75 CO 124/2022-613 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 271.458,39 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 271.458,39 EUR od 3. 6. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 55.640,33 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55.640,33 EUR od 3. 6. 2014 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 567.040,76 Kč (výrok III.), povinnost zaplatit státu - České republice na náhradu nákladů řízení částku 6.847,17 Kč (výrok IV.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu - České republice na náhradu nákladů řízení částku 1.571,83 Kč (výrok V.) a žalované povinnost zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 329.212 Kč (výrok VI.). 2. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 333.780,19 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že původní žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2013 ustanoven insolvenčním správcem dlužníka [anonymizováno] - [právnická osoba], a usnesením insolvenčního soudu ze dne 17. 10. 2013 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Žalobkyně sepsala dne 3. 9. 2013 do majetkové podstaty podnik dlužníka. Dne 28. 5. 2014 doplnila žalobkyně specifikaci podniku o pohledávku za žalovanou ve výši 333.780,19 EUR vzniklou z titulu náhrady za zpeněžené movité věci a vyzvala žalovanou k úhradě této pohledávky. Žalovaná na výzvu ničeho neuhradila a insolvenčnímu soudu zaslala sdělení, že kupní smlouvou ze dne 2. 8. 2013 převedla část rozpracovaných výrobků dlužníka na společnost [právnická osoba] Tato společnost podala k insolvenčnímu soudu žalobu na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka a přílohou této žaloby byly i tři kupní smlouvy mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, kterými žalovaná převedla na společnost [právnická osoba] rozpracované výrobky dlužníka. Kupní smlouva ze dne 2. 8. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 184.729,58 EUR, kupní smlouva ze dne 2. 8. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 65.156,51 EUR a kupní smlouva ze dne 2. 9. 2013 uvádí kupní cenu ve výši 83.894,19 EUR. Podle žalobkyně žalovaná neměla oprávnění k převodu majetku dlužníka na společnost [právnická osoba], neboť nebyla vlastníkem předmětných rozpracovaných výrobků, a je zřejmé, že rozpracované výrobky již nelze do majetkové podstaty dlužníka vydat, proto se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky, kterou žalovaná obdržela od společnosti [právnická osoba] jako kupní cenu za rozpracované výrobky. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby, když posoudil nárok, kterého se žalobkyně domáhala, po právní stránce jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované na úkor majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] - [právnická osoba] Okresní soud vzal za prokázané, že dne 25. 4. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení proti dlužníku [anonymizováno] - [právnická osoba], přičemž dne 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013, tedy až po zahájení insolvenčního řízení, převedla žalovaná třemi kupními smlouvami rozpracované výrobky dlužníka na společnost [právnická osoba] za kupní cenu v celkové výši 333.780,19 EUR. Žalovaná dovozovala své právo převést předmětné movité věci ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí uzavřené dne 28. 6. 2011 mezi dlužníkem a žalovanou, kde si účastníci v článku 3.7 dotčené smlouvy ujednali, že„ stejný účinek jako prodlení dlužníka k rozhodnému dni 31. 12. 2013 (tj. nepodmíněný a definitivní převod vlastnického práva k souboru movitých věcí, jež sloužily k zajištění pohledávky žalované vůči dlužníku) má i zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníkovi ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., pokud k němu dojde před rozhodným dnem (tj. dne 31. 12. 2013)“. Okresní soud aplikoval závěry vyjádřené v rozhodnutí R 45/2009, ve kterém Nejvyšší soud popsal mechanismus uplatnění nároků ze zajištění zřízeného prostřednictvím zajišťovacího převodu vlastnického práva v úpadkovém řízení (pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Tyto závěry podle okresního soudu se bezezbytku uplatní též pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona, kdy i v insolvenčním řízení platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou; vyloučení zajištění ze soupisu majetkové podstaty dlužníka z titulu takového vlastnictví se úspěšně domoci nemůže. Nadto okresní soud odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 a ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 29 ICdo 24/2016. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud doplnil, že věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zajišťovacím převodem vlastnického práva, není od zahájení insolvenčního řízení oprávněn uplatnit právo na uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěné pohledávky. Možnost zpeněžit zajištěný majetek způsobem sjednaným ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva tak věřiteli zaniká nastoupením účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení. Na základě těchto závěrů posoudil okresní soud smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru věcí ze dne 28. 6. 2011, konkrétně její ustanovení článku 3.7, jako neplatné pro obcházení zákona, a to obcházení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Sjednání rozvazovací podmínky ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva spočívající v tom, že vlastnické právo k souboru movitých věcí přechází na žalovanou nepodmíněně a definitivně v momentu zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku je podle okresního soudu evidentně v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Ze stejných důvodů pak okresní soud posoudil, že i tři kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2013 a 2. 9. 2013, jimiž žalovaná majetek dlužníka neoprávněně zpeněžila, jsou neplatné. Okresní soud se vypořádal s argumentací žalované, že není v řízení pasivně legitimována s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2611/2016, a uzavřel, že žalované vzniklo na základě neplatného ustanovení článku 3.7 smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva bezdůvodné obohacení na úkor majetkové podstaty dlužníka, a to ve výši obvyklé ceny movitých věcí, kterými žalovaná disponovala jako vlastník a které by jinak, nebýt jednání žalované, měly být vydány do majetkové podstaty dlužníka. Pokud se týká výše nároku, pak až po přibrání znalce do řízení bylo podle okresního soudu zjištěno, že stanovit obvyklou cenu těchto věcí znaleckým posudkem na základě srovnávací metody, která je běžně používána, je velmi obtížné, když se v daném případě jedná o specifickou komoditu - rozpracované výrobky, které se obvykle neprodávají, ale jsou určeny k dalšímu zpracování. Dokazování dalším znaleckým posudkem se okresnímu soudu v projednávané věci jevilo jako neúčelné z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení, a proto okresní soud přistoupil k určení výše nároku postupem dle ustanovení § 136 o. s. ř. a určil ji podle své úvahy, když měl za to, že v daném případě je možno vyjít z ceny, za kterou byly rozpracované výrobky žalovanou reálně prodány, když kupní cena byla stanovena dohodou mezi spřízněnými subjekty bez jakékoliv ingerence žalobkyně, a nelze předpokládat, že by žalovaná měla jakýkoli zájem na nadhodnocení kupní ceny, navíc smluvní strany v kupních smlouvách prohlásily, že kupní cena byla s přihlédnutím ke všem okolnostem sjednána jako cena tržní v místě a čase obvyklá. Kupní cena pak byla stanovena tak, že k cenám, za něž byly rozpracované výrobky vedeny ve skladové evidenci dlužníka, byla přičtena přirážka ve výši 3 %. Okresní soud tak obvyklou cenu rozpracovaných výrobků, za něž se žalobkyně domáhá peněžité náhrady, určil částkou 224.345,78 EUR a k této částce je podle okresního soudu nutno přičíst 21% DPH, tedy částku 47.112,61 EUR, když kupní cena v jednotlivých kupních smlouvách byla stanovena včetně DPH a žalovaná potvrdila, že takto stanovenou kupní cenu od společnosti [právnická osoba] obdržela. Podle okresního soudu tak celkem náleží žalobkyni za neoprávněně zcizené rozpracované výrobky částka 271.458,39 EUR a v tomto rozsahu okresní soud žalobě vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu pak okresní soud shledal žalobu nedůvodnou, když se žalobkyně domáhala rovněž zaplacení marže ve výši 22 %. Pokud se týká žalovanou vznesené námitky promlčení ve vztahu k části nároku žalobkyně, kde se žalobkyně domáhá náhrady za neoprávněně zpeněžené movité věci na stranách 2 a 4 přílohy kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2013, shledal okresní soud za nedůvodnou, když z kontextu všech