57 CO 236/2021-107 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že žaloba na určení, že nárok žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady, který žalobkyni vznikl na základě rozhodnutí [magistrát], [anonymizována dvě slova], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo], je co do základu důvodná (odstavec I. výroku), s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (odstavec II. výroku). 2. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a zároveň formální nedostatky rozsudku v jeho odstavci I. výroku s tím, že tak, jak je výrok formulován, je po významové stránce nejasný. Žalobkyně se domáhala určení výše„ finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady.“ Soud sice rozhodoval mezitímním rozsudkem o tom, že samotná žaloba na určení žalobkyní požadované částky je důvodná, avšak to nic nemění na tom, že výrok rozsudku formuloval z hlediska jazykového vyjádření nesrozumitelně. Vložená věta„ že nárok žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady, který žalobkyni vznikl na základě rozhodnutí [magistrát], [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo]“ nedává sama o sobě smysl, navíc je v rozporu s žalobním žádáním. Žalovaná zastává názor, že určovací výrok, o který žalobkyně žádá, je v daném případě nepřípustný. Je sice pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu připustila žalobu na určení výše finanční náhrady v restitučních věcech, avšak vždy se jednalo o případy, kdy se oprávněné osobě jednalo o to, aby se mohla na základě správně určené výše hodnoty jí vydaného zemědělského pozemku účastnit buď veřejných nabídek pozemků, nebo se domáhat žalobou převodu pozemků náhradních. Oprávněné osoby žalovaly na určení výše na finanční náhrady v takových případech tehdy, kdy podle jejich názoru Pozemkový fond, resp. SPÚ, určoval výši náhrady v nesprávné (příliš nízké) částce (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2607/2017, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014 či sp. zn. 28 Cdo 4120/2016). Žalovaná se ve shodě s judikaturou domnívá, že určovací žaloba je přípustná jen tehdy, je-li sama o sobě dostatečným nástrojem ochrany dotčeného subjektivního práva, resp. rozhodnutí o ní je způsobilé předejít dalším sporům. Z obsahu žaloby, i z předchozích kroků žalobkyně (zejména výzvy adresované žalované), je zjevné, že se žalobkyni jedná o zaplacení částky finanční náhrady, a proto měla žalovat na zaplacení. Výsledkem žalobkyní požadovaného určení bude stanovení výše finanční náhrady, avšak nikoliv povinnost žalované takovou částku zaplatit. Žalovaná nárok neuznává, a proto na základě rozsudku na určení výše náhrady žalobkyni žádnou částku nezaplatí. Žalovaná by zaplatila teprve na základě výroku rozsudku, kterým se jí taková povinnost ukládá (rozsudek na plnění). Určovací žaloba tedy žalobkyní tvrzenému právu ochranu neposkytne. Soud nevysvětluje, proč se domnívá, že určovací žaloba je přípustná. Pouze argumentuje, proč lze o věci rozhodnout mezitímním rozsudkem. Podle žalované požadavek žalobkyně na určení výše objemu finančního náhrady zákonným a judikatorním požadavkům na určovací žalobu neodpovídá (viz odkaz soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4120/2016 – zde šlo právě o spor o určení výše finanční náhrady za účelem převodu náhradního pozemku v adekvátní částce, tedy o situaci odlišnou od aktuálního sporu, v němž se žalobkyně dle svých tvrzení, nikoliv však dle žalobního návrhu, domáhá právě zaplacení finanční náhrady). Žalovaná dále považuje za chybný závěr okresního soudu, že promlčecí lhůta dosud neuplynula s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3881/2009, s tím, že dle jeho závěru žalovaná„ zamítla přecenění pozemku“ až v dopise ze dne 30. 5. 2019. Není sporu o tom, že žalovaná ocenila restituční nárok částkou 3.623 Kč, a to na základě posudku ze dne [datum]. Žalovaná nikdy neprojevila ochotu jednat s žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci, o vyšší částce restitučního nároku, než je právě částka určená znaleckým posudkem. Žalovaná nikdy o vyšší částce restitučního nároku neuvažovala, protože je striktně vázána zákonem o půdě. Ještě v dědickém usnesení z roku 2005 je restituční nárok specifikován částkou 3.623 Kč, žalobkyně tedy nemohla nevědět o tom, jakou částkou je restituční nárok určován. Žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3881/2009 s tím, že v projednávané věci žádná jednání o podmínkách poskytnutí náhrady neprobíhala, resp. žalobkyně či její právní předchůdci byli nečinní od roku 2002 do roku 2019 Ani v korespondenci žalobkyně z roku 2019 nešlo o„ jednání“ o podmínkách poskytnutí náhrady, nýbrž o vznesení nároku na finanční náhradu ve výši určené samotnou žalobkyní. Skutečnost, že žalovaná dopisem ze dne 31. 1. 2019 nárok na zaplacení částky ve výši 85.662 Kč odmítla, nelze považovat za relevantní z hlediska běhu promlčecí lhůty. Soud dále dovozuje, že nárok žalobkyně je co do základu důvodný, přičemž po právní moci mezitímního rozsudku se bude moci zabývat již jen výši finanční náhrady. V této souvislosti dovozuje, že nevydaný pozemek je pozemkem stavebním, a jako takový má být též oceňován. Určení povahy pozemku (jako stavebního resp. zemědělského) v mezitímním rozsudku považuje žalovaná za předčasné, neboť právě na povaze pozemku je závislá konkrétní výše finanční náhrady, o které má soud teprve rozhodnout. Soud však pochybil z hlediska právního posouzení nároku, a to protože na věc nedopadá zákon o půdě. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se charakter pozemku posuzuje ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991. Je nepochybné, že k tomuto datu se jednalo o pozemek zastavěný (pro tento důvod nebyl vydán oprávněné osobě § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě). Tato podmínka působnosti zákona o půdě tak nebyla splněna. Dále se podle § 30 zákon o půdě vztahuje na majetek, který byl v době odnětí původnímu vlastníkovi užíván k zemědělským účelům. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že nevydaný pozemek k těmto účelům v roce 1959 nesloužil. Pokud soud zjistil, že již v roce 1938 byl pozemek zakoupen jako stavební, přičemž stejný závěr plyne i ze stavební dokumentace, a pokud byl pozemek v roce 1959 za účelem výstavby vyvlastněn, je zjevné, že nešlo o pozemek, který by v době přechodu na stát sloužil k zemědělským účelům. Ani tato podmínka působnosti zákona o půdě nebyla splněna. Uplatněný nárok nebylo vůbec možno podřadit pod zákon o půdě. Pokud pozemkový úřad o restitučním nároku rozhodoval, rozhodoval chybně. Soud však není posouzením věci pozemkovým úřadem vázán (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3925/2020). Proto není vázán ani závěrem pozemkového úřadu o tom, že by oprávněné osobě náleželo právo na (finanční) náhradu. Odvoláním se žalovaná domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. 3. Zástupce žalobkyně u jednání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen s tím, že rozsudek považuje za věcně správný. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě včas podaného odvolání žalované dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Odvolací soud se zabýval nejprve odvolací námitkou žalované, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení s ohledem na to, že z obsahu žalobu a z předchozích kroků žalobkyně (zejména výzvy adresované žalované) je zjevné, že žalobkyni se jedná o zaplacení finanční náhrady. 6. Odvolací soud dospěl k závěru, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. 7. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 520/2016 určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. 8. Dle usnesení NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 judikatura dovolacího soudu nevylučuje možnost oprávněné osoby domáhat se u soudu určení výše svého restitučního nároku, jež se stala mezi účastníky řízení spornou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 4120/2016). 9. Odvolací soud má však zato, že naléhavý právní zájem v případě žaloby na určení