19 Co 47/2026-90 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 87 788,33 Kč, a to ve splátkách po 2 200 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok v odstavci I.). Žalobu v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 57 714,49 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8 050,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 864,48 Kč, úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 136 321,82 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 136 321,82 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení zamítl (výrok v odstavci II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok v odstavci III.). Zaplacení shora uvedených částek se žalobce domáhal s odůvodněním, že s žalovaným uzavřel dne 22. 10. 2021 smlouvu o úvěru k účtu , č. účtu, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 230 000 Kč. Žalovaný na jistině uhradil pouze částku 93 678,18 Kč, na obchodním úroku částku 41 408,32 Kč, na úroku z prodlení částku 57,17 Kč a na poplatcích částku 7 068 Kč. Poslední úhrada byla provedena dne 20. 8. 2024, dále již žalovaný ničeho neuhradil a dostal se do prodlení. Úvěr byl zesplatněn k 26. 3. 2025. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 22. 10. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 230 000 Kč s tím, že částka 14 000 Kč je účelově určena ke konsolidaci dluhů. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem ve výši 7,9 % ročně zaplatit v 72 měsíčních splátkách po 4 066 Kč, poslední splátka měla být uhrazena dne 15. 10. 2027 a žalovaný se zavázal uhradit částku 291 407,94 Kč. Ze smlouvy zjistil, že pokud jde o konsolidované dluhy, jedná se o osobní úvěr, kde částka ke splacení je 6 000 Kč a o kreditní kartu, kde částka ke splacení je 8 000 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky, žalovaný úvěr čerpal dne 27. 10. 2021 bezhotovostně na účet. Žalovaný dne 15. 11. 2021 uhradil splátku úroku ve výši 908,50 Kč a počínaje dnem 15. 12. 2021 hradil splátky ve výši 4 066 Kč, poslední splátka byla uhrazena dne 20. 8. 2024. Žalovaný byl opakovaně upozorňován, že na úvěrovém účtu nemá dostatek finančních prostředků a byl vyzýván k úhradě dlužné částky. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, zabýval se tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86 a zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Zjistil, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel žalobce jednak z informací, které sdělil samotný žalovaný, dále z výpisu z bankovního účtu žalovaného za 5 měsíců předcházejících uzavření smlouvy a z veřejných registrů. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného řádně, když zejména z bankovních výpisů žalovaného vyplynulo, že jeho výdaje se prakticky rovnají příjmu, kdy zůstatky na účtu jsou v řádech tisíců s výjimkou jednoho měsíce. Po řádném a objektivním posouzení příjmů a zejména výdajů žalovaného, které neodpovídají částce, s níž žalobce počítal, by žalobce musel dojít k závěru, že žalovaný nebude schopen dlouhodobě úvěr splácet. Soud dospěl k závěru, že žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného nedůsledně a důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost smlouvy. S ohledem na tento závěr je žalovaný jakožto spotřebitel povinen podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelskému úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Učinil závěr o tom, že ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a žalobce má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 230 000 Kč a žalovaný uhradil částku 142 211,67 Kč, je žalovaný povinen vrátit částku 87 788,33 Kč jako dlužnou jistinu. V této části tedy soud žalobě vyhověl, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. S odkazem na ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru učinil soud závěr o tom, že v možnostech žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalovaného uhradit dlužnou částku v pravidelných měsíčních splátkách po 2 200 Kč měsíčně, k ochraně oprávněných zájmů žalobce stanovil ztrátu výhody splátek, kdy pro případ neuhrazení jen jedné ze splátek řádně a včas může žalobce požadoval úhradu celé dlužné jistiny. O nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř., vycházel ze specifické povahy řízení úpravy poměrů podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoliv o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle soudu s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.2. Proti tomuto rozsudku, proti výroku v části týkající se splatnosti částky 87 788,33 Kč a proti výroku o zamítnutí žaloby v části týkající se zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 87 788,33 Kč od 11. 4. 2025 do zaplacení a výroku o nákladech řízení, se žalobce odvolal s tím, že nesporuje, že judikatura soudů a následně i znění zákona se ustálila na výkladu kvalifikujícího neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako neplatnost absolutní. Je však toho názoru, že soud narušil rovnost účastníků řízení, jestliže za situace, kdy byl žalovaný zcela procesně pasivní a svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení žádným způsobem netvrdil ani neprokazoval, sám uzavřel a rozhodl, že žalovaný není v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a tudíž žalobci nenáleží právo na zákonný úrok z prodlení. Jestliže žalovaný netvrdil, natož neprokázal, že není v jeho možnostech splnit požadovaný dluh, nemůže soud suplovat tuto neaktivitu a sám za žalovaného uplatnit tuto námitku a následně bez vědomostí o majetkové situaci žalovaného rozhodnout tak, že není v možnostech žalovaného splnit dluh ve lhůtě určené žalobcem a shledat, že žalovaný není v prodlení. Žalobce v odvolání odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 27 Co 20/2024-105, ve kterém učinil závěr, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala na základě předžalobní výzvy. Odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024, ve kterém se zabýval otázkou práva věřitele z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., ve kterém Nejvyšší soud považoval za dostačující pro vznik nároku na úroky z prodlení skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky bez právního důvodu a vyzval ho k plnění. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že žalovanému bylo umožněno zaplatit peněžité plnění ve splátkách, odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, podle kterého z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k vyjádření o plnění ve splátkách, jejich výši a podmínkám jejich splatnosti. Rozhodnout o rozložení povinnosti do splátek je výjimkou z obecného pravidla stanoveného v § 160 o. s. ř., přičemž toto rozhodnutí musí být přiměřené okolnostem a musí být založené na individuálním posouzení osobních a majetkových poměrů žalovaného. Zkoumání doby přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru je otázkou, která stojí na subjektivních poměrech dlužníka, jde tedy o skutečnosti prospívající žalovanému a chce-li dosáhnout pro sebe příznivějšího režimu splatnosti, měl by to být právě žalovaný, kdo prokazuje, jaké jsou jeho možnosti dluh splnit. Tento závěr potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Žalovaný byl zcela pasivní, netvrdil nic o svých sociálních a majetkových poměrech, přesto soud bez návrhu stanovil splátky ve výši 2 200 Kč měsíčně s odkazem na produktivní věk žalovaného a s odkazem na příjmy žalovaného, kterých dosahoval v době předcházející poskytnutí úvěru. Taková úvaha je zcela arbitrární, nahrazuje absenci tvrzení a důkazů volným úsudkem soudu ve prospěch jedné strany a narušuje princip rovnosti stran v civilním sporném řízení. Soud tak měl při absenci návrhu na uložení plnění ve splátkách ze strany žalovaného uložit vrácení bezdůvodného obohacení v souladu s obecným pravidlem vyjá