57 CO 111/2018-606 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 216 C 78/2013-364, žalovanému uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni ([označení žalobce]) 2.362.301,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I.), žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 54,30 Kč zamítl (odstavec II. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 438.612,50 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec III. výroku), České republice - Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 106.308 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec IV. výroku) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 68.902 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (odstavec V. výroku). Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378, okresní soud rozhodl o vzájemné žalobě žalovaného proti původní žalobkyni ([označení žalobce]) tak, že žalobu na stanovení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému 1.378.033 Kč s příslušenstvím zamítl (odstavec I. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 200.666,40 Kč k rukám advokátky žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku) a České republice Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 68.902 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec III. výroku). 2. Proti rozsudku okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem podal žalovaný včasné odvolání. Odvoláním napadl výrok v odstavcích I., III. a IV. (kterými mu byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 2.362.301,50 Kč, náklady řízení 438.612,50 Kč a soudní poplatek ve výši 106.308 Kč) a dále všechny výroky v doplňujícím rozsudku (kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1.378.033 Kč s příslušenstvím, byla mu uložena povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyni ve výši 200.666,40 Kč a soudní poplatek 68.902 Kč). 3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2021, č. j. 57 Co 111/2018-576, byl rozsudek okresního soudu ze dne 17. 10. 2016, č. j. 216 C 78/2013-364, v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 2.362.301,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (odstavec I. výroku), bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a na náhradu nákladů odvolacího řízení (odstavec II. a IV. výroku usnesení krajského soudu) a žalovanému nebyla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Bruntále soudní poplatek 106.308 Kč (odstavec III. výroku). 4. Předmětem přezkumu řízení před odvolacím soudem tak zůstal vzájemný nárok žalovaného uplatněný vzájemnou žalobou proti [žalobce] [obec] ve výši 1.378.033 Kč s příslušenstvím, o kterém bylo rozhodnuto doplňujícím rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 216 C 78/2013-378. 5. Proti doplňujícímu rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítal že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalovaný se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že účastníci uzavřeli platnou nájemní smlouvu ze dne [datum] s tím, že nebyly prokázány skutečnosti, které by vedly k závěru o absolutní neplatnosti dle § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), tedy z důvodu počáteční nemožnosti plnění s tím, že nelze dovodit právní ani fyzickou nemožnost předmětu plnění. Jak plyne ze soudní judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2789/2007 ze dne 13. 9. 2007) ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. stanoví neplatnost právního úkonu (smlouvy) pro tzv. počáteční nemožnost plnění; tato nemožnost plnění může být buď právní nebo fyzická. Počáteční právní nemožnost plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný z důvodu právní překážky existující v době učinění právního úkonu (nejde-li o nedovolený právní úkon ve smyslu § 39 obč. zák.); jedná se o stav objektivního rozporu s právem, tedy se zákonem či předpisem nižší právní síly, nebo právem vyplývajícím z dvou - či vícestranného právního ujednání nebo z úředního rozhodnutí, existujícího již v době vzniku právního úkonu. Je-li tento předpoklad splněn, je právně bezvýznamné přihlížet k faktické realizaci smlouvy, tedy např. k faktickému užívání předmětu nájmu. Okolnost, zda její účastníci o této nemožnosti věděli, je právně bezvýznamná. Neplatnost právního úkonu vyjádřená v citovaném ustanovení je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda taková neplatnost byla konstatována soudním rozhodnutím (srov. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, s. 248-249; v soudní praxi např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, a ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2248/2003). Ve věci, v níž byl tento právě citovaný rozsudek vydán, Nejvyšší soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy na hrobové místo podle § 37 odst. 2 obč. zák. z toho důvodu, že k uzavření této nájemní smlouvy došlo v situaci, když již byla pronajímaná věc dříve pronajata třetí osobě. V této věci bylo zjištěno, že pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec], je již od [datum] (na dobu neurčitou) předmětem nájmu ve prospěch třetí osoby ([právnická osoba], dříve [právnická osoba]), a to na základě smlouvy o nájmu pozemku uzavřené mezi žalobcem a posledně uvedenou osobou dne [datum] (viz posledně uvedená nájemní smlouva a dopis [právnická osoba] adresovaný žalovanému ze dne [datum], kde tato společnost potvrzuje, že pozemek [parcelní číslo] užívá na základě předmětné nájemní smlouvy). Dále bylo zjištěno, že pozemek [parcelní číslo] o výměře 200 m2, v k. ú. [obec] je předmětem užívání na základě dohody o dočasném užívání ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem a panem [jméno] [příjmení] (viz dohoda a dopis paní [jméno] [příjmení] adresovaný žalovanému ze dne [datum], kde potvrzuje, že užívá uvedený pozemek na základě uvedené dohody pro účely provozování občerstvení v kiosku). Existenci nájemních smluv, resp. užívacích právních vztahů, které žalobce navázal se shora označenými třetími osobami ještě před uzavřením nájemní smlouvy se žalovaným (a které i v okamžik uzavření této nájemní smlouvy trvaly) ve světle i shora citované judikatury vede k právnímu závěru o absolutní neplatnosti této nájemní smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční právní nemožnost plnění (pro právně nezpůsobilý předmět nájmu, který vznik nového právního vztahu se žalovaným k témuž předmětu nájmu vylučoval). K výše uvedeným skutečnostem soud nepřihlédl, dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že v dané věci nelze dovodit počáteční právní nemožnost předmětu plnění. Tento právní názor dovodil (ve spojení s rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, na který i odkazuje) a na podkladě tvrzení, že ze záměru obce na pronájem pozemků má plynout, že žalovaný uzavíral nájemní smlouvu s vědomím, že užívání pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] bude určitým způsobem omezeno podle podmínek stanovených k záměru obce, se kterým byl žalovaný seznámen. Problém s věcnou správností této úvahy soudu I. stupně však je, že okolnost, zda účastníci nájemní smlouvy o těchto okolnostech věděli, je právně bezvýznamná (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2789/2007) a dále pak, že podmínky uvedené v předmětném záměru na pronájem nebyly do samotné nájemní smlouvy vůbec promítnuty a o těchto omezeních není v této smlouvě jakákoliv zmínka. Žalobce jakožto pronajímatel žalovanému právně garantoval užívání předmětu nájmu pro smluvně ujednaný účel bez jakýchkoliv vad a omezení. Pro úplnost uvádí, že v předmětném záměru na pronájem pozemků není o žádných stávajících smluvních vztazích s třetími osobami žádná zmínka. Závěr soudu I. stupně o platnosti nájemní smlouvy neobstojí ani z dalšího důvodu. Z výsledku dokazování vyplynulo, že ve vyhlášení záměru na pronájem pozemku„ [parkoviště] [anonymizována dvě slova]“, který byl schválen starostou žalobce v působnosti rady obce opatřením [číslo] ze dne [datum] se ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] uvádí, že„ pozemek slouží zčásti jako parkoviště a zčásti jako točna a zastávka autobusů kyvadlové dopravy [označení zastávek] [anonymizována dvě slova]“ a ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], že„ pozemek je využíván k nástupu osob do autobusu kyvadlové dopravy a jako zelené plochy“. Žádná z těchto skutečností se následně do nájemní smlouvy nepromítla a z jejího obsahu plyne, že předmět nájmu je bez jakýchkoliv vad a omezení. Dotčené pozemky byly žalovanému na základě uvedené smlouvy žalobcem pronajaty za účelem podnikání, zejména za účelem provozu parkoviště, a to jako celek. O tom, že pronajaté pozemky se nacházejí ve stavu, který umožňuje užívání podle takto uvedeného účelu, byl žalovaný žalobcem ujištěn v čl. I. odstavec 3 nájemní smlouvy. Z uvedeného ply