8 Co 729/2025-432 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ č.j. , číslo jednací, ze dne 22. 3. 2024 rozsudkem, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 478 419 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek v celkové výši 8 400 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 333 739 od 18. 2. 2020 do zaplacení, 1 309 598 Kč od 25. 3. 2020 do zaplacení, 2 816 286 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, 4 124 314 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, 3 258 960 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 533 561 Kč od 26. 7. 2020 do zaplacení a 3 101 961 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení (výrok I.), dále je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů tohoto řízení částku 28 534,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).2. Soud odůvodnil, že žalobkyně se domáhala žalobou doručenou 24. 5. 2024 nahrazení rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí Rady ERÚ, č. j. , číslo jednací, ze dne 22. 3. 2024 s tím, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 17 478 419 Kč, spolu s přesně specifikovaným úrokem z prodlení.3. Soud prvního stupně po rekapitulaci postojů účastníků a po provedeném dokazování, jež pojal do reprodukční části napadeného rozsudku (body 2.–28.) uvedl., že podvodné jednání tehdejšího jednatele právního předchůdce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, nutno přičítat právnímu předchůdci žalobkyně, tedy žadateli o udělení licence v licenčním řízení. Vzhledem k vázanosti soudu pravomocným trestním rozsudkem nelze dospět k jinému závěru, než dospěly správní orgány v napadených rozhodnutích, že rozhodnutí o udělení licence právnímu předchůdci žalobkyně ze dne 28. 12. 2010 bylo vydáno v rozporu se zákonem, přičemž tuto nezákonnost způsobil výhradně sám žadatel, když předložené revizní zprávy byly vypracovány tzv. „od stolu“ při absenci fyzické kontroly. V rámci licenčního řízení tak nebyla řádně prokázána technická způsobilost výrobny , adresa, k provozu a nebyla splněna zásadní podmínka pro její řádné uvedení do provozu do konce roku 2010 a nebyly dány předpoklady pro vydání licence právnímu předchůdci žalobkyně. Za popsaného stavu právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně nemohou mít legitimní očekávání a dobrou víru ve splnění požadavků pro získání nároku na ceny dle cenového rozhodnutí ERU č. , číslo, pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. Vzhledem k jednoznačně popsanému jednání probíhajícímu před vydáním rozhodnutí o udělení licence (včetně závěru trestního soudu o úmyslném jednání , tituly před jménem, , jméno FO, i , jméno FO, ), soud pro nadbytečnost neprováděl důkazy navržené žalobkyní a to výslech svědka – revizního technika , jméno FO, , výslech svědka – zaměstnance ERU, který byl v prosinci 2010 vyslán na prohlídku , právnická osoba, , ani dalšími důkazy z obsahu trestního spisu vedeného pod sp. zn. , spisová značka, a to ani kopií revizní zprávy, dalšími doklady vztahujícími se k cestám revizního technika , jméno FO, k prozkoumání stavu výrobny či znaleckými posudky k prokázání stavu elektřiny v závěru roku 2010. Tvrzení žalobkyně o schopnosti předmětné elektrárny bezpečného provozu k datu 28. 12. 2010 jsou ve světle zjištění výše bezpředmětná. Nedostatky zmiňovaných revizních zpráv předložených jednatelem právního předchůdce žalobkyně příslušnému stavebnímu úřadu, Energetickému regulačnímu úřadu i společnosti , právnická osoba, . pak nebylo možno zhojit ani následně. Soud má dále za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zrušení rozhodnutí o udělení licence má právní účinky „ex tunc“, na takové rozhodnutí nutno hledět jako by vůbec nebylo vydáno a nemohlo mít tedy za následek vznik nároku žalobkyně na ceny pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010.4. Z nesporných tvrzení obou stran soud zjistil, že žalobkyně obdržela na základě rozhodnutí ERÚ novou licenci č. , číslo, , na základě které žalobkyně i nadále provozuje výrobnu , adresa, . V současné době účinná licence žalobkyně tuto sice opravňuje k výrobě elektřiny, avšak bez významu ve vztahu k otázce, zda žalobkyně má nárok na podporu výkupních cen. Rozhodujícím zůstává, že přestože k vydání rozhodnutí o udělení licence skutečně došlo, avšak toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, nemohlo vyvolat žádné právní účinky ve smyslu splnění podmínek pro vznik nároku na ceny dle cenového rozhodnutí č. 4/2009. V otázce právních účinků zrušujícího rozhodnutí Krajského soudu v Brně soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 As 139/2016-22, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17 a další. Poukazuje-li žalobkyně na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, Ústavní soud se v tomto rozhodnutí výše uvedenou otázkou zabývá pouze okrajově.5. Vzhledem k tomu, že žalobkyni (její právní předchůdkyni) nevznikl nárok na podporu cen dle Cenového rozhodnutí ERÚ č. , číslo, pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, nebylo účelné se v tomto řízení ani zabývat výší uplatňovaného nároku ani otázkou oprávněnosti nároku žalobkyně na úhradu cen za jiné období, ani určení, k jakému datu by oprávnění k výrobě elektrické energie byla žalobkyni řádně přiznána a jaká výše výkupních cen (2010 nebo 2011) by žalobkyni náležela, neboť projednání takové otázky by bylo překročením mezí daným návrhem žalobkyně, o němž rozhodl správní orgán. Nárok žalobkyně uplatňovaný v tomto řízení nelze dovodit ani z obsahu ujednání smluvních stran ve Smlouvě o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s podporou výkupních cen s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. , číslo, . Pokud žalovaná namítla nedostatek pasivní věcné legitimace z důvodu, že byla registrována v systému , právnická osoba, . jako odběratel elektřiny a zároveň i subjekt odpovědný za odchylky ve vztahu k výrobně , adresa, pouze do 20. 5. 2017, je nutné žalované v tomto přisvědčit, neboť z obsahu správního spisu tato skutková okolnost vyplývá, tak z této skutkové okolnosti ještě nevyplývá závěr, že žalovaná nebyla povinna v rozhodném období od ledna do července 2020 výkup elektřiny provádět, nicméně s ohledem na shora uvedená skutková zjištění a právní závěry bylo bezpředmětné se argumentem žalované o nedostatku pasivní věcné legitimace dále více zabývat, když je zřejmé, že nárok žalobkyně není po právu z jiných, výše uvedených důvodů.6. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla na svých právech dotčena napadeným rozhodnutím správního orgánu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska žalobkyní v žalobě stanovených mezí, v nichž se žalobkyně domáhala projednání sporu před soudem ve smyslu ust. § 250f o.s.ř., nelze přisvědčit žalobkyni, že je na místě napadené rozhodnutí jako nezákonné nahradit rozsudkem soudu, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plně úspěšné žalované přiznal proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši odměny za právní zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu v částce 3 100 Kč za 1 úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč), celkem 9 300 Kč za 3 úkony právní služby poskytnuté do 31. 12. 2024 a v částce 4 620 Kč za 1 úkon právní služby poskytnuté po 1. 1. 2025 (z tarifní hodnoty 88 000 Kč). Dále soud přiznal paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky po 300 Kč za každý úkon právní služby poskytnutý do 31. 12. 2024 a po 450 Kč za úkon právní služby poskytnutý po 1. 1. 2025, celkem ve výši 1 350 Kč. Dále přiznal náhrady cestovních výdajů za dvě cesty z , adresa, do , adresa, a zpět na soudní jednání konaná ve dnech 19. 12. 2024 a 27. 1. 2025, vše podle předložené specifikace ve výši 3 034,68 Kč a 3 027,90 Kč, dále náhrady za ztrátu času stráveného na cestách po 100 Kč za každou započatou půlhodinu celkem 1 350 Kč. Nakonec podle § 137 odst. 3 o.s.ř. bylo z takto určené odměny a náhrad přiznáno 21 % DPH. Celkem bylo žalované vůči žalobkyni přiznáno na náhradě nákladů tohoto řízení 28 534,90 Kč k rukám jejího právního zástupce.8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.). Odvolatelka především nesouhlasí s tím, že rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky „ex tunc“ a trvá na tom, že rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky „ex nunc“, když tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Soud se nemůže svévolně rozhodnout, že namísto vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci bude na věc aplikovat nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech v situaci, kdy je příslušná otázk