7 Co 1646/2025-90 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 805 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč splatných do 15. dne měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Žalobu v části, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 13 594,01 Kč s úrokem ve výši 15,49 % ročně jdoucím z částky 91 399,01 Kč od 15. 1. 2025 do 11. 2. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 91 399,01 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení, úrokem ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 91 399,01 Kč od 12. 2. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 3 575,24 Kč od 13. 10. 2024 do 14. 1. 2025, zamítl (výrok II.). Konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 2 587 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 92 399,01 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru ze smlouvy o hotovostním úvěru č. 1016054665 na částku 100 000 Kč, z níž žalovaný uhradil 21 195 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po skutkové stránce okresní soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli 24. 2. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaný žalobkyni uhradil 21 195 Kč, zbývajících 78 805 Kč žalobkyni nevrátil. Podle okresního soudu žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když nedostatečně zjistila a zejména nedostatečně ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s příjmy. V důsledku uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vůči žalovanému vnikl nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny, tj. částky 78 805 Kč dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jiné smluvní nároky pak podle okresního soudu nelze úspěšně uplatnit. Vzhledem k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala, žalobkyni tedy nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, proto žalobu zamítl i o tento dílčí nárok. V odstavci 18. okresní soud odůvodnil umožnění splátek ve výši 1 500 Kč měsíčně, v odstavci 19. odůvodnil sankci „pod ztrátou výhody splátek“ za užití § 1931 o. z. a § 160 odst. 1 o. s. ř. Nákladový výrok vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na 70% úspěch žalobkyně.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, neboť má za to, že jí soud prvního stupně měl přiznat nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaného k úhradě dluhu prokazatelně vyzvala přípisem z 15. 1. 2025. Podle žalobkyně totiž zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné úpravy § 1958 odst. 2 o. z. a pro splatnost bezdůvodného obohacení se pravidlo zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru použije pouze v případech, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, a toto musí spotřebitel prokázat. Za situace, kdy spotřebitel uvedené neprokáže a není-li stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned. Žalovaný v průběhu řízení zůstal nečinný, měla mu být uložena povinnost uhradit svůj dluh v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze z 31. 7. 2024, č. j. 72 Co 199/2024-92. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 805 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 25. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a povinnost k náhradě poměrné části nákladů řízení.3. Žalovaný zůstal nečinným i v odvolacím řízení, k odvolání se nevyjádřil a k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil.4. Odvolání žalobkyně bylo podáno včas, přípustně a oprávněnou osobou.5. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí v částech napadených odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru o částečné důvodnosti podaného odvolání.6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.7. Odvolací soud si je vědom toho, že rozhodování soudů není jednotné. Má však za to, že je namístě vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil přímo k otázce, zda poskytovateli úvěru vznikl nárok na vrácení jistiny k okamžiku výzvy k úhradě zbývající části jistiny, a v případě nesplnění výzvy tedy k zaplacení zákonných úroků z prodlení. V odstavci 17. obecně shrnul, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřiteli k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud odkázal v rozsudku z 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, kde znovu zopakoval, že ust. § 87 zák. o spotřebitelském úvěru je speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytoval, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet (odkázal na Důvodovou zprávu k § 87 zák. o spotřebitelském úvěru). S tímto výkladem se odvolací soud zcela ztotožňuje. Dlužník by se mohl dostat do prodlení pouze tehdy, pokud by jistinu nesplácel v nové době splatnosti. Proto odvolací soud dospěl k závěru o věcné správnosti výroku II., kterým byl mimo jiné zamítnut zákonný úrok z prodlení z částky 78 805 Kč od 25.1.2025 do zaplacení. V této části byl rozsudek okresního soudu za použití § 219 o. s. ř. potvrzen.8. Pokud jde o otázku rozložení důkazního břemene ohledně toho, kdo je povinen tvrdit a prokázat možnosti spotřebitele splnit dluh, odvolací soud vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132, kterým Nejvyšší soud aktuálně (po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně) tuto otázku zodpověděl (a tím sjednotil v této části rozhodovací činnost soudů). Podle Nejvyššího soudu je spotřebitel jako dlužník nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Bylo tedy na žalovaném, aby v případě závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, tvrdil a prokázal, v jaké míře je v jeho možnostech tuto povinnost splnit. Protože se žalovaný k jednání bez omluvy nedostavil, nemohlo se mu tak dostat poučení o povinnosti tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 a o povinnosti navrhnout důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný netvrdil a neprokázal, že jeho možnostem je přiměřené vrátit dlužnou jistinu později, popř. ve splátkách. Proto odvolací soud stanovil splatnost dlužné jistiny do 3 dnů od právní moci rozsudku, jak navrhla odvolatelka. Výrok I. v části ohledně splatnosti změnil za použití § 220 o. s. ř.9. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, tyto byly vyčísleny v souladu s obsahem spisu a § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění nákladového výroku. V odvolacím řízení byla žalobkyně částečně úspěšná, částečně neúspěšná, kdy úspěch, resp. neúspěch je zhruba stejný. Za odvolací řízení nebyla nikomu přiznána náhrada nákladů. Za řízení před soudy obou stupňů byla tedy žalobkyni přiznána částka 2 587 Kč.