázána dohoda o ukončení smlouvy bez výpovědní doby. Důkazní břemeno ohledně existence ústní dohody o prominutí výpovědní doby leželo na žalované a tato břemeno neunesla.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek postupem dle § 212 odst 1, 3 a 5 o.s.ř.6. Soud prvního stupně rozhodl zcela správně. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho skutkovými a právními závěry, na něž odkazuje a ve vztahu k odvolacím námitkám jen dodává následující.7. V prvé řadě i odvolací soud považuje smlouvu o ubytování uzavřenou mezi účastníky za platnou, nikoliv rozpornou s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), nejedná se ani o smlouvu lichevní (§ 1796 o. z.). Soud prvého stupně podrobně a správně odůvodnil, z jakých důvodů se tato ustanovení o neplatnosti nenaplnila. To tedy platí i ohledně žalovanou tvrzené tísně při uzavírání smlouvy, kde soud prvého stupně vysvětlil, z jakých důvodů ji nedovodil a pokud žalované reálně nehrozilo, že se ocitne na ulici, není významné, že v bytě žila se synem (či malými dětmi, jak žalovaná v rozporu s § 205a o. s. ř. uvedla až při odvolacím jednání). Rovněž tak v tomto ohledu není rozhodné, že rok po opuštění ubytování byl manžel žalované prostřednictvím svého zaměstnavatele vyzýván žalobkyní k úhradě nedoplatků za elektřinu a vodu v tomto bytě.8. Dále má i odvolací soud za to, že smlouva o ubytování uzavřená mezi účastníky byla dostatečně určitá, a to i bez výslovného označení pokoje, v němž byla žalovaná ubytována. S odkazem na ustanovení § 553 odst. 1 o. z. lze dospět k závěru, že stranám bylo jednoznačně známo, který konkrétní pokoj v nemovitosti označené ve smlouvě byl žalované poskytnut. Žalovaná v něm již jeden rok předtím bydlela, což pokračovalo i během sjednaného závazkového vztahu mezi účastníky, aniž by po uzavření smlouvy o tom mezi stranami panovaly pochybnosti. Ty žalovaná vznesla až v rámci tohoto soudního sporu.9. Dále soud prvého stupně správně dovodil, že vznik (a účinnost) smlouvy lze datovat i z