8 Co 1575/2025-141 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem v bodě I. uložil Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně žalovanému povinnost žalobci zaplatit částku 10 638 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 7. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. pak zamítl žalobu, kterou se žalobce dále domáhal zaplacení částky 169 362 Kč s úrokem z prodlení od 7. 3. 2024 do zaplacení. Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45 734 Kč. Výroky IV. a V. pak rozhodl okresní soud o povinnosti účastníků uhradit státu na náhradě nákladů řízení, a to žalobci částku 2 289,38 Kč a žalovanému 178,05 Kč.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě ze dne 11. 4. 2024 (ve znění jejího doplnění a rozšíření ze dne 6. 5. 2025), kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému k úhradě částky 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7.3.2024 do zaplacení a náhrady nákladů řízení s tím, že žalobce je vlastník přípojného vozidla značky , značka, , typ , hodnota, , VIN: , VIN kód, , reg. zn. , SPZ, , které zakoupil u společnosti , právnická osoba, dne 12. 4. 2021. Od koupě přípojného vozidla přitom vozidlo užíval žalovaný s tím, že následně budou mezi účastníky dořešeny finanční nároky z užívání přípojného vozidla. Žalobce následně žalovaného vyzýval k finančnímu vyrovnání za užívání přípojného vozidla, žalovaný ovšem jakýkoliv finanční nárok žalobce odmítal a současně odmítal přípojné vozidlo žalobci vydat. Žalobce proto oslovil žalovaného prostřednictvím své právní zástupkyně dopisem ze dne 20. 2. 2024, který žalovaný převzal dne 28. 2. 2024, ve kterém žalobce vyzval žalovaného k vydání přípojného vozidla a také bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájmu. Žalobce stanovil za období od 12. 4. 2021 do 8. 4. 2024 výši bezdůvodného obohacení nejprve na částku 21 276 Kč, tento nárok následně rozšířil (změnou žaloby) na částku 180 000 Kč, když vyšel z obvyklé ceny nájmu takového vozidla v daném místě a čase.3. Žalovaný učinil nesporným, že žalobce je vlastníkem přípojného vozidla, že jej zakoupil dne 12. 4. 2021, a že žalovaný jej v minulosti užíval. Poukázal na skutečnost, že od léta 2020 do července 2023 byl žalobce v partnerském vztahu s matkou žalovaného. V dubnu 2021 zakoupil předmětné přípojné vozidlo, protože uvažoval o koupi staršího rodinného domu, který by s pomocí žalovaného zrekonstruoval. Podle dohody účastníků bylo vozidlo od počátku parkováno v garáži v , adresa, , kterou má v nájmu žalovaný. Žalobce přispíval žalovanému na nájemné z jedné poloviny, neboť vyjma přípojného vozidla zde měl uskladněny i jiné věci. Mezi účastníky byla od počátku dohoda o tom, že žalovaný má právo užívat přípojné vozidlo bezplatně bez ujednání doby, po kterou jej bude užívat, nerozhodno za jakým účelem. Žalovaný tak činil do doby, kdy se žalobce rozešel s matkou žalovaného. Žalobce nikdy nevyzval žalovaného k vydání přípojného vozidla. Toto mu navrhl až poté, co jej kontaktovala právní zástupkyně žalobce.4. Žalobce přitom popřel partnerský vztah mezi ním a matkou žalovaného. Sdělil, že byli pouze spolubydlící. Vozidlo zakoupil dne 12. 4. 2021 jako nové, téhož dne zaplatil bankovním převodem jeho kupní cenu a přípojné vozidlo převzal. Ke koupi přípojného vozidla žalobce pobídl sám žalovaný v lednu roku 2021 s tím, že by mohli koupit přípojné vozidlo společně, že jej budou oba potřebovat a že si jej žalovaný nechce pořád půjčovat. Následně společně vybrali typ přípojného vozidla s tím, že jej koupí společně, tedy budou se podílet rovným dílem na úhradě kupní ceny. K tomu ovšem nedošlo, neboť v den koupě měl žalovaný problém s platební kartou. Kupní cenu přípojného vozidla uhradil sám žalobce s tím, že mu následně bude ze strany žalovaného uhrazena částka odpovídající polovině kupní ceny. Žalobce s ohledem na to, že pracuje v zahraničí souhlasil s tím, že vozidlo bude zaregistrováno na jméno žalovaného. Žalobce pak několik měsíců vyčkával v domnění, že jeho dohoda se žalovaným platí, a že mu ze strany žalovaného bude uhrazena částka odpovídající polovina kupní ceny přípojného vozidla, o čemž jej žalovaný ujišťoval. To se ovšem nestalo, a proto žalobce koncem roku 2021 vyzval žalovaného k finančnímu vyrovnání, k vydání přípojného vozidla a poskytnutí součinnosti ke změně vlastníka přípojného vozidla. V květnu roku 2022 žalovaný žalobci přislíbil, že mu potřebnou součinnost poskytne, tento příslib ovšem nenaplnil. Přípojné vozidlo bylo vydáno až v roce 2024 (po výzvě právní zástupkyně žalobce) a následně taky poskytnuta součinnost s registrací žalobce jako provozovatele motorového vozidla.5. Po provedeném dokazování okresní soud učinil skutkový závěr založený na nesporném tvrzení, že vlastníkem přípojného vozidla je žalobce. Dále bylo v řízení prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o společné koupi a užívání přívěsného vozidla s tím, že žalovaný měl uhradit jednu polovinu kupní ceny. Přípojné vozidlo měli užívat společně se žalobcem. Při koupi přípojného vozidla uhradil kupní cenu v plné výši, tedy v částce 21 276 Kč žalobce s tím, že žalovaný mu následně uhradí na něho připadající polovinu kupní ceny ve výši 10 638 Kč. Žalovaný však tuto částku žalobci neuhradil, a to ani k opakovaným výzvám žalobce, přestože přívěsné vozidlo užíval tak, jak bylo mezi účastníky sjednáno před jeho koupí.6. Podmínkou vzniku nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení by za daného skutkového stavu bylo, aby žalobce v řízení prokázal, že právní důvod pro užívání přívěsného vozidla žalovaným, kterým byla dohoda účastníků o společné koupi, odpadl. Tedy, že dohoda účastníků zanikla, byla účastníky změněna nebo od ní bylo odstoupeno. To však žalobce ani k udělenému poučení soudu dle § 118a o. s. ř. v řízení netvrdil, ani tuto skutečnost neprokázal. K provedeným důkazům výslechy svědků soud prvního stupně uvedl, že v rozhodované věci se jedná o otázku, která byla řešena mezi osobami sdílejícími toho času jednu domácnost, bylo proto zřejmé, že účastníky navrhovaní svědci jsou z povahy věci osobami se vztahem k účastníkům řízení. V případě svědecké výpovědi matky žalovaného, paní , jméno FO, , se jednalo o výpověď, která nekorespondovala se žádnou z dalších svědeckých výpovědí, přestože je soud přesvědčen, že matka žalovaného musela o věci nabýt povědomí z dění v domácnosti, když takové povědomí nabyli svědkyně , jméno FO, i svědek , jméno FO, , kteří domácnost matky žalovaného pouze navštěvovali. Svědkyně také k okolnostem koupi přípojného vozidla sdělovala, že svědkyně , jméno FO, byla této koupi osobně přítomna, toto sdělení však bylo v řízení vyvráceno jak tvrzením svědkyně , jméno FO, , tak žalobcem. Naopak v případě výpovědí svědkyně , jméno FO, a svědka , jméno FO, je zřejmé, že obě výpovědi vzájemně korespondují, současně společnou koupi naznačuje i komunikace účastníků na Messengeru v roce 2021, která koupi předcházela. Uváděl-li žalobce, že opakovaně vyzýval žalovaného k vrácení přípojného vozidla, nebyla tato skutečnost k důkazu navrženými svědeckými výpověďmi prokázána. Žalobce měl dle svých tvrzení vyzývat žalovaného k vrácení přípojného vozíku koncem roku 2021, tedy v období, kdy se v domácnosti matky žalovaného ještě zdržovali svědci , jméno FO, a , jméno FO, . Žádný ze svědků však svou výpovědí tvrzení o výzvě žalobce k vrácení přípojného vozidla nepotvrdil.7. O výzvách k vrácení přípojného vozidla vypovídal také svědek , jméno FO, , který však také neuvedl žádnou konkrétní výzvu žalobce, naopak uváděl, že věc se žalobcem řešil pouze dvakrát či třikrát, přestože je se žalobcem v častém telefonickém kontaktu a řeší spolu osobní věci každý týden. Přestože svědek hovořil o společné koupi přívěsného vozíku, dohodě účastníků o jeho úhradě napůl a nefunkční platební kartě žalovaného, neměl svědek povědomí o dalších okolnostech koupi, jako například o místě. Z výpovědí ostatních svědků nebylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že žalovanému sděloval svůj nesouhlas s užíváním přívěsného vozíku, či tvrzení žalobce o výzvě k vrácení vozíku v roce 2021. Sám žalobce při svém účastnickém výslechu vypověděl, že komunikace mezi účastníky byla po dobu jejich pobytu v domácnosti matky žalovaného vedena ústně a že žalobce toto považoval za přirozené. Ani po opuštění domácnosti matky žalovaného však žalobce netvrdil žádnou další komunikaci ohledně přípojného vozíku kromě komunikace po Messengeru vedené v červenci a srpnu roku 2023, kde byla řešena možnost odkupu přípojného vozidla žalovaným a odvoz věcí žalobce z garáže v užívání žalovaného. Tvrzení o výzvách k vrácení vozíku je také v rozporu s vyjádřením žalobce v rámci jeho účastnického výslechu o tom, že žalovaný přípojné vozidlo užíval, a proto žalobce neuvažoval o jeho přemístění jinam, když přípojné vozidlo bylo ve vlastnictví žalobce a nájemné za garáž hradili jak žalobce, tak žalovaný. V otázce výzev žalobce k vrácení přívěsného vozidla žalovaným je namístě zdůraznit, že žalobcem byla předložena komunikace z července roku 2023, ve které však tak