5 Co 212/2026-54 – Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 35 644,16 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných do 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak žalobu zamítl, a to pro částku 3 760,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 232,28 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 024,21 Kč, úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 39 404,36 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z téže částky a od téhož data do zaplacení. V odstavci III. výroku pak rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Vyšel ze zjištění, že dne 6. 8. 2023 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru ke kreditní kartě, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému neúčelový revolvingový úvěr na dobu neurčitou do úvěrového limitu 40 000 Kč. Minimální výše měsíčních splátek byla sjednána jako 5 % z vyčerpané částky a vždy alespoň 500 Kč. Mezi účastníky též byla 18. 1. 2023 uzavřena smlouva o poskytování služeb , název, . Okresní soud se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy s odkazem na § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě provedeného dokazování pak bylo zjištěno, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel žalobce z listin, které si vyžádal a z výpisů z účtu, který vede žalovanému. Žalobce však ke svému tvrzení předložil pouze část výpisu z účtu, z něhož byly zjištěny pouze příjmy žalovaného. Jakým způsobem žalobce ověřoval výdaje žalovaného v jím tvrzené výši a jak k této výši žalobce dospěl, v řízení prokázáno nebylo a žalobce žádné další důkazy ani po poučení nepředložil. Okresní soud tak vzal za prokázané, že žalobce zkoumal zejména příjmy žalovaného a existenci závazků žalovaného či jejich plnění, avšak neověřoval další výdaje. Dospěl tak k závěru, že žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a důsledkem tohoto postupu je pak závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak žalovaný povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Žalobce tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoliv na úroky, poplatky či smluvní pokutu apod., a to v nově určené době splatnosti. Ta odvisí od možnosti dlužníka, coby spotřebitele. Tato úprava je speciální k úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a 2993 o. z. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny. Žalovaný načerpal celkem částku 42 350 Kč a splatil částku 6 705,84 Kč. Je tak povinen vrátit rozdíl mezi těmito částkami, tj. 35 644,16 Kč. V této části pak okresní soud žalobě vyhověl, ve zbytku byla zamítnuta. Na výrok o náhradě nákladů řízení aplikoval soud prvního stupně § 150 o. s. ř., přičemž je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédnout k dalším specifickým okolnostem věci vyplývajícím ze zvláštní právní úpravy. Na žalobce pak nelze nahlížet jako na účastníka v dané věci převážně úspěšného a poměr úspěchu a neúspěchu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nelze určit pouhým matematickým poměrem žalobou požadované a rozsudkem přiznané částky.3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku v odstavci I. a v odstavci III. podal odvolání žalobce. V něm brojí proti uložení povinnosti žalovanému plnit dluh ve splátkách, přičemž poukazuje na to, že je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal své možnosti vrátit bezdůvodné obohacení. Postup soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou civilního procesu, a to zásadou „rovnosti stran“. Uložení plnění ve splátkách je výjimkou z obecně platného pravidla a splnění povinnosti zpravidla do tří dnů. K němu je možno přistupovat pouze ve výjimečných a odůvodněných případech. V této námitce pak cituje z různých rozhodnutí Nejvyššího soudu či Krajského soudu v Ostravě. Namítá pak, že nebylo v dané věci důvodů se od zákonné pariční lhůty v trvání tří dnů od právní moci rozsudku jakkoliv odklonit, neboť žalovaný nikterak přesvědčivě netvrdí ani neprokazuje, že by byl v jakékoliv konkrétní době nebo v jakýchkoliv konkrétních splátkách dluh schopen uhradit. Dále v odvolání napadá rozhodnutí, pokud mu nebyly přiznány zákonné úroky z prodlení. Zabývá se rozdíly mezi pariční lhůtou a hmotněprávní lhůtou k plnění, přičemž pariční lhůta je lhůtou procesní a nemá vliv na splatnost pohledávky. Též k tomu cituje z rozhodnutí Krajského soudu v Praze. V odvolání pak k tomu rekapituluje postup žalobce poté, co žalovaný přestal svůj závazek plnit. Poukazuje pak v této souvislosti na to, že žalovaný nárok žalobce nijak nerozporoval. Konečně pak v odvolání též vznáší námitky proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to proti aplikaci § 150 o. s. ř., pro který nebyly splněny podmínky. Jde o ustanovení, které je možno použít ve zcela výjimečných případech a ty musí být konkrétně a zcela přesvědčivě odůvodněny. Namítá, že žalobce byl převážně úspěšný, neboť mu byla přiznána většina žalované částky představující neuhrazenou jistinu úvěru. Zamítnutí vedlejších nároků (úroky, poplatky) je důsledkem zákonné ochrany spotřebitele, avšak jádro sporu, a to vrácení poskytnuté jistiny bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce. Specifická povaha spotřebitelského sporu se promítá do hmotněprávního posouzení věci, nikoliv však do procesního rozhodování o nákladech řízení. Soud proto měl rozhodnout o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v poměru odpovídajícím jeho úspěchu ve věci. Navrhl tak změnu napadeného rozsudku v tom smyslu, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobci částku 35 644,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 13. 2. 2025 do zaplacení a vedle toho náhradu nákladů řízení ve výši určené poměrem úspěchu žalobce ve věci.4. Své odvolání žalobce posléze doplnil. Tímto podáním současně vzal své odvolání částečně zpět, a to v části, v níž se domáhal přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně od 13. 2. 2025 do zaplacení. Zbylou část odvolání pak doplnil tak, že poukázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), která stanoví, že důkazní břemeno ohledně možností splnění dluhu leží na spotřebitelovi jako na dlužníkovi. Je to pak spotřebitel, kdo je povinen tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit povinnost vrátit poskytnutou jistinu, neboť jde o skutečnosti, které jsou známy pouze jemu, nikoliv věřiteli či soudu. Toto rozhodnutí pak žalobce podrobněji rozebírá, přičemž uvádí, že Nejvyšší soud se tímto rozsudkem jasně vymezil proti dřívější praxi, kdy soudy aktivně zjišťovaly majetkové poměry spotřebitele bez jeho tvrzení či důkazů. V dané věci pak žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nijak netvrdil, v jaké lhůtě a v jakých splátkách je schopen dluh splatit. Důsledkem postupu okresního soudu pak je, že tento nesprávně dovodil, že žalovaný je schopen hradit dluh ve splátkách, ačkoliv žalovaný v řízení žádné konkrétní skutečnosti ohledně svých možností plnění netvrdil ani neprokazoval. Soud proto neměl důvod ani prostor sám provádět důkazy nebo nahrazovat jeho pasivitu vlastním úsudkem. Dále v doplnění odvolání poukazuje na jiná rozhodnutí odvolacích soudů, která podle jeho názoru mu dávají za pravdu.5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil a k odvolacímu jednání nedostavil.6. Odvolací soud předně uvádí, že odvolání žalobce je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeném podle § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.7. Odvolací soud v reakci na částečné zpětvzetí odvolání žalobcem postupoval podle ust. § 207 odst. 2 o. s. ř., podle něhož dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Zastavil tedy odvolací řízení v části, v níž se původně domáhal proti žalovanému zaplacení i zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 35 644,16 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení.8. Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud odvolací námitku žalobce týkající se lhůty k plnění, tedy, že by žalovaný měl částku 35 644,16 Kč, coby bezdůvodné obohacení vrátit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, jak dospěl k názoru, že vrácení poskytnuté jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně je přiměřené možnostem žalovaného (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Na toto odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje a toliko dodává, že stanovená výše splátky odpovídá zjištěním soudu prvního stupně, totiž, že žalovaný je v produktivním věku, přičemž z obsahu spisu nevyplývá žádný důkaz o tom, ž