57 CO 286/2021-103 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 442.146 Kč spolu s 9,75 % ročním úrokem z prodlení z částky 442.146 Kč od 15. 1. 2019 do zaplacení, zamítl (odstavec I. výroku). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 74.788 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího advokáta (odstavec II. výroku) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 1.108 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, na účet Okresního soudu v Novém Jičíně (odstavec III. výroku). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který se domáhal jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Okresní soud dospěl k závěru, že poskytl žalované dne 6. 10. 2011 v hotovosti výlučné peněžní prostředky ve výši 443.000 Kč, které obdržel za prodej rodinného domu, na zaplacení výlučných závazků žalované, vzniklých před uzavřením jejich manželství. Podle okresního soudu došlo k uzavření nepojmenované smlouvy dle § 51 obč. zák., a tudíž se nejednalo o plnění bez právního důvodu. Tento právní názor okresního soudu je v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, který obdobnou věc řešil v řízení pod sp. zn. 28 Cdo 1228/2015, kdy Nejvyšší soud ČR dovodil, že v případě, kdy jeden z manželů v průběhu manželství poskytne druhému manželovi své výlučné peněžní prostředky na úhradu jeho vlastních závazků a je dohodnut pouze účel poskytnutí peněz a nic ohledně vrácení této částky, chybí zde od počátku právní důvod k plnění na straně toho manžela, který peněžní prostředky poskytl. Okresní soud ve svém rozhodnutí nicméně současně došel k závěru, že po rozvodu manželství s žalovanou dne 14. 1. 2019, by mohlo být jeho plnění částky 443.000 Kč ve prospěch žalované posouzeno jako plnění z právního důvodu, který odpadl. Bez ohledu na posouzení toho, zda od počátku ve prospěch žalované plnil bez právního důvodu nebo na základě právního důvodu, který rozvodem manželství odpadl, bylo okresním soudem v řízení bez pochyby prokázáno, že žalované výlučné peněžní prostředky, jež nespadaly do společného jmění manželů, na úhradu jejích výlučných závazků, které rovněž nespadaly do společného jmění manželů, poskytl. Z dokazování dále vyplynulo, že je nesporné, že po uzavření manželství mezi účastníky vzniklo společné jmění v zákonném režimu. Dle ust. § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), je součástí společného jmění to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství a dále dle ust. § 710 o. z. do společného jmění patří všechny dluhy, které byly převzaty za trvání manželství. Bylo prokázáno, že dne 10. 12. 2018 uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů dle ust. § 738 a násl. o. z. (dále jen„ dohoda“), a to za účelem rozvodu manželství dle § 757 o. z. Smyslem existence institutu dohody o vypořádání společného jmění manželů je úprava majetkových poměrů, bydlení, a popřípadě výživného, jež mezi manželi vznikly, pro dobu po rozvodu manželství, tudíž pouze a toliko úprava majetkových práv z titulu společného jmění manželů. Takovou dohodou může být vypořádáno celé společné jmění manželů nebo jen jeho část. Z existující judikatury či relevantních právních komentářů však nevyplývá, že by se automaticky takovouto dohodou upravovala i jiná práva a nároky existující mezi manžely vně společného jmění manželů, jež nemohou být předmětem společného jmění ani při rozhodování o vypořádání společného jmění manželů soudem. Jedinou osobou, která v tomto sporu tvrdí, že součástí dohody byl rovněž projev vůle směřující k vypořádání i jiných majetkových práv a nároků, než toliko z titulu jejich společného jmění s odkazem na článek 10.7 dohody, je žalovaná. Svá tvrzení však žádným způsobem neprokázala a žalobce od počátku takový projev vůle v dohodě zásadně popírá. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 24 Cdo 1110/2019-244, je uvedeno, že„ Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.“ Žalovaná však žádný důkaz, že dohodou měla být upravená i jiná práva a nároky nesouvisející s jejich společným jměním vzniklým za dobu trvání manželství nepředložila. Je zjevné, že dohoda byla uzavřena ve prospěch žalované, kdy žalobce si sice ponechal nemovité věci, avšak současně se zavázal ze svých výlučných prostředků doplatit společný dluh ve výši 1.636.474 Kč spolu s budoucími úroky, které výrazně navyšují splatnou jistinu, a nadto zaplatit žalované na vypořádací podíl částku ve výši 400.000 Kč. Z dohody je dále zjevné, že žalovaná si z věcí movitých ponechala osobní vozidlo Škoda Octavia, žalobce toliko Škoda Felicia, tedy vozidlo o řád nižší, než žalovaná a rozdíl v hodnotě vozů nebyl nijak zohledněn ve vypořádacím podílu. Takto jednostranně výhodnou dohodu podepsal pod psychickým nátlakem ze strany žalované, která mu bránila ve styku s dětmi a bezproblémový styk podmiňovala podepsáním předmětné dohody. V žádném případě předmětnou dohodou nechtěl řešit další peněžní prostředky mimo jejich společné jmění manželů, které jsem žalované poskytl na splacení jejich výlučných závazků, neboť v takovém případě by se nezavázal k výplatě vypořádacího podílu ve výši 400.000 Kč. Okresní soud při zjišťování obsahu dohody vyšel u článku 10.7 pouze ze slovního vyjádření, které však neodpovídá celkovému kontextu předmětné dohody, která se týká jen a pouze vypořádání společného jmění manželů. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 572/04 vyplývá, že„ Při zjišťování obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů (§ 149 a 150 obč. zák.), případně smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu (§ 24a zák. o rodině), se uplatní použitelná interpretační pravidla, včetně okolnostního kontextu; nelze vycházet pouze ze slovního vyjádření nebo z označení úkonu.“ Při prostudování článku 9. předmětné dohody je zjevné, že strany smlouvy si dohodou vypořádávají majetek a závazky náležející do jejich společného jmění manželů. Ani z obsahu článku 10. předmětné dohody žádným způsobem nevyplývá, že by měli zájem předmětnou dohodou vypořádat i jiná, do společného jmění manželů nespadající, práva a nároky. Pakliže by v době uzavření předmětné dohody existoval jejich společný úmysl dohodou vypořádat i jiná vzájemná majetková práva, nežli spadající do jejich společného jmění, byl by takový projev vůle do předmětné dohody jednoznačně, nepopiratelně a výslovně vtělen. Takový výklad jeho projevu vůle v dohodě popírá a poukazuje na skutečnost, že ačkoliv byl pod výrazným psychickým nátlakem, zcela jistě by nepřistoupil na zaplacení vypořádacího podílu ve výši 400.000 Kč žalobkyni (správně žalované), pokud by dohoda měla vypořádávat i její závazek vrátit žalobci jeho výlučné peněžní prostředky, které jí poskytl na zaplacení jejích vlastních dluhů, aby mohli zakoupit společné nemovité věci. Okresní soud de facto svou interpretací článku 10.7 dohody nahrazuje jeho projev vůle ve prospěch žalované, pouze na základě slovního vyjádření, nadto při zohlednění veškerých okolností případu i v rozporu s dobrými mravy. Tímto výkladem jejich společného projevu vůle zachyceného v dohodě, který tvrdí pouze žalovaná, fakticky žalovanou obohatil o jeho výlučné peněžní prostředky, které získal z prodeje vlastního domu, neboť mu upřel nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které v žádném případě do jejich společného jmění manželů nespadalo, nemohlo a ani nemělo být předmětnou dohodou vypořádáno. Nadto žalovaná se na něm snaží obohatit několikanásobně, a to jak v rámci vypořádání společného jmění manželů uzavřeného pod nátlakem, tak v rámci nevydání bezdůvodného obohacení. Z vyjádření žalované, konkrétně ze dne 23. 3. 2021, totiž vyplývá, že se nejprve snaží rozporovat skutečnost, že jí své peněžní prostředky vůbec poskytl, následně uvádí, že pokud tomu tak bylo, bylo to z titulu půjčky nebo daru, a pro případ, že by soud na základě provedeného dokazování a logického sledu výběru peněžních prostředků z účtu žalobce a následného uhrazení závazků žalované, přijal poskytnutí peněžních prostředků za prokázané, se snaží jako záchranné lano využít závěrečného ustanovení dohody interpretací ve svůj prospěch, ačkoliv dohoda jejich vůli řešit jiné práva a nároky, nežli z jejich společného jmění, nevykazuje. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v části dotčené podaným odvoláním, tj. v odstavci I. a II. výroku, dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalobce není důvodné. O odvolání bylo rozhodnuto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s