69 CO 242/2021-165 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud návrh žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů k obrazu„ [anonymizováno]“ autora [jméno] [příjmení] a obrazu„ [anonymizováno]“ autora [jméno] [příjmení] a návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 546.500 Kč částečně zamítl (výrok I.), uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 396.500 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost uhradit České republice do pokladny Okresního soudu v Jeseníku na svědečném částku ve výši 1.140,50 Kč a žalovanému částku ve výši 1.140,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. Proti tomuto rozsudku do výroku II. a III. podal odvolání žalovaný s tím, že nesouhlasí s názorem soudu, že žalobkyně v žalobě, byť ne zcela adekvátně, přesně specifikovala svoje požadavky ohledně úvěru (bod 54. rozsudku). Žalobkyně ve své žalobě nedostála tomu, aby nezaměnitelně a konkrétně uvedla ty položky, které požaduje v rámci SJM vypořádat. V žalobě sice hovoří o tom, že jí bratr nabídl pomoc a byl ochoten vzít si hypotéku, hovoří o půjčce ze strany bratra [jméno] [jméno], ale neuvádí výši částky, kterou měla uhradit a ani neodkazuje na žádnou listinu či jiný důkaz, kterým by své tvrzení podpořila (viz žaloba podaná [datum] str. 3 shora). Pozdější doplnění a upřesnění žaloby pak již bylo učiněno po zákonné lhůtě dle § 741 o. z. a nelze k tomuto přihlížet. Nadto žalobkyně mohla ve lhůtě tří let od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství žalovaného jakkoliv informovat o tom, jaké kroky hodlá učinit a požadovat finanční plnění, avšak neučinila tak (jak bylo prokázáno). Naopak žalovaný žalobkyni informoval o tom, jak hodlá řešit společné dluhy – insolvencí, se kterou ale nesouhlasila, jak uvedla. Prodej domu žalobkyně učinila bez vědomí žalovaného, zřejmě v duchu, že je v jejím vlastnictví, a proto i úvěr, který byl s tímto domem spojený, řešila bez vědomí žalovaného. Po celou dobu tří let od rozvodu po žalovaném ničeho nepožadovala, a proto i žalovaný po žalobkyni ničeho nepožadoval. K bodu 42. rozsudku uvádí, že soudu předložil u jednání listiny vztahující se k insolvenci ohledně zaplacení společných dluhů, žel ale nemohl uplatnit společné dluhy v rámci vypořádání SJM, neboť lhůta dle § 741 o. z. uplynula. Žalovaný uplatňuje odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) a § 205a písm. c) o. s. ř. Navrhuje změnu rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. 3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že okresní soud po podrobně provedeném dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním i právním závěrům. Žalobkyně ve svém podání ze dne [datum] výslovně označila mimo jiné jako předmět žaloby i otázku prodeje nemovitých věcí panu [jméno] [jméno] (viz str. 2 podání v první čtvrtině). K tomuto tvrzení předložila žalobkyně soudu adekvátní důkaz, a to kupní smlouvu o prodeji nemovité věci, ze které jednoznačně vyplývá výše kupní ceny a způsob její úhrady, tj. přímo na účet věřitele dluhu spadajícího do SJM. Žalobkyně tedy prokazatelně uhradila z majetku náležejícího do jejího výlučného vlastnictví dluh spadající do SJM ve výši 793.000 Kč. Závěry okresního soudu uvedené v bodě 56 tedy odpovídají platné právní úpravě a i judikatuře. Pokud se jedná o výtku žalovaného uvedenou v druhém odstavci odvolání, žalobkyně uvádí, že po dobu tří let od právní moci rozsudku s žalovaným situaci řešila, avšak bezúspěšně, proto žalobkyni nezbylo, než domáhat se vypořádání soudní cestou před uplynutím zákonné tříleté lhůty. Pokud se jedná o tvrzení žalovaného, že nevěděl o prodeji domu, toto se nezakládá na pravdě, když to odporuje provedeným důkazům. Důvodem, pro který žalobkyně nesouhlasila s insolvencí, byla právě skutečnost, že žalovaný odmítl přihlásit do insolvence i dluh, který žalobkyně uhradila z prodeje majetku v jejím výlučném vlastnictví. Z logiky věci a tvrzení žalovaného vyplývá, že žalovaný musel být o právních krocích žalobkyně informován. Žalobkyně tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu. 4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, tj. ve výroku II. a III. a na nich závislém výroku IV., v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není. 5. Okresní soud správně dovodil, že zaniklé společné jmění manželů je třeba vypořádat, neboť se účastníci nedohodli o vypořádání po jeho zániku rozvodem manželství. Okresní soud postupoval správně dle ustanovení § 736, § 740 a § 742 zák. č. 89/2012 Sb., když společné jmění manželů účastníků zaniklo za účinnosti z. č. 89/2012 Sb. (ke dni [datum]). Správný je též závěr, že žaloba byla podána včas v rámci tříleté lhůty, a to dne [datum]. 6. K odvolacímu přezkumu byl otevřen výrok II. rozsudku okresního soudu, kterým okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 396.500 Kč poté, co zohlednil vnos žalobkyně ve výši 793.000 Kč, který spočíval v úhradě společného dluhu z výlučných prostředků žalobkyně za trvání manželství. V tomto směru okresní soud postupoval v souladu s ustanovením § 742 odst. 1 písm. c) o. z. 7. Žalovaný v odvolání zpochybňuje, zda žalobkyně uplatnila řádně svůj vnos ve tříleté lhůtě ode dne zániku společného jmění manželů. Okresní soud uvádí, že žalobkyně tento uplatnila včas, když již v žalobě uvedla (část II., druhý odstavec, str. 1 a 2 žaloby), že prodala dům svému bratrovi a z kupní ceny uhradila hypotéku váznoucí na domě. Okresní soud tak uzavřel, že již v podané žalobě doručené soudu dne [datum] žalobkyně řádně uplatnila svůj vnos, tedy žádala, aby ji bylo nahrazeno to, co ze svého výlučného majetku vynaložila na majetek společný. S tímto závěrem okresního soudu se krajský soud ztotožňuje. 8. V rozhodnutí ze dne 28. 11. 2013 pod sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 Nejvyšší soud uvedl, že vypořádání investice z výlučného majetku předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela„ aby mu bylo uhrazeno co ze svého vynaložil na společný majetek“ v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Krajský soud pak má za to, že žalobkyně oběma požadavkům vyhověla. 9. Žalobkyně výslovně uplatnila zaplacení společné hypotéky z prodeje jejího domu v žalobě v článku II. odst. druhý, přičemž výslovně uvedla, že dlužná částka, která byla uhrazena z prodeje její nemovitosti, činila 800.000 Kč. Kromě toho, že již z tohoto by bylo lze dovodit její požadavek na úhradu částky ze společného majetku, požádala v žalobě též výslovně o vyrovnání majetku v celkové částce převyšující okresním soudem uznaný vnos, a to částky 3.300.000 Kč. Za této situace má krajský soud za to, že žalobkyně tvrdila skutečnosti zakládající vnos, tj. prodej jejího domu ve výlučném vlastnictví a úhradu společného dluhu ve výši 800.000 Kč, a též uplatnila požadavek na úhradu minimálně v tomto rozsahu ze společného majetku. 10. Krajský soud tak má za to, že vnos byl uplatněn řádně ve stanovené tříleté lhůtě a okresní soud nepochybil, pokud žalovanému uložil zaplatit 396.500 Kč na vyrovnání podílu při závěru, že není důvod k disparitě ve smyslu § 742 odst. 1 písm. a) o. z. 11. Další odvolací argumentace žalovaného nemá zásadnější význam. Skutečnost, že žalovaný prošel po rozvodu oddlužením, je pro vypořádání vnosu, který zůstal předmětem vypořádání, bez významu. Rovněž tak není zásadní, zda žalovaný souhlasil s úhradou společného dluhu, či z jakých důvodů neuplatnil své případné vnosy. 12. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správných výroků III. a IV. o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.). 13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů této fáze řízení, která sestává z odměny za 2 úkony právní služby dle § 8 odst. 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. po 9.900 Kč (tarifní hodnota 396.500 Kč), 2x režijní paušál po 300 Kč, cestovné na cestě [obec] – [obec] a zpět, celkem 220 km, při průměrné spotřebě 6,9 l [číslo] km, ceně nafty 37,10 Kč, sazba základní náhrady 4,70 Kč/km, cestovné celkem 1.597,20 Kč, náhrada za ztrátu času 8 půlhodin po 100 Kč, k tomu DPH 21 %, celkem 27.585 Kč.