57 CO 306/2022-83 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit žalobci 661 886,37 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I) a nahradit náklady řízení zaplacením 138 220 Kč (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že účastníci se dne [datum] (ve znění dodatku ze dne [datum]) písemně dohodli, že žalovaná pro žalobce zpracuje zadávací dokumentaci a zorganizuje výběrové zadávací řízení na dodavatele v rámci zakázky„ Odkanalizování lokality [obec]“ a„ Zásobování vodou lokality [obec]“ a žalobce za to žalované zaplatí odměnu. Žalovaná zpracovala podklady zadávacího řízení, avšak tyto obsahovaly pochybení v podobě dvou diskriminačních požadavků, v důsledku kterých poskytovatelé dotace (Státní fond životního prostředí České republiky a Ministerstvo životního prostředí) rozhodli o neposkytnutí části dotace, kterou by v případě absence diskriminačních požadavků žalobci poskytli, a to v celkové výši 661 886,37 Kč, přičemž tento postup, proti kterému žalobce brojil jak před správními orgány, tak v rámci správního soudnictví, byl shledán v souladu se zákonem. 3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 2430, § 2903 odst. 1, § 2013 odst. 1 a 2 a § 2952 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“). Dospěl k závěru, že nárok na náhradu majetkové škody pro porušení smluvní povinnosti je důvodný, neboť předpoklady spočívající v porušení smluvní povinnosti, vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi nimi byly v posuzované věci splněny. Účastníci uzavřeli platnou příkazní smlouvu, ve které se žalovaná zavázala zpracovat zadávací dokumentaci a organizovat výběrové a zadávací řízení na dodavatele v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek, byla povinna postupovat s odbornou péči a v zájmu žalobce a zároveň ručila za zákonný průběh zadávacího řízení a měla nést veškeré náklady vzniklé porušením zákona. Neshledal důvod, aby se odchýlil od právního posouzení požadavků zahrnutých žalovanou do podkladů pro zadávací řízení, k němuž dospěly jak oba správní orgány (rozhodnutí ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2019, č. j. MZP/2019/330 /126, a ministra životního prostředí ze dne 20. 5. 2019, č. j. MZP/2019/330 /1024), tak správní soudy (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2019, č. j. 11 A 118/2019-36, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021, č. j. 1 Afs 447/2019-31), a sice že jde o podmínky diskriminační (v této souvislosti poukázal zejména na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 982/2020; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), pročež argumentaci žalované brojící proti závěru o porušení smluvní povinnosti jako neopodstatněnou odmítl. Součet nevyplacených částek 281 908 Kč, 12 732,99 Kč a 367 245,38 Kč, tedy 661 886,37 Kč představuje újmu vzniklou na straně žalobce. Nebýt porušení smluvní povinnosti žalovanou, poskytovatelé dotace by nepřistoupili ke krácení dotace, a proto soud shledal, že je dána též příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem újmy. Argumentaci žalované prosazující přetržení příčinné souvislosti, neboť žalobce se nedostatečně hájil v řízení před Městským soudem v Praze, který rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, shledal rovněž neopodstatněnou. Usnadnění pozice jednotlivých dodavatelů prokázat splnění předpokladů čestným prohlášením nezbavuje uvedené doložky diskriminačního charakteru, a proto i kdyby žalobce takovou námitku uvedl již v žalobě, přesto by s ní neuspěl. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně napadla zcela. V odvolací argumentaci, která shrnuje a opakuje argumenty procesní obrany, žalovaná uvádí, že při zpracování zadávací dokumentace postupovala v souladu se zákonem, což se snaží podpořit poukazem jak na metodiku odpovědného zadávání, tak komentářovou literaturu. Soudu prvního stupně vytýká, že se„ bezdůvodně rozhodl neposoudit si“ předběžnou otázku a„ vyšel ze závěrů správních orgánů a správních soudů“. Nesouhlasí dále se závěrem, že žalobce v řízení před městským soudem dostál procesní diligenci. Uvádí, že„ nenabádá nikoho k nezákonnému jednání, nýbrž poukazuje na možnost, kterou zákon dodavatelům poskytuje, přičemž její využití, ať už za použití pravdivých či nepravdivých informací otevírá dveře de facto všem dodavatelům, a proto se v případě předmětné doložky nemůže jednat o diskriminaci.“ Z těchto důvodů navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání jak se skutkovou, tak s právní stránkou napadeného rozsudku ztotožnil a poukázal na to, že soud prvního stupně se s námitkami žalované, která se již jen opakuje, náležitě vypořádal. Proto navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 661 886,37 Kč spolu s úrokem z prodlení. Tvrdil, že žalovaná byla na základě příkazní smlouvy [číslo] účastníky uzavřené dne [datum], v případě podlimitní veřejné zakázky na dodavatele v rámci projektu„ Odkanalizování lokality [obec]“ a„ Zásobování vodou lokality [obec]“ povinna, mimo jiné, zpracovat zadávací dokumentaci veřejné zakázky, avšak v rozporu se zásadou přiměřenosti a zákazem diskriminace a proti smyslu kvalifikačních předpokladů stanovila podmínky, pro které poskytovatelé dotace tuto krátili o 5 % z celkové možné částky. 8. Žalovaná se bránila argumenty, které jsou – jde-li alespoň o ty hlavní z nich – reflektovány odvoláním, na něž lze pro stručnost odkázat (viz bod 4 odůvodnění). 9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, pokud se odvolací soud k správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně„ pouze“ přihlásí (připojí) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 355/2022, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14). 10. Odvolací soud tak tomu může v posuzované věci učinit, a to nejen v případě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci – ostatně těžiště tohoto sporu nespočívá v rovině skutkové –, nýbrž i v případě právního posouzení, neboť i toto je správné; soud prvního stupně se náležitě vypořádal i s námitkami vyplývajícími z procesní obrany. 11. Snad jen k první odvolací námitce může odvolací soud uvést, že závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje § 159a a § 135 o. s. ř. Nejvyšší soud se výkladem § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném řízení, avšak svým předmětem souvisejícím, zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky z 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a z 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení z 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Právě o takovou situaci jde v posuzované věci. Uvedené ovšem neznamená, že soud mů