8 CO 108/2022-92 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok ve výši 23,99 % ročně z částky 40.054,68 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení (odstavec I. rozsudku) a dále rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13.064 Kč (odstavec II. výroku). 2. Okresní soud po provedeném dokazování vzal za zjištěné, že žalovaná vyplnila a podepsala žádost o poskytnutí kreditní karty, kde uvedla, že pracuje na dobu neurčitou jako vedoucí pracovník a má průměrný čistý měsíční příjem 22.000 Kč. Bydlí ve vlastní nemovitosti a je vdaná. Podpisem potvrdila, že obdržela sazebník a obchodní podmínky, se kterými souhlasí a současně podpisem žádosti o kartu podepsala smlouvu o spořicím účtu. Rovněž přiložila výplatní pásky za měsíce září a říjen 2008, ve kterých je uveden čistý příjem 22.360 Kč a 22.245 Kč. Tímto listinným důkazem bylo vyvráceno tvrzení žalované, že nevěděla o sazebníku a obchodních podmínkách, ve kterých je uvedena úroková sazba. Žalovaná jako kontaktní adresu uvedla„ [ulice a číslo], [obec]“ a na tuto adresu jí byly zasílány písemnosti, zejména měsíční výpisy, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzva k úhradě. 3. Pokud se jedná o právní posouzení věci, okresní soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle § 497 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, když tato neobsahuje žádná zjevně nevýhodná ujednání pro žalovanou, ani nebyla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. I když poskytovatel úvěru neměl zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, tuto schopnost (splácet úvěr) žalovaná měla. Požádala o kreditní kartu, uvedla informace ke svým rodinným, majetkovým, výdělkovým poměrům, které byly prověřovány. Žalovaná pracovala jako vedoucí pracovník, měla uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, měla čistý příjem přes 22.000 Kč, žila v manželství a bydlela ve vlastní nemovitosti. Byla seznámena se sazebníkem a obchodními podmínkami pro užití kreditních karet a bylo jen na jejím rozhodnutí, zda a v jakém rozsahu bude tuto kreditní kartu využívat. 4. Včasným odvoláním napadla žalovaná rozsudek v celém rozsahu a domáhala se jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítala, že je pravdou, že poskytnutý úvěr ke kreditní kartě řádně nesplácela, nicméně co se týká úroků ve výši 23,99 % ročně, s tímto nebyla nikdy seznámena, obchodní podmínky ani sazebník od právního předchůdce žalobkyně nikdy neobdržela, když jí byla pouze zaslána kreditní karta s návodem, jak ji používat a později došlo k navýšení kreditního limitu na 53.000 Kč. Rovněž jí ani nebylo oznámeno zesplatnění pohledávky, ani její postoupení. Pokud se pak jedná o zkoumání úvěruschopnosti, banka po ní pouze požadovala dvě výplatní pásky, o její závazky se nestarala. 5. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně, když tyto byly dostatečně podrobně odůvodněny, a to co se týče skutkové i právní stránky. Navrhovala tedy, aby byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v rozsahu ust. § 205b, tedy ohledně naplnění důvodů pro vydání rozsudku pro uznání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. 7. Žalobou podanou dne 10. 2. 2020 u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí celkem částku 40.574,67 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 40.574,67 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 40.054,68 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení s tvrzením, že se jedná o dluh ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou na základě žádosti žalobkyně ze dne [datum] a akceptace právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum]. Ve vztahu k částce 40.574,67 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení pak bylo ve věci pravomocně rozhodnuto rozsudkem pro uznání soudu prvního stupně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 12 C 51/2020-32 tak, že žalobě bylo v této části vyhověno. 8. Předmětem řízení následně zůstal požadovaný nárok žalobkyně na zaplacení smluvního úroku. Pro posouzení důvodnosti tohoto nároku pak bylo třeba, mimo jiné, zkoumat platnost uzavřené smlouvy, a to zvláště s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu ČR vyjádřeným např. v nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, kde Ústavní soud jasně a přesvědčivě zdůvodnil, že obecné soudy jsou v rámci aplikace korektivu dobrých mravů (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) povinny ex officio zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníka splnit v budoucnu jeho závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla. V případě, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, totiž má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost, jakkoliv tato není výslovně stanovena zákonem, v daném okamžiku před uzavřením smlouvy přesvědčivě posoudit, zda je splacení dluhu reálné a zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Tímto přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (k tomu rovněž srov. stejné závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). 9. Pokud se pak jedná o zkoumání úvěruschopnosti žalované, z obsahu provedených důkazů před soudem prvního stupně vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně měla před uzavřením smlouvy k dispozici pouze vyjádření žalované, že bydlí ve vlastní nemovitosti a má průměrný čistý příjem ve výši 22.000 Kč měsíčně. Dále byly doloženy dvě výplatní pásky žalované za měsíce září a říjen, v nichž byl uveden čistý příjem žalované 22.360 Kč, resp. 22.245 Kč. Ve vztahu k výdajům žalované a jejím dalším závazkům nebylo zkoumáno ničeho. Tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, tj. zejména jakým způsobem byly zkoumány výdaje na straně žalované před poskytnutím úvěru, pak nebylo ze strany žalobkyně jakkoliv doplněno, a to ani po poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. v rámci odvolacího jednání. 10. Za daných okolností proto odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uzavírá, že v daném případě nelze dospět k závěru, že by právní předchůdkyně žalobkyně adekvátním způsobem před poskytnutím úvěru prověřovala schopnost žalované do budoucna uhradit svůj dluh z poskytovaného úvěru, když v tomto konkrétním případě toto bylo naprosto formální, kdy právní předchůdkyně žalobkyně se vůbec nezabývala výdaji a závazky žalované a vystačila si pouze s výší aktuálního příjmu žalované. V tomto směru tak neobstojí závěry okresního soudu o náležitém zkoumání úvěruschopnosti žalované a o platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když naopak je nutné vyhodnotit ji jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. 11. V daném případě tedy bylo na místě žalobní nárok žalobkyně posoudit pouze dle ust. § 2991 občanského zákoníku jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má pouze právo na zaplacení částky jistiny odpovídající rozdílu mezi skutečně vyčerpanou a nevrácenou částkou, tj. částky 40.574,67 Kč a nikoliv již nárok na uhrazení další částky v podobě smluvního úroku z úvěru. 12. S přihlédnutím ke shora uvedenému a ke skutečnosti, že žalobkyně vzala žalobu v rámci odvolacího řízení co do úroku ve výši 23,99 % p. a. z částky 40.054,68 Kč za dobu od 18. 10. 2019 do 26. 10. 2021 zpět, přičemž zde nebylo vážného důvodu, pro který by žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, odvolací soud nejprve rozsudek okresního soudu v uvedené části zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil a dále, ve vztahu k úroku ve výši 23,99 % p. a. z částky 40.054,68 Kč od 27. 10. 2021 do zaplacení, rozsudek okresního soudu změnil dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) tak, že žalobu zamítl. 13. Pokud se jedná o náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem a v odvolacím řízení, pak žalobkyně byla v předmětném řízení poměrně úspěšná pouze v menší části, a to co do nároku na zaplacení částky 40.574,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 10. 2019 do zaplacení, přičemž však v další části, tj. co do úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 40.054,68 Kč, což ke dni 18. 10. 2022 (rozhodnutí odvolacího soudu) představuje celkem částku 28.854 Kč, úspěšná nebyla. Proto bylo o nákladech řízení rozhodnuto ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.