71 CO 172/2022-113 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 108.906,58 Kč ve výši 1.526,18 Kč (odstavec I. výroku), dále částku 250.000 Kč s úrokem z prodlení (odstavec II. výroku), náklady řízení žalobkyně ve výši 39.955 Kč (odstavec III. výroku) a náklady státu ve výši 2.351 Kč (odstavec IV. výroku). 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že vůči žalobkyni bylo dne 28. 4. 2017 zahájeno trestní stíhání pro přečin pomluvy. Žalobkyně byla dvakrát zproštěna obžaloby rozsudkem okresního soudu z důvodu, že vytýkaný skutek není trestným činem. První rozsudek byl zrušen a věc vrácena na základě rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolání proti druhému zprošťujícímu rozsudku bylo zamítnuto, když odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že trestný čin pomluvy má být vyhrazen pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv, které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, což nebyl tento případ. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu újmy s tím, že žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, za toto se žalobkyni omluvila a poskytla ji náhradu nákladů obhajoby ve výši 108.906,58 Kč. 3. Nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání posoudil dle ust. § 3 odst. 1 písm. a), § 5, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 a 3, jakož i ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., odkázal na judikaturu soudů týkající se této problematiky, zhodnotil podstatné skutečnosti rozhodné pro přiznání výše zadostiučinění a dospěl k závěru, že pouhé konstatování porušení práva a omluva žalované není dostačující. 4. Okresní soud uvedl, že trestní stíhání trvalo poměrně dlouhou dobu přesahující tři roky, žalobkyně byla dvakrát zproštěna obžaloby, dvakrát rozhodoval odvolací soud. Poukázal na přečin pomluvy, pro který byla žalobkyně stíhána s tím, že orgány činné v trestním řízení by měly zvlášť pečlivě zvažovat, zda není možné vyřešit věc jinými prostředky než prostředky trestního práva, tj. zejména cestou civilního řízení o ochraně osobnosti. K tomuto závěru trestní orgány dospěly až za tři roky, a to právě proto, že se oznamovatelům omluvila a oba poškození se tímto cítili dostatečně uspokojeni. Okresní soud přisoudil pouze minimální význam skutečnosti, že žalobkyně si musela být vědoma, že poskytuje informace osobě, o které věděla, že je novinářem a že je může uveřejnit a měla být podstatně více obezřetná. Uvedl, že se jednalo o skutková tvrzení, u kterých nebyla konstatována nepravdivost anebo šlo o názory a určitou formu kritiky, u niž nelze objektivně pravdivost či nepravdivost prokazovat. 5. Žalobkyně byla před zahájením trestního stíhání osobou bezúhonnou, pracovala dlouhá léta jako insolvenční správkyně a trestní stíhání pro ni představovalo výraznou hrozbu pro další výkon její profese, přestože tuto mohla po celou dobu trestního stíhání vykonávat. V případě odsouzení by ministerstvo muselo přistoupit ke zrušení povolení vykonávat tuto činnost. S tímto by bylo spojeno společenské odsouzení především v odborné komunitě a žalobkyni by to přineslo i značné problémy po ekonomické stránce. Národní bezpečnostní úřad opakovaně zjišťoval stav trestního řízení, kvůli stresu žalobkyně nesložila zkoušky pro obnovení zvláštního povolení, s nímž je spojeno působení v tzv. předbalených reorganizacích. Vypršela jí platnost bezpečnostní prověrky, takže zkoušku nemohla opakovat. Stres vyvolaný trestním stíháním vedl žalobkyni k odstoupení z funkce předsedkyně [spolek] [anonymizována tři slova] a ke změně jejího chování k zaměstnancům, kteří z tohoto důvodu ukončovali pracovní poměr. Trestní stíhání mělo dopad i do jejího osobního života, když se uzavřela, přestala hrát golf, účastnit se společenských akcí, hádala se s nejbližšími příbuznými, s nimiž se přestala stýkat, trpěla psychickými problémy, ale kvůli profesi odmítala vyhledat odbornou pomoc. O trestním stíhání se vědělo v odborných kruzích, celý případ byl dvakrát medializován na internetu a jeden z dlužníků zveřejnil informace o trestním stíhání v insolvenčním rejstříku v několika řízeních. 6. Zjištěné skutkové okolnosti případu porovnal okresní soud s jinými obdobnými případy soudní praxe a dospěl k závěru, že požadovaná částka je adekvátní a odpovídá obecně sdílené představě o spravedlnosti. 7. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná a domáhala se jeho změny tak, že bude žaloba zamítnuta. Namítala, že se okresní soud odchýlil o 100.000 Kč od jednoho z komparativních rozsudků, a to z důvodů, se kterými žalovaná nesouhlasí. Okresní soud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že se žalobkyně dopustila jednání, za které byla následně stíhána. Nemá rovněž za prokázáno, že žalobkyně nesložila zkoušky z důvodu stresu, když tyto zkoušky v daném termínu nesložila většina insolvenčních správců. Rovněž zasažení dobrého jména žalobkyně v profesní komunitě nespočívalo v příčinné souvislosti s jejím trestním stíháním, když muselo být známo, že sdělila o svém profesním konkurentovi nepravdivou informaci. Takové jednání nelze ani ospravedlnit omluvitelnými důvody. Nesouhlasil rovněž se závěrem, že je žalobkyně osobou veřejně činnou, když je sporné, zda v případě osoby vykonávající činnost insolvenční správkyně se jedná o postavení srovnatelné s bezesporu veřejně známými osobami - vrcholných politiků, herců, zpěváků či vrcholových sportovců. Stát nenese odpovědnost ani za případnou medializaci případu, když nemůže přikazovat tisku nebo ostatním médiím, o čem budou informovat. Okresní soud zveličoval zásahy do osobnostních práv žalobkyně a pomíjí, že zásah do osobnostních práv poškozené ve srovnávací věci, ze které okresní soud vycházel, byl výrazně vyšší. Nesouhlasil s uložením povinnosti žalované nahradit náklady státu, když žalovaná je ze zákona osvobozena od soudních poplatků a ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. na ni tak nedopadá. Povinnost nahradit tyto náklady byla navíc uložena opět státu, tj. totožnému subjektu. V této souvislosti je nutno vycházet z ust. § 66 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, dle kterého pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly si při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění. 8. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Nejpodstatnější je, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby s tím, že vytýkané jednání není trestným činem. Celá záležitost mohla a měla být vyřešena prostředky občanského práva. Okresní soud se řádně a dostatečně vypořádal se všemi námitkami žalované, jakož i judikaturou týkající se této problematiky. 9. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek v napadené části, tj. v odstavci II. výroku a výroků souvisejících, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 10. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení. 11. Na správně zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud správné právní ustanovení. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, vycházel z jejich závěrů a hodnotil základní kritéria rozhodná pro stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Okresní soud správně přihlédl k tomu, že trestní stíhání žalobkyně trvalo po dobu přesahující 3 roky, ve věci rozhodoval dvakrát odvolací soud a žalobkyně byla zproštěna z důvodu, že vytýkané jednání není trestným činem. Odvolací soud zcela souhlasí s jeho závěrem, že samotné konstatování porušení práva ze strany žalované a její omluva nejsou s ohledem na okolnosti dané věci dostačující a žalobkyni náleží nárok na finanční zadostiučinění. Odvolací soud však nesouhlasí s hodnocením dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a v této souvislosti s přiznanou výší zadostiučinění ze strany okresního soudu. 12. V dané věci byla žalobkyně stíhána pro přečin pomluvy, přičemž lze souhlasit s okresním soudem, že by měly orgány činné v trestním řízení pečlivě zvažovat, zda není možné vyřešit věc jinými prostředky než prostředky trestního práva. Na druhou stranu je nutno vzít v úvahu, že s tímto druhem trestného činu je obecně spojena menší míra společenského odsouzení, než je tomu například v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, loupeže či sexuálně motivovaných zločinů. Podstatná je rovněž skutečnost, že žalobkyně nebyla ohrožena nepodmíněným trestem odnětí svobody, s čímž by byl spojen jednak větší společenský odsudek a jednak větší pravděpodobnost ztráty výkonu své profese a s tím spojená ekonomická nejistota. 13. Odvolací soud souhlasí se závěrem, že trestní stíhání zasáhlo do osobnostní sféry žalobkyně, kter