11 CO 242/2022-73 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 8.873,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 6. 2. 2021 do zaplacení, částku ve výši 7.194,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 5. 5. 2021 do zaplacení, částku ve výši 5.115,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 5. 2021 do zaplacení a dále dvakrát částku 240 Kč (odstavec I. výroku). Žalobu o zaplacení částky 10.850 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 28. 5. 2021 do zaplacení zamítl (odstavec II. výroku) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2.978,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (odstavec III. výroku). 2. Rozsudek v odstavcích II. a III. výroku napadla včasným odvoláním žalobkyně a domáhala se zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvého stupně. Žalobkyně především shledávala rozsudek okresního soudu překvapivým, nepředvídatelným, protiústavním, zamítl-li soud žalobu postupem podle § 115a o. s. ř. po vyhovění žalobě elektronickým platebním rozkazem. Pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání musí být splněny dvě podmínky, a sice že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a současně se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali nebo s ním souhlasili. První podmínka dává soudu možnost rozhodnout bez nařízení jednání v situaci, kdy nárok žalobkyně je listinnými důkazy řádně prokázán a je možno žalobě bez dalšího vyhovět. Ve smyslu závěru nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2440/19 k projednání věci samé není třeba nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy zjištěn skutkový stav věci, v opačném případě nelze podle § 115a o. s. ř. postupovat. Obdobné závěry jsou obsaženy taktéž v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 543/2008, 33 Cdo 1826/2013, 29 Odo 1198/2003. Zamítavé rozhodnutí okresního soudu po vyhovění žalobě elektronickým platebním rozkazem bylo zcela nepředvídatelné, překvapivé, odporující ustálené judikatuře. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. 3. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadených odstavcích II. a III. výroku, jakož i řízení předcházející jeho vydání podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. se závěrem, že odvolání není důvodné. 5. V řízení se vyskytl cizí prvek, neboť žalovaná je státní občanskou [země] [anonymizováno], v prvé řadě proto bylo zapotřebí zabývat se mezinárodní příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí věci. Žalobkyně vůči žalované uplatňuje nárok ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny a plynu, které jsou spotřebitelskými smlouvami. V řízení nebylo tvrzeno, že by se týkaly profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Žalovaná má od 6. 5. 2019 v evidenci obyvatel zaznamenanou adresu pobytu na ulici [ulice a číslo] ve [obec]. Mezinárodní příslušnost českých soudů tak je založena čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. 12. 2012. Rozhodným právem je dle čl. 6 odstavec 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 (Řím I), právo České republiky. 6. Okresní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem podle § 115a o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení zákona k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 7. Žalobkyně v odvolání správně odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19, stejně tak na závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 543/2008, 33 Cdo 1826/2013 a 29 Odo 1198/2003, nicméně tyto závěry nesprávně vykládá. K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání tehdy, jestliže účastníky předložené listiny, případně shodná tvrzení účastníků prokazují všechna potřebná skutková zjištění, tedy jestliže na jejich základě byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Nutno rozlišovat náležité zjištění skutkového stavu a právní posouzení věci. Bez nařízení jednání nelze žalobu zamítnout z důvodu, že účastník neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. Z ust. § 115a o. s. ř. rozhodně nelze dovodit závěr, že na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu musí být žalobě pouze vyhověno a žaloba nemůže být zamítnuta v případě, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v právních předpisech. Není povinností soudu v souvislosti s výzvou podle § 115a o. s. ř. žalobce informovat o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku. Jestliže okresní soud dospěl k závěru, že jeden z žalobou uplatněných nároků nemá oporu v právních předpisech, odvolací soud má za to, že nelze vyhodnotit jeho postup nepředvídatelným, překvapivým, odporujícím ustálené judikatuře pouze z důvodu, byl-li ve věci původně vydán platební rozkaz. Žalobkyně navíc v odvolání neuvedla, v rozporu s kterou konkrétní judikaturou měl okresní soud ohledně zamítavého nároku rozhodnout odlišně, nebylo proto možno vyhodnotit, zda skutečně mohla očekávat výsledek rozhodnutí shodný s jinými rozhodnutími ohledně stejných nároků a že by z uvedeného důvodu pro ní bylo rozhodnutí překvapivé. Odvolací námitka žalobkyně spočívající v rozhodnutí věci bez nařízení jednání by nebyla důvodem pro zrušení rozsudku okresního soudu ani za předpokladu, byla-li by shledána důvodnou, neboť tento nedostatek byl odstraněn v odvolacím řízení. Odvolací soud ve věci nařídil jednání, u kterého žalobkyně mohla uplatnit veškeré své výhrady vůči závěrům okresního soudu, kterým požadavek na zaplacení smluvní pokuty nebyl shledán důvodným, tento závěr pro ní již nebyl překvapivým. Žalobkyně se přesto k jednání nedostavila, oproti tvrzením v žalobě neuvedla žádné další relevantní skutečnosti, kterými by nárok na smluvní pokutu zdůvodnila, ačkoli ji již byly známy důvody, pro které žalobě nebylo zčásti vyhověno. 8. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 9. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 11. V části týkající se zamítavého nároku na zaplacení smluvní pokuty okresní soud učinil správná skutková zjištění, ze kterých dovodil přiléhavé právní závěry, na které odvolací soud odkazuje. Odvolací soud pro odvolací řízení vychází zejména z následujících zjištění. Ve smlouvě o sdružených službách dodávky plynu ze dne 14. 9. 2020 byla sjednána určitá doba, na kterou byla smlouva uzavřena a to v délce 36 měsíců ode dne zahájení dodávky plynu, s automatickou prolongací o 12 měsíců, neoznámí-li smluvní strana písemně, že ve smluvním vztahu nechce pokračovat. Současně se ve smlouvě žalovaná zavázala, že v době účinnosti smlouvy nebude ve smluvním vztahu s jiným dodavatelem plynu, na základě kterého se uskutečňuje dodávka plynu do odběrného místa zákazníka a pokud tento závazek poruší, má obchodník právo požadovat po zákazníkovi smluvní pokutu ve výši násobku 350 Kč a počtu kalendářních měsíců ode dne porušení tohoto závazku do konce sjednané doby trvání smlouvy. 12. Předmětná smlouva o sdružených službách dodávky plynu je smlouvou spotřebitelskou, na kterou je nutno aplikovat ust. § 1813 o. z. V otázce vyhodnocení nedůvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu pod body 7. – 10. Při zkoumání, zda se ve smyslu ust. § 1813 o. z. jedná o nerovnováhu v rozporu s požadavkem přiměřenosti, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy /srov. ESD ze dne 14. 3. 2013, Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C -415/11 Při hodnocení kritéria„ dobré víry“, resp.„ přiměřenosti“ je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic (např. odbornost stran), zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele. Požadavek přiměřenosti může být uspokojen pod