57 CO 43/2022-103 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o žalobě, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 2.624,96 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 11.799,56 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 10. 2019 do zaplacení (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.944 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítá odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), g) o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasí se závěry uvedenými v bodě 7. napadeného rozhodnutí, že žalobkyně měla vědět, že k neoprávněnému odběru dochází v odběrném místě již v době ukončení smlouvy nájemce v daném odběrném místě, tedy od 12. 10. 2018 s tím, že pohledávka z titulu neoprávněného odběru existovala, vznikala průběžně každým dnem od ukončení smluvního vztahu a že žalobkyně měla povědomost o tom, kdo je dlužníkem. Žalobkyně uvádí, že nemohla předvídat, jaký bude v době zpřístupnění odběrného místa stav elektroměru. To lze zjistit až kontrolou. Počátek neoprávněného odběru je datován dnem po ukončení smlouvy s posledním zákazníkem v předmětném odběrném místě. Poté byl vystaven pracovní příkaz na demontáž elektroměru. Jelikož opakovaně nedošlo ke zpřístupnění odběrného místa na základě ust. § 49 odst. 6 energetického zákona, a to ani přes zaslanou písemnou výzvu, nemohl být pracovní příkaz na demontáž elektroměru proveden. Jelikož se nejednalo o elektroměr s dálkovým odečtem a průběhovým měřením, bylo stav nutno zjistit přímo z číselníku na elektroměru. V řízení bylo prokázáno, že nebytové prostory nebyly v době neoprávněného odběru užívány. Poslední zákazník žalobkyni sdělil, že po ukončení smlouvy nemohl žalobkyni odběrné místo zpřístupnit, neboť prostory předal majiteli nemovitosti (žalovanému) a doložil předávací protokol se stavem elektroměru ke dni 12. 10. 2018, který byl poté podkladem pro následné vyúčtování neoprávněného odběru. Demontáž elektroměru byla provedena až 9. 9. 2019, na místě bylo zjištěno, že odběrné místo bylo nepřístupné, nacházelo se v rozvodně ve [číslo] nadzemním podlaží, elektroměr byl řádně zapojen a registroval spotřebu, která se však lišila od spotřeby při ukončení smlouvy s předchozím vlastníkem. Žalobkyně nemohla předpokládat, že v odběrném místě dochází k neoprávněnému odběru zvlášť, když odběrné místo bylo prázdné a nevykazovalo známky využívání. Neplatí zde presumpce neoprávněného odběru. Skutečnost, že v odběrném místě došlo k neoprávněnému odběru, žalobkyně zjistila až při provedené demontáži dne 9. 9. 2019, tedy po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek. Navíc je zde situace, že žalovaný nebytové prostory neužíval a poměrně nízká spotřeba neoprávněného odběru ve výši 527 kWh svědčí o tom, že ten mohl být poveden až na konci období neoprávněného odběru. Žalobkyně proto nemohla přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení, neboť neoprávněný odběr byl zjištěn a postaven najisto až po uplynutí lhůty pro podání přihlášek věřitelů. Žalobkyně v době vydání rozhodnutí o úpadku žalovaného a během lhůty pro přihlášení pohledávek věřitelů neměla a nemohla mít vůbec znalost o probíhajícím neoprávněném odběru. Pohledávky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení, popř. po rozhodnutí o úpadku, lze soudně vymáhat bez omezení, neboť nepatří do probíhajícího insolvenčního řízení, jedná se tak o nově vzniklou pohledávku, která je na probíhajícím insolvenčním řízení nezávislá, je třeba tuto novou pohledávku uplatnit v nové žalobě. Ustanovení § 140c zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, zahájení sporu o takové pohledávce (části pohledávky) nebrání, zakazuje je jen ohledně pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují podle § 170 insolvenčního zákona. V řízení bylo prokázáno, že žalovaným v době neoprávněného odběru nebyla uzavřena žádná smlouva na dodávky elektřiny do odběrného místa. Žalovaný v řízení tvrdil, že předmětné nebytové prostory předal insolvenčnímu správci až dne 20. 9. 2019, tedy po zjištění neoprávněného odběru dne 9. 9. 2019, a s ohledem na dobu předání se nemůže jednat o náklady spojené se správou a údržbou majetkové podstaty úpadce. Pro úplnost dodává, že žalovanému bylo schváleno oddlužení. Žalobkyně má za to, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, když své rozhodnutí opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2881/2019 a 29 Cdo 49/2013 (zde šlo o užívané odběrné místo, kde byl smluvní vztah a dodávky ukončen pro nezaplacení a energie zde byla průběžně odebírána, druhý judikát řeší odlišnou situaci). Žalobkyně má za to, že v tomto případě jde o novou pohledávku, kterou lze vymáhat žalobou, neboť k okamžiku nastalých účinků rozhodnutí o úpadku ještě neexistovala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017). Dále žalobkyně dokládá rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 27 Co 54/2021-31, k otázce, pokud by pohledávka vznikla v mezidobí od okamžiku rozhodnutí o úpadku do okamžiku uplynutí lhůty k podávání přihlášek. Dle žalobkyně není aplikace zákazu zahájení nového soudního řízení vyjádřeného v citovaném § 140c insolvenčního zákona v tomto případě dána a naopak je zde nezbytné umožnit žalobkyni, jakožto věřiteli, domáhat se této nové (v době až po přihlášení úpadku vzniklé) pohledávky v civilním soudním řízení žalobou. V případě jiného výkladu dotčeného ustanovení, dovozujícího i pro věřitele, jejichž pohledávky vznikly až v mezidobí po rozhodnutí o úpadku žalovaného, avšak ještě před uplynutím lhůty k podávání přihlášek, povinnost přihlásit takovou pohledávku v insolvenčním řízení při současném vyloučení možnosti jejího uplatnění v civilním řízením soudním, by faktická lhůta k přihlášení dotčené pohledávky do daného insolvenčního řízení byla v takovém případě z povahy věci nutně kratší, než je zákonem stanovená lhůta 2 měsíců. V důsledku toho by tak danému věřiteli nebyla zajištěna shodná možnost uplatnění své pohledávky v insolvenčním řízení ve srovnání s ostatními věřiteli. Takový přístup by znamenal nerovné znevýhodněné postavení dotčených věřitelů, jenž je v rozporu se základními zásadami, na nichž insolvenční řízení spočívá (viz § 5 písm. a), b) insolvenčního zákona. Při aplikaci § 140c insolvenčního zákona o zákazu zahájení nového soudního řízení i o takové pohledávce by tento postup mohl vést k praktické nemožnosti věřitele uplatnit své právo. Odvoláním se domáhá změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný. Uvedl, že trvá na svém stanovisku, že není ve věci pasivně legitimovaný, neboť je v insolvenčním řízení. Ode dne zjištění úpadku dlužníka, tj. 2. 5. 2019, měl dispoziční právo k majetku pouze jeho insolvenční správce, stejně tak i po schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Pokud žalobkyně odkazuje na fakturu [číslo] ze dne [datum], splatnou [datum], znějící na částku ve výši 14.424,53 Kč, tu žalovaný předal svému insolvenčnímu správci [titul] [jméno] [příjmení] při předávání nemovitého majetku dne [datum]. Protože faktura byla splatná až [datum], tedy v období po zjištění úpadku dlužníka, jedná se o závazek k sepsané majetkové podstatě dlužníka, a musí být pohledávkou uplatněnou za majetkovou podstatou u insolvenčního správce. Dále se žalovaný domnívá, že pohledávka musí být rozdělena na dvě samostatné pohledávky, a to na pohledávku za období do [datum] a období od [datum]. Část pohledávky od [datum] do [datum] v délce 200 dnů (60,42 % z celkové délky, odběr 331 dnů) měla být uplatněna v přihlášce do insolvenčního řízení dlužníka u [název soudu] č. j. [insolvenční spisová značka] ve lhůtě do [datum], a to jako přihláška podmíněná nesplatná s uvedením, že bude vyčíslena po předání elektroměru insolvenčním správcem. Žalobkyně věděla z insolvenčního rejstříku, že dlužník je v úpadku a kdy končí lhůta pro uplatnění přihlášek pohledávek. Protože tuto pohledávku žalobkyně neuplatnila v insolvenčním řízení, nelze ji vymáhat soudní cestou. 4. Dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. 5. Dle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. 6. Předmětem řízení před okresním soudem byly dva samostatné nároky na zaplacení částky 3.309,47 Kč za neoprávněný odběr elektřiny a 11.115,06 Kč za náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru, tedy jedná se objektivní kumulaci dvou nároků. 7. Odvolací soud odvolání žalobkyně proti výroku II., pokud jím žaloba byla zamítnuta co do částky 684,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 10. 2019 do zaplacení,