57 CO 270/2022-46 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem pro uznání okresní soud výživné, které je žalovaný povinen platit žalobci podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008, č. j. 0 P 635/2008-63, v částce 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2019 zvýšil na částku 22 000 Kč měsíčně (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci výživné splatné za dobu od 1. 2. 2019 do 30. 9. 2022 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III), neboť podmínky pro tento postup měl za splněné; fikce uznání nastala v důsledku marného uplynutí lhůty k vyjádření podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), které nepovažoval za„ relevantní“ a námitku žalovaného požadující osobní setkání s žalobcem měl za obstrukční. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak žalovaný, který jej napadl zcela, tak žalobce, který jej napadl toliko ve výroku III. 3. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by nastala fikce uznání nároku. Zdůraznil, že jednoznačně vyjádřil, že uplatněný nárok neuznává a poukázal jednak na nedostatky v substancování žaloby, zejména za dobu tří let zpětně, jednak na svůj informační deficit způsobený tím, že žalobce s ním od konce roku 2015 nekomunikuje. Navrhl, aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobce svým odvoláním brojí proti výši odměny a paušální náhrady s tím, že při jejím stanovení soud vycházel ze tří úkonů právní služby, přičemž jeho zástupkyně ve skutečnosti učinila úkony čtyři. Navrhl, aby ve výroku III byl rozsudek změněn. 5. Ve výrocích I a II se žalobce s rozsudkem ztotožnil a ve vyjádření k odvolání žalovaného zejména argumentoval, že jeho snaha o komunikaci s žalobcem přes dlouhodobě„ napjaté“ vztahy, a možnosti – za účelem získání informací – obrátit se na zástupkyni žalobce, je pouhým účelovým prodloužením sporu, tedy jde o obstrukční jednání. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek pro uznání soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1 a 4, § 205b, § 205 odst. 2 písm. a), včetně splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a o. s. ř.)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen z hlediska splnění zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu § 153a o. s. ř. 8. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, přičemž podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, jestliže se bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen, a to za předpokladu nejsou-li splněny podmínky pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. 9. Ústavní soud se ke kvalitativní úrovni substancování žaloby (dokonce ve sporu o zvýšení výživného) vyjádřil např. v nálezu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco), ve kterém s poukazem na smysl a účel kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. jako institutu přípravy jednání, uvedl, že na samotnou žalobu a tvrzení pro věc významných skutečností je nezbytné klást zvýšené nároky. 10. Ve věcech, jejichž předmětem je stanovení, zvýšení či snížení vyživovací povinnosti, je nezbytně třeba zjištění v podstatě standardního okruhu rozhodných skutečností. Relevantními faktory jsou odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. s. ř.“)). 11. Promítnou-li se uvedené závěry do poměrů posuzované věci, nelze přehlédnout, že uvedeným požadavkům narativní část žaloby nedostojí, a to zejména jde-li o dobu tří let zpětně (srov. čl. II. žaloby; přičemž za tuto dobu byla žalobci přiznána částka přesahující 730 000 Kč). 12. Nedostatky v žalobní naraci jak ohledně majetkových poměrů, tak – a to zejména – odůvodněných potřeb za dobu předcházející, bránili aplikaci kvalifikované výzvy a nebyly tak splněny ani podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání. 13. Kromě výše uvedeného odvolací soud může dodat, že nálezová judikatura Ústavního soudu ustáleně vysvětluje, že fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Abstrahováno od nedostatků žaloby lze uzavřít, že i tak by bylo nezbytné pečlivě vážit, zda je vydání rozsudku pro uznání namístě, neboť z chování žalovaného bylo zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, přičemž jeho obranu, že trpí„ informačním deficitem“, nelze považovat za okolnost nasvědčující tomu, že jde o procesní obstrukce či procesní pasivitu. Nesprávná (mechanická) aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř., vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, bod 26). 14. Uvedený závěr byl následně zopakován a rozvinut v celé řadě dalších nálezů Ústavního soudu (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17), pak byl aprobován i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 510/2019, či ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019). 15. Podmínky pro potvrzení napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř. ani pro jeho zrušení podle § 219a o. s. ř. dány nejsou, a proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil, a to tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, přičemž logickým důsledkem této změny je pominutí účinků výroku závislého, aniž by bylo namístě (možno) o něm výslovně rozhodnout; odvolání žalobce se tak stalo zcela irelevantním.