8 Co 386/2026-106 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 563 432,01 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení pak částku 30 767,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o povinnosti účastníků podílet se na náhradě nákladů řízení státu, a to v případě žalobkyně částkou 9 366,80 Kč, v případě žalovaného částkou 24 363,18 Kč. V odvoláním nedotčeném výroku III. pak ustanovené opatrovnici přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 33 730 Kč. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 800 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, splátky však nehradil řádně a včas. Uhradil celkem 236 567,99 Kč. Proto byl úvěr zesplatněn. Žalobkyně původně žádala zaplacení částky 646 682,06 Kč a kapitalizovaných úroků coby rozdílu mezi nárokem žalobkyně ze smlouvy o úvěru a výše citovanou uhrazenou částkou. Po námitce žalované, která se týkala nedostatečného prověření úvěruschopnosti dlužníka, vzala žalobkyně částečně žalobu zpět podáním ze dne 26. 11. 2025, které je ovšem vnitřně zjevně rozporné, neboť žalobkyně z dosud žalované částky 646 682,06 Kč vzala zpět nejen kapitalizované úroky ve vymezených částkách, ale také jistinu v částce 236 567,99 Kč. Na jistině se však dále domáhala částky 563 432,01 Kč, zatímco zpětvzetí částky 236 567,99 Kč z původního předmětu 646 682,06 Kč, by mělo vést k zůstatku předmětu řízení ve výši 410 114,07 Kč. Tento rozpor okresní soud nerozpoznal a usnesením ze dne 26. 11. 2025 částečně řízení zastavil o 236 567,99 Kč, aniž si ujasnil skutečný obsah vůle žalobkyně. Proti usnesení se žalující strana neodvolala a toto tedy nabylo právní moci ke dni 16. 12. 2025. V rozporu s usnesením však okresní soud deklaroval, že nadále jedná o částce 563 432,01 Kč, když tuto žalobu v konečném rozsudku také přiznal. Odkázal na § 2395 o. z. a konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena řádně smlouva o úvěru, když odmítl argumentaci žalovaného o nedostatečném přezkumu jeho úvěruschopnosti. Okresní soud poukázal na to, že měsíční příjem žalovaného činil 108 960 Kč, zatímco měsíční výdaje 43 002,14 Kč. Částky přitom ověřila žalující strana z výpisu z účtu žalovaného za období od 9. 1. 2021 do 21. 9. 2021 a výpisu z běžného účtu za období od 7. 1. 2021 do 22. 9. 2021. Dále pak z registru CBCB. Z běžného účtu žalovaného byly tedy patrné pravidelné příjmy, když není podstatné, jestli se každý měsíc opakovaly ve stejné výši a termínu. Ani to, zda žalobce byl zaměstnanec či podniká. Pro posouzení úvěruschopnosti bylo klíčové ověření příjmů a výdajů, ani existence jiných úvěrových závazků bez dalšího nepostačuje k závěru o pochybnostech a schopnosti spotřebitele tento úvěr splácet. Podstatné je, aby poskytovatel úvěru závazky zohlednil, což žalobkyně učinila, uzavřel soud prvního stupně.2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně ve vztahu mezi účastníky podle § 151 odst. 1, 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 646 682,06 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Byla úspěšná v rozsahu částky 563 432,01 Kč. Žalovaný byl „úspěšný“ v rozsahu částky 216 628,51 Kč (tedy v rozsahu částky uvedené ve výroku I. usnesení z 26. 11. 2025, č. j. 21 C 248/2025-69); v této části bylo totiž řízení zastaveno, přičemž z procesního hlediska bylo zastavení zaviněno žalobkyní, neboť vzala žalobu bez dalšího zpět. Soud prvního stupně doplnil, že pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Výroky IV. a V. o povinnosti účastníků uhradit náklady státu pak opřel okresní soud o úvahu, že hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce (opatrovníka) platí stát podle § 140 odst. 2 věta první o. s. ř. Jde tedy o náklady státu, které mají být nahrazeny v režimu § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že je mu známa judikatura v daném směru, kterou citoval, její argumentace však pomíjí právě ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a opírá se pouze o § 149 odst. 2 o. s. ř., kdy však na danou situaci nemá podle okresního soudu dopadat (dopadá pouze na případy, kdy náklady ustanoveného zástupce vzniknou účastníku řízení).3. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Jednak zpochybnil závěr okresního soudu o platnosti úvěrové smlouvy a o dostatečném přezkumu úvěruschopnosti žalobkyní. Nerozporuje sice, že žalobkyně zjistila příjmy a výdaje žalovaného, avšak spokojila se toliko s obdobím několika mála měsíců a sám výsledek jejího zjištění neprokazuje úvěruschopnost žalovaného. Fakt, že někomu ani ne rok přichází na účet nahodilé a nepravidelné platby ještě nesvědčí o jeho schopnosti splácet úvěr. Žalobkyně tak nezískala od spotřebitele dostatek informací na to, aby řádně zajistila jeho reálné majetkové poměry. Podle názoru odvolatele měl okresní soud dovodit nedostatečný přezkum úvěruschopnosti žalovaného a při přiznání jistiny úvěru postupovat podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, především tedy stanovit platbu ve splátkách odpovídajících majetkovým poměrům žalovaného. Současně poukázal na skutečnost, že s „ohledem na částečné zpětvzetí žalobního nároku byla žalovaná částka nižší než 563 432,01 Kč, když tuto poznámku vyložil odvolací soud jako zpochybnění předmětu řízení, o kterém bylo soudem prvního stupně jednáno. Odvolatelka navrhla, aby odvolací osud napadený rozsudek zrušil, popřípadě změnil tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.4. K odvolání se vyjádřila žalobkyně. Pokud jde o částečné zpětvzetí žaloby, konstatovala, že „bezdůvodné obohacení“ bylo vypočteno jako rozdíl poskytnuté jistiny 800 000 Kč a celkových úhrad na úvěr ve výši 236 567,99 Kč, tedy k úhradě zbývala částka 563 432,01 Kč. V podání ze dne 24. 11. 2025 však žalobce nesprávně uvedl částku, o kterou bere žalobu zpět, když uvedl výši celkových úhrad, avšak ze spisu vyplývá, že se jedná právě o částku, která byla použita k výpočtu „bezdůvodného obohacení“, přičemž částka, kterou žalobce nadále požaduje, odpovídá tomuto výpočtu a v petitu částečného zpětvzetí byla uvedena správná výše požadované částky, tedy 563 432,01 Kč. Pokud jde o majetkové poměry a lhůtu k plnění, odvolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 a na skutečnost, že důkazní břemeno ohledně leží na tom účastníku, který z existence skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Je tedy věcí žalovaného, aby tvrdil a prokazoval své majetkové poměry, nikoliv, aby tak činila žalobkyně nebo soud.5. V doplňujícím podání ze dne 19. 3. 2026 pak žalobkyně poukázala na nesprávný výpočet náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně (započtení příslušenství, nepřiznání některých úkonů právní služby), pročež navrhuje, aby odvolací soud při novém rozhodnutí o nákladech řízení korigoval nákladové výroky tak, aby odpovídaly výsledku řízení a ustálené judikatuře.6. Odvolání je podáno oprávněnou osobou, je přípustné a včasné (§ 201, 202 a 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích ust. § 212 a § 212a o. s. ř. ve výrocích I. a závislých výrocích II., IV. a V. a dospěl k závěru o částečné důvodnosti odvolání.7. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má bý