57 CO 240/2022-561 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaná 1 a žalovaný 2 jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 294 893 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 294 893 Kč od 7. 10. 2009 do 31. 12. 2009 a s úrokem z prodlení z částky 294 893 Kč od 1. 1. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I). Žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 294 893 Kč od 1. 10. 2009 do 6. 10. 2009 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Žalobu, aby žalovaná 1 a žalovaný 2 byli povinni zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 294 893 Kč, a to žalovaná 1 od 19. 5. 2009 do 30. 9. 2009 a žalovaný 2 od 19. 5. 2009 do 6. 10. 2009, a aby žalovaná 1 a žalovaný 2 byli povinni zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 450 000 Kč od 19. 5. 2009 do 31. 12. 2009 a s úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč od 1. 1. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, zamítl (výroky III a [příjmení]). Žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 58 182,50 Kč k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], [titul], žalovanému 2 povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 58 182,50 Kč k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], [titul], žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení částku 370,20 Kč, žalované 1 povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení částku 442,40 Kč a žalovanému 2 povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech řízení částku 442,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky V, VI, VII, VIII a IX). 2. Proti tomuto rozsudku do výroků II, V, VI, VIII a IX podali odvolání žalovaní a domáhali se jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta, popř. rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud vyslovil nesprávnou právní úvahu o odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou vedením insolvenčního řízení a že se žalovaní z této odpovědnosti nevyvinili, další pochybení spočívá v posouzení vzniku škody, její výše a příčinné souvislosti, nesprávný je také nákladový výrok. Okresní soud konstatoval, že musel respektovat závazný právní názor Krajského soudu v Ostravě z usnesení sp. zn. 57 Co 110/2013 ze dne 18. 11. 2020, dle něhož na straně žalovaných je dána odpovědnost za škodu či újmu ve smyslu § 147 odst. 2 IZ. Žalovaní mají za to, že jde o právní hodnocení chybné, když názor odvolacího soudu nereflektuje finální důvod, pro který byl insolvenční návrh žalované 1 zamítnut. Ustanovení § 147 odst. 2 IZ sice důvod zamítnutí insolvenčního návrhu nepovažuje za relevantní a jako jediné výjimky z odpovědnosti za škodu formuluje plnění dlužníka po podání insolvenčního návrhu, uzavření dohody o jiném způsobu plnění závazku dlužníka a důvod dle § 143 odst. 3 IZ (úpadek dlužníka jednajícího v dobré víře vzniklý v důsledku protiprávního jednání třetí osoby s předpokladem odvrácení úpadku do tří měsíců po splatnosti závazku). Insolvenční zákon však zjevně nepamatoval na zamítnutí insolvenčního návrhu výlučně v důsledku ručení poskytnutého za závazky dlužníka státem či vyšším územně samosprávným celkem dle §143 odst. 4 IZ, a tuto mezeru je nutno překlenout výkladem. Věřiteli z logiky věci nelze klást k tíži a vázat jej odpovědností za škodu, pokud k zamítnutí insolvenčního návrhu dojde pouze z důvodu převzetí takového ručení, protože převzetí ručení v době běhu insolvenčního řízení nemohl nijak předvídat. Závěr, z jakých důvodů došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu, činí pouze soud v insolvenčním řízení, a v řízení o náhradu škody je takovým závěrem soud vázán. V poměrech projednávané věci krajský soud vystavěl své rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu na závěru, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou splatnou pohledávku, jelikož rozhodnutí, u něhož je odložena vykonatelnost, není způsobilé existenci pohledávky osvědčit. Vrchní soud jako soud odvolací ve svém potvrzovacím usnesení potvrdil důvod zamítnutí insolvenčního návrhu spočívající v neosvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem a doplnil druhý důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu spočívající v poskytnutí ručení [územní celek] Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 2. 2011 konstatoval, že právní závěr odvolacího i nalézacího soudu o neosvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je chybný, avšak nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí, jelikož pro zamítnutí insolvenčního návrhu je dostatečný druhý důvod k zamítnutí insolvenčního návrhu spočívající v existenci ručení vyšším územně samosprávným celkem. Při rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu škody a újmy způsobené insolvenčním řízením je tak nutno vycházet výlučně ze závěru usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17. 2. 2011. Naprosto neobstojí ani druhý právní závěr nalézacího soudu, že žalovaní neprokázali existenci pohledávky žalované 1 jako insolvenčního navrhovatele, jelikož žaloba o tuto pohledávku byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 22 C 143/2015 ze dne 21. 9. 2018, kterým je soud dle § 159a o. s. ř. vázán, proto existenci pohledávky žalované 1 ke dni podání insolvenčního návrhu, potažmo ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenčním soudem, již přezkoumávat nemůže. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, například 29 NSCR 15/2010 ze dne 12. 7. 2012, 29 Cdo 1962/2013 ze dne 24. 6. 2015 nebo 29 Cdo 5745/2015 ze dne 5. 10. 2016 plyne, že se odpovědné subjekty za škodu způsobenou insolvenčním řízením, které skončilo zamítnutím insolvenčního návrhu, z odpovědnosti vyviní, pokud v řízení o náhradu škody či újmy prokáží, že insolvenční navrhovatel měl vůči insolvenčnímu dlužníkovi splatnou pohledávku v době zamítnutí insolvenčního návrhu. Žalovaná 1 jako insolvenční navrhovatel opírala insolvenční návrh o splatnou pohledávku za nynější žalobkyni jako tehdejším insolvenčním dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobkyně na úkor žalované 1 získala tím, že stavbou vodojemu a stavbou plotu bez právního důvodu užívala pozemky žalované 1 od 31. 5. 2005 do 16. 5. 2017, přičemž toto užívání bez právního důvodu po danou dobu bylo mezi účastníky nesporné, a zahrnuje také období, za které byla pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení. Nalézací soud chybně interpretoval tento rozsudek, když v daném řízení soud nedospěl k závěru, že by zde pohledávka žalované 1 vůči žalobkyni nebyla, naopak konstatoval, že taková pohledávka beze sporu vznikla a trvá, avšak nepřiznal jí s odkazem na § 6 odst. 2 a § 8 občanského zákoníku soudní ochranu, když vyhodnotil, že její uplatnění vůči žalobkyni a ručiteli v daném řízení je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud chybně směšuje otázku existence pohledávky ke dni 20. 2. 2009, kterou má zkoumat, s vyhodnocením soudu, že v jiném řízení, kde byla tato pohledávka v roce 2015 uplatněna, jí nebyla přiznána právní ochrana, jelikož by její přiznání nebylo v souladu s obecnou morálkou. Pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 22 C 143/2015 nepředstavuje překážku pro posouzení, zda žalovaná 1 vůči žalobkyni měla pohledávku ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu, byť se jednalo o pohledávku, které v řízení zahájeném v roce 2015 nebyla přiznána právní ochrana. Nalézací soud měl v řízení zkoumat existenci splatné pohledávky žalované 1 za žalobkyni ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu, měl k této otázce hodnotit provedené důkazy a měl správně dospět k závěru, že žalovaná 1 takovou splatnou pohledávku měla, tudíž se žalovaní vyvinili z odpovědnosti za případnou škodu či újmu způsobenou insolvenčním řízením. Nalézací soud chybně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi insolvenčním řízením a požadovanými náklady. Tyto náklady žalobkyně vůbec nemusela vynaložit, pokud by si ručení [územní celek] zajistila bezprostředně po zahájení insolvenčního řízení a předložila jej insolvenčnímu soudu před konáním jednání. Žalobkyně nemusela na základě žádosti akcionáře [jméno] [příjmení] svolat mimořádnou valnou hromadu, jelikož tento akcionář v dané době nevlastnil akcie v souhrnné jmenovité hodnotě přesahující 3 % základního kapitálu žalobkyně, jak to požadují stanovy žalobkyně, a nebyl tedy kvalifikovaným akcionářem, k čemuž se nalézací soud opět nijak nevyjádřil. Okresní soud ponechal bez povšimnutí také výslovné prohlášení předsedy mimořádné valné hromady