7 Co 1755/2025-247 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 488 520,37 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o nevypořádané nároky vyplývající ze smluv uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným.2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č. j. 2 C 22/2024-213 (dále jen napadený rozsudek) rozhodl tak, že se žaloba na zaplacení částky 165 597,02 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 385,11 Kč, kapitalizovaným úrokem 12 048,24 Kč, úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 385 630,95 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 373 582,71 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 15.2.2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 4 096 Kč, kapitalizovaným úrokem 4 336,20 Kč, úrokem 21,9 % ročně z částky 100 000 Kč od 15. 2. 2023 do 16. 5. 2023 a úrokem 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení zamítá (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 889,42 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 2 889,42 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení (výrok II.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 307 985,69 Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku se uvádí, že soud prvního stupně má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným v souhrnu tři smlouvy. Jednalo se o smlouvu o vedení běžného účtu ze dne 11. 3. 2010. Závazky z této smlouvy zanikly odstoupením právní předchůdkyně žalobkyně dne 23. 2. 2023 pro vznik nepovoleného záporného zůstatku ve výši 2 889,42 Kč, který nebyl vyrovnán. Dále jde o smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu s limitem 100 000 Kč při úroku 21,9 % ročně ze dne 15. 11. 2017. Protože se žalovaný ocitl v prodlení s plněním svých závazků dle této smlouvy, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně přípisem ze dne 14. 2. 2023 vyčerpanou jistinu úvěru včetně úroků a dalších závazků za okamžitě splatnou. Dále se jedná o smlouvu ze dne 7. 1. 2019, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 500 000 Kč s tím, že bude uhrazen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 579,88 Kč při úroku ve výši 9,9 % ročně. Na tento dluh žalovaný v souhrnu uhradil 292 014,31 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností došlo k zesplatnění zbývající části úvěru včetně příslušenství přípisem ze dne 14. 2. 2023. Pohledávky na základě uvedených smluv právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 28. 3. 2023. Soud prvního stupně ve vztahu k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěl k závěru, že tato nebyla v době poskytnutí finančních prostředků podle uvedených úvěrových smluv řádně prověřena ze strany úvěrující společnosti. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na standardizované postupy právní předchůdkyně, jejichž výstup představuje záznam o vyhodnocení kontrol. Proces se měl odehrávat v devíti na sebe navazujících krocích zahrnujících mimo jiné lustrace v dlužnických registrech (BRKI, NRKI a SOLUS), v insolvenčním rejstříku a vyhodnocením příjmů a výdajů žadatele. Žalobkyně realizaci těchto popsaných kroků ani na výzvu nedoložila. Záznam o vyhodnocení kontrol prokazuje pouze to, že žalovaný jako žadatel nebyl nalezen v interním blacklistu. Z transakcí na běžném účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný byl s vysokou pravděpodobností zaměstnancem společnosti , právnická osoba, ., s příjmem 15 000 – 17 000 Kč měsíčně. Ve prospěch jeho účtu byly připsány sumy v řádech desítek tisíců, jednalo se však o příjmy jednorázové. V případě částek 70 000 Kč a 100 000 Kč šlo navíc o plnění na vrub jiného bankovního účtu žalovaného. To podle soudu prvního stupně svědčí o nemalé rizikovosti žalovaného jakožto žadatele o úvěr, což mělo právní předchůdkyni žalobkyně vést k důslednějšímu prověření úvěruschopnosti. Příjmy žalovaného na běžném účtu v období od 15. 8. 2017 do 15. 11. 2017 dosahovaly částky 220 319 Kč oproti výdajům ve výši 192 639,44 Kč, avšak pouze díky převodu částek 70 000 Kč a 100 000 Kč z jiného bankovního účtu. V období před poskytnutím druhého z úvěru 5. 10. 2018 a 7. 1. 2019 převyšovaly výdaje na účtu žalovaného příjmy o cca 130 000 Kč. Následně byla žalovanému poskytnuta jako úvěr částka 500 000 Kč. Žalovaný sice na posledně poskytnutý úvěr zaplatil více než 290 000 Kč, to však v situaci, kdy z transakcí na účtu v letech 2021 a 2022 vyplývá, že jej podporovala jeho matka , jméno FO, , která mu opakovaně poukazovala finanční prostředky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrovou smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu ze dne 15. 11. 2017 a úvěrovou smlouvu ze dne 7. 1. 2019 stíhá sankce absolutní neplatnosti ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a žalovaný je pak povinen vrátit žalobkyni jistinu ve výši 100 000 Kč a dále jistinu 500 000 Kč poníženou o zaplacené splátky v celkové výši 292 014,32 Kč, tj. 207 985,68 Kč, tj. celkem 307 985,69 Kč a dále částku 2 889,42 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o vedení běžného účtu. Ve zbývající části nároku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s ohledem na částečný úspěch ve věci na straně obou účastníků, takže žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.3. Proti tomuto rozhodnutí ve výroku v odstavci I., o částečném zamítnutí žaloby a výroku v odstavci IV., o nákladech řízení, se žalobkyně odvolává, neboť má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavření obou úvěrových smluv řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Vycházela přitom z obecných pokynů Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 8. 2015 a závěrů kontrol České národní banky. Využila interních a externích datových zdrojů, provedla potřebné lustrace a vyhodnotila informace získané od žalovaného. Kontrolovala insolvenční rejstřík a zohlednila příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Žalobkyně namítá, že zákon ani judikatura nestanovují, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze dává určité návody, neurčuje však kogentně, jaké kontrolní údaje musí poskytovatel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou učiněny správně či nikoliv. Aktuální znění zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ust. § 86 odst. 1 pracuje s tím, že každé posouzení musí být přiměřené povaze úvěru a dle toho se má vycházet jak ze získaných relevantních vnitřních, tak i vnějších zdrojů. V daném případě prováděla posouzení zavedená banka se striktně nastavenými postupy a zcela v souladu se zákonem. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že „Poskytoval poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného mimo jiné zkoumala a vyhodnocovala transakce na běžném účtu žalovaného, byly doloženy výpisy z účtu od roku 2010. Kromě pravidelného měsíčního příjmu ve výši 15 000 – 17 000 Kč byly na účet, byť ne zcela pravidelně, připisovány další příjmy ve formě převodu z jiného účtu žalovaného nebo vkladem hotovosti. V období od 15. 3. 2017 do 22. 1. 2019 se jednalo o 17 příchozích transakcí ve výši 1 156 220 Kč, tj. v průměru 50 270,43 Kč měsíčně. Přitom povolený debet žalovaný čerpal od listopadu 2017 a úvěr od ledna 2019. Potíže se splácením vznikly v průběhu roku 2022. Přičemž na pohledávku ze smlouvy o úvěru uhradil nezanedbatelnou částku 292 014,31 Kč. Skutečnost, na kterou soud prvního stupně poukazuje, tj. že na účtu žalovaného se od konce roku 2021 objevují příchozí platby od matky žalovaného, není podle žalobkyně relevantní. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že její právní předchůdkyně v dané věci postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného řádně v souladu s principy obezřetného úvěrování. V té souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Pokud například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v případě neplatnosti smlouvy má nárok toliko na vrácení dlužné jistiny bez zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. Za důležitou považuje skutečnost, že žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale dříve, již před podanou žalobou, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by