5 Co 1257/2025-156 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobou, podle níž by byla zrušena vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se původně v tomto řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vyživovací povinnost žalovaného stanovená rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 12. 2022, č. j. 7 C 294/2022-41 v původní výši 4 000 Kč zvýšena od 1. 2. 2025 na částku 6 000 Kč měsíčně. Ještě předtím, než však bylo ve věci jednáno, vzala žalobkyně žalobu zpět a soud prvního stupně s odkazem na § 96 o. s. ř. v této části řízení zastavil. Žalovaný nicméně reagoval protinávrhem na zrušení vyživovací povinnosti. V tomto rozsahu tak soud prvního stupně věc projednal.3. Žalovaný svůj návrh odůvodnil tím, že žalobkyně se k němu poslední čtyři roky chová v rozporu s dobrými mravy, považuje ho za cizího člověka, morálně narušeného a alkoholika. Projevuje pouze zájem o jeho peníze, aniž by k žalovanému projevovala úctu, lásku a vděčnost.4. Soud prvního stupně pak na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně je dcerou žalovaného. Soustavným studiem se připravuje na budoucí povolání a ve smyslu § 911 o. z. není schopna sama se živit, takže jí vzniklo oprávnění vůči žalovanému na placení výživného (§ 910 o. z.). Též má za prokázanou skutečnost, že žalobkyně se se žalovaným od svých 18 let, tedy čtyři roky nestýká, není s ním v žádném kontaktu z důvodů odlišných názorů a též požívání alkoholických nápojů na straně žalovaného. Žalovaný se proti sice v tomto řízení ohrazoval, nicméně v řízení předchozím o zvýšení výživného tato tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval. Neprokázal navíc, že by s ním žalobkyně chtěla jednat pouze přes svého právního zástupce, když žalobkyně v tomto a předchozím řízení žádného neměla. Rozhodnutí Ústavního soudu, kterým argumentoval, pak okresní soud nenalezl, nicméně okresní soud vyšel z aktuální judikatury Ústavního soudu a jednání žalobkyně nepovažuje za chování takové intenzity, pro které by bylo možné vyživovací povinnost zrušit. Žalovaný tak neprokázal, že žalobkyně, coby jeho dcera se k němu chová natolik nemravným způsobem, že by to vyvolalo zrušení jeho vyživovací povinnosti v situaci, kdy stále není schopna sama se živit. Svou neúčastí při jednání se přitom žalovaný zbavil možnosti být poučen ve smyslu § 118a o. s. ř.5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítá porušení tří zásad, a to práva na spravedlivý proces, práva na stejné a rovné podmínky obou stran a zákaz diskriminace. Obecně pak v odvolání uvádí, že soud nezohlednil rozsudky vyšších soudů v podobných věcech, nevzal v potaz současné finanční podmínky žalovaného a nezakrytě se postavil na stranu žalující. K odvolání pak připojil podání označené jako „vysvětlení důvodů podání apelace ve věci sp. zn. 6 C 28/2025“ a též stížnost na soudkyni , tituly před jménem, , jméno FO, podanou k předsedovi okresního soudu. V doplnění odvolání se žalovaný zabývá nejprve práv porušením práva na spravedlivý proces, které vnímá v tom, že se nemůže osobně dostavit k jednání. Popisuje možnosti cestování poté, co se odstěhoval do Ruské federace. Připouští, že mu nic nebrání vycestovat z Ruska, ale neměl by zaručen návrat. Dodává pak, že je pro něho důležitější jeho ruská manželka než dcera. Dále uvádí, že bylo porušeno jeho právo na stejné a rovné podmínky, když obviňuje svoji bývalou manželku z manipulace s dcerou, ohrazuje se proti tomu, že by byl alkoholik a špatný člověk a v této části odvolání vznáší celou řadu řečnických otázek. Též okresnímu soudu vytýká, že mu přijde normální, že matka, žalobkyně vydělává 30 000 Kč měsíčně a dceři dává 1 000 Kč. Soud to přitom považuje za normální. Dále se pak zabývá zákazem diskriminace, kdy skutečnost, že je muž, vnímá jako přitěžující okolnost a je v takovém procesu znevýhodněn. Namítá, že každý člověk je hříšný a nikdo nemá ideální rodiče, ale opakovaně o vlastním otci prohlašovat takové hrubosti je neúcta. Vyjadřuje požadavek zrušit svou vyživovací povinnost, neboť když s ním dcera pět let nekomunikuje, dopouští se tím velmi hrubého amorálního jednání. Není nic horšího, než odmítat vlastní rodiče. Soudkyně okresního soudu se domnívá, že žalobkyně se chová adekvátně, dokonce má právo s žalovaným nemluvit a dělat, že neexistuje, protože údajně zlý člověk. Soud by měl pečlivě vážit pro i proti a není možné přehlížet nemorální chování dcery a poukazovat pouze na povinnost otce podílet se na její výživě. Na druhé misce vah je hrabivost její matky a touha po pomstě.6. Z účasti na odvolacím jednání se žalovaný omluvil s odůvodněním, že vzhledem k přetrvávajícím sankcím nemůže cestovat přímo, ale oklikou přes cizí země a jeho příjezd do ČR a návrat do Ruska je absolutně nezaručený. Vyjádřil též, že se žalobkyní nechce mít nic společného.7. K podanému odvolání se při odvolacím jednání vyjádřila žalobkyně, když uvedla, že řádně studuje nyní ve třetím ročníku vysoké školy. Zhruba před rokem zaslala svému otci e-mail, na který jí neodpověděl, postupně se s ní přestala bavit i otcovská babička. Uvedla též, že se snaží nenechávat svou výživu pouze na rodičích, ale též se účastní různých studentských brigád. Příjmy otce nejsou vzhledem k jeho bydlišti zjistitelné a zrušení vyživovací povinnosti je podle ní až extrémní řešení.8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 202 o. s. ř., bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), projednal věc podle § 212 o. s. ř. v celém rozsahu a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1 o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.9. Podle ustanovení § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.10. Podle ustanovení § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.11. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.12. Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.13. Odvolací soud se při svém rozhodnutí zcela ztotožňuje s tím, k jakým skutkovým zjištěním soud prvního stupně na základě dokazování před ním provedeného dospěl. Těmto skutkovým zjištěním nemá čeho vytknout. Ztotožňuje se i s právním hodnocením věci tak, jak soud prvního stupně uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku. Důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně tento hodnotil tak, jak mu ukládá ustanovení § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že soud prvního stupně při tom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. Zabýval se přitom všemi námitkami účastníků, přičemž rozsah provedeného dokazování odpovídá předmětu řízení a jak již uvedeno z takto zjištěného skutkového stavu, odvolací soud při posouzení odvolacích námitek vychází.14. Odvolací soud by pak s ohledem na výše uvedené mohl v zásadě toliko odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku právě pro jeho přesvědčivé a úplné odůvodnění, tím spíše v situaci, kdy žalovaný v odvolání prakticky pouze opakuje svoji argumentaci z řízení před soudem prvního stupně, s kterou se však okresní soud v napadeném rozsudku komplexně a podle názoru odvolacího soudu přesvědčivě vypořádal. S ohledem na odvolací námitky pak odvolací pouze dodává: Ačkoliv to není výslovně stanoveno pro záležitosti výživného, přiznané výživné nesmí být v rozporu nejen se zákonnými kritérii a hledisky, ale ani v rozporu s dobrými mravy (viz výše citované ustanovení § 2 odst. 3 o. z.). Kritérium posuzování tohoto případného rozporu je pak logicky nutno zohlednit i v řízení o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti. V právní praxi přitom není sporu o tom, že soud musí vždy posoudit plnění vyživovací povinnosti a přiznání práva na výživné s přihlédnutím ke konkrétním a individuálním okolnostem každého případu.15. V dané, jak již výše uvedeno, rozhodl soud prvního stupně správně, pokud vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni, studující řádně vysokou školu, nezrušil. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně popsal existenci zjištěných neshod mezi účastníky, respektive popsal důvody, pro které se žalobkyně se žalovaným (svým otcem) od své zletilosti nechce stýkat a zjištěním soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, pokud dospěl k závěru, že se jedná o důvody, které nejsou výlučně na straně žalobkyně, nýbrž že pramení z povahy a jednání žalovaného. V situaci, kdy nelze uzavřít, že odmítání kontaktu žalobkyně se žalovaným je výlučně libovůlí na straně žalobkyně, je nutno dospět k závěru, že v dané věci se nejedná o tak intenzivní zavrženíhodné jednání odporující dobrým mravům, které by mohlo vést ke zrušení vyživovací povinnosti žalovaného vůči žal