7 Co 1343/2025-150 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem (výrok I.) žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 6 783,83 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč. Dále žalobu v části, kde se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 15 517,31 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.). Žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni uložil zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení, které budou stanoveny v samostatném usnesení (výrok IV.).2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 22 301,14 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 29. 11. 2021 smlouvu o úvěru k účtu č. , č. účtu, (dále jen „předmětná úvěrová smlouva“), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný řádně neplnil své povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy. Proto došlo k zesplatnění úvěru. Žalobkyně se domáhala úhrady jistiny, poplatků, (obchodního) úroku a zákonných úroků z prodlení. Žalobkyně také tvrdila, že schopnost splácet poskytnutý úvěr byla řádně zkoumána (s odbornou péčí v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. - dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jí (celkem) zaplatil částku 93 216,17 Kč.3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím aplikace MobilníBanka uzavřela se žalovaným dne 29. 11. 2021 předmětnou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu úvěru spolu s poplatky a úrokem ve výši 6,5 % ročně v pravidelných měsíční splátkách (36 splátek) ve výši 3 145 Kč. Před uzavřením smlouvy žalovaný deklaroval žalobkyni své příjmy a výdaje. Výši příjmů ze zaměstnání v zahraničí žalobkyně ověřila z výpisu z běžného bankovního účtu žalovaného. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný a bezdětný a bydlí v nájmu. Měl mít příjmy ze závislé činnosti ve výši 40 000 Kč, příjmy z podnikatelské činnosti ve výši 350 000 Kč ročně (ostatní prokazatelné příjmy ve výši 10 000 Kč doložil žalovaný čestným prohlášením). Náklady spojené s bydlením specifikoval žalovaný částkou 15 000 Kč, ostatní výdaje pak částku 5 000 Kč. Celková stávající výše splátek u žalobkyně činila 10 996 Kč měsíčně. U žalobkyně měl žalovaný evidované čtyři úvěrové produkty s celkovou výší dluhu 131 430,63 Kč. Lustrací v registrech BRKI/NRKI bylo zjištěno porušení plateb disciplíny v minulosti. Lustrace v registrech CBCB a SOLUS proběhla s negativním výsledkem. Na účet č. , č. účtu, byla v období od 12. 5. 2021 do 20. 10. 2021 připsána částka 10 056,19 EUR (výplata mzdy v zahraničí). Žalovaný výše uvedené splátky nehradil řádně. Žalobkyni celkem zaplatil částku 93 216,17 Kč.4. V právní rovině soud prvního stupně došel k těmto závěrům. Předmětnou úvěrovou smlouvu považoval za (absolutně) neplatné právní jednání, neboť žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Odkázal na § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru i dostupnou judikaturu (rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18 - dostupné na webových stránkách www.nalus.usoud.cz). Poukázal na to, že žalobkyně ověřovala pouze výši příjmů u žalovaného (za období od května do října 2021 – průměrně 1 676,03 EUR, tj. 43 023,73 Kč), ale nedostatečně zkoumala výdaje žalovaného. Spokojila se pouze s jeho údaji, které objektivně neprověřila. Soud prvního stupně nesdílí názor, že je možné vycházet z výsledků analýzy regionálních dat (statistických modelů) Českého statistického úřadu (o výdajích na bydlení a energie). Poukázal i na to, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr zjevně pobýval v zahraničí (v , země, ). Protože došel soud prvního stupně k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je (absolutně) neplatná, tak (při výši poskytnutí úvěru 100 000 Kč) zohlednil žalovaným zaplacenou částku 93 216,17 Kč. Žalobě vyhověl pouze ohledně částky 6 738,83 Kč (rozdíl uvedených částek). Ve zbytku žalobu zamítl. Odkázal na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Dále došel k závěru, že možnostem žalovaného odpovídá měsíční splátka ve výši 1 000 Kč (při úhradě výše přiznané částky). Poukázal i na to, že povinnost vrátit žalobkyni dlužnou jistinu vzniká až na základě rozhodnutí soudu. Jde o nově koncipovanou lhůtu k plnění. Proto žalobu zamítl i ohledně úroků z prodlení. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť náklady řízení mu nevznikly. Podle § 149 odst. 2 o.s.ř. žalobkyni uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, která bude uvedena v samostatném usnesení. Zohlednil přitom skutečnost, že žalovaný byl ve věci úspěšný ze 70 %, neúspěšný v rozsahu 30 %. Proto státu přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 40 %.5. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně. V průběhu odvolacího řízení vzala své odvolání částečně zpět (ohledně výroků I. a III.). Odvolací soud dodává, že s ohledem na povahu výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i v této části. V odvolání žalobkyně rekapitulovala závěry soudu prvního stupně. Nezpochybňuje (v zásadě) závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy. Připomíná však, že žalovaný v průběhu řízení neprotestoval proti lhůtě, ve které by měl žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení. Je právě na žalovaném, aby tvrdil (dokazoval) své schopnosti vrátit bezdůvodné obohacení. Dále připomíná, že vyzvala žalovaného ke splacení dluhu. Protože k zesplatnění pohledávky došlo ke dni 7. 8. 2024, má nárok na zákonný úrok z prodlení od 8. 8. 2024 do zaplacení. Soudu prvního stupně vytýká, že nezohlednil dostatečně výše uvedené skutečnosti. Závěr soudu prvního stupně (stanovení splátek) tak není dostatečně odůvodněn. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení (výrok IV.) zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o povinnosti hradit náklady řízení státu, neboť žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).6. Žalovaný s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který považoval za věcně správný. Žalobkyni se totiž nepodařilo prokázat, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.7. S ohledem na částečné zpětvzetí odvolání odvolací soud postupoval podle § 207 odst. 2 věta prvá o.s.ř. a odvolání odvolací řízení částečně zastavil. Proto také výrok I. rozsudku soudu prvního stupně dále nepřezkoumával.8. Odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal (s ohledem zbývající na rozsah podaného odvolání) podle § 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.9. Odvolání není důvodné.10. Ve skutkové rovině odvolací soud vychází ze zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v obsahu spisu. Proto je přejímá.11. I v právní rovině odvolací soud souhlasí se závěry, které učinil soud prvního stupně. S ohledem na odvolací argumentaci považuje za potřebné uvést následující.12. Odvolací soud souhlasí se základním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná úvěrová smlouva je (absolutně) neplatná v důsledku nesprávného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) ze strany žalobkyně (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru a § 87 odst. 1 věta prvá a druhá zákona o spotřebitelském úvěru). Za této situace je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit žalobkyni (pouze) nesplacenou jistinu úvěru. S přihlédnutím k výši úvěru a částce, kterou žalovaný již zaplatil, se jedná pouze o částku 6 783,83 Kč. Neplatnost předmětné úvěrové smlouvy má tedy za následek to, že žalovaný není povinen žalobkyni hradit sjednaný úrok z úvěru, poplatky, smluvní pokuty apod. Dále je třeba připomenout, že nárok žalobkyně na vrácení jistiny představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Nejedná se tedy o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností. Splatnost (dlužné) jistiny tedy stanoví soud až ve svém rozhodnutí (neodvozuje se od úkonů žalobkyně). Proto se před rozhodnutím soudu o povinnosti vrátit dlužnou jistinu spotřebitel (zde žalovaný) nemůže ocitnout v prodlení. Proto žalobkyně nemá nárok na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku). V podrobnostech odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 – dostupné na www.nsoud.cz.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně nepřiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení.13. Soud prvního stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Zohled