8 CO 23/2019-1299 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem pozemků, jak jsou specifikovány v odstavci I. výroku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaní 1., 2., 3. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na nákladech státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku částku 65.301 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Tento rozsudek byl rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, v odstavcích I. a II. výroku potvrzen, v odstavci III. výroku byl změněn tak, že žalovaní 1., 2., 3. jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech státu každý 21.767 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. K dovolání žalovaných byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 22 Cdo 3962/2019-1008 zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. 4. Poté opětovně rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1120, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2022, č. j. 8 Co 23/2019-1126, a to tak, že byl rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku ve vztahu k 1. žalovanému potvrzen, ve vztahu ke 2. a 3. žalovanému byl rozsudek změněn tak, že byla žaloba zamítnuta. 1. žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 6.681,20 Kč (odstavec II. výroku), v odstavci IV. výroku byla žalovanému uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 33.150,50 Kč, v odstavci V. výroku byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 2.700 Kč. V odstavcích III. až VI. výroku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. a 2. žalovaným. 5. Krajský soud ve vztahu k 1. žalovanému dovodil, že ten nemohl nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech a k pozemku parc. [číslo] od nevlastníka ve smyslu § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, na základě kupních smluv ze dne [datum] a [datum], ani na základě darovací smlouvy ze dne [datum]. 6. Rozsudek krajského soudu č. j 8 Co 23/2019-1120 byl ve vztahu k 1. žalovanému zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2022, č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247, ve vztahu ke 2. a 3. žalovanému bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud ve zrušovacím rozhodnutí uvedl, že pokud ve svém předchozím rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že žalovaný 1. nemohl nabýt vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech kupní smlouvou ze dne [datum] a kupní smlouvou ze dne [datum] na základě institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka (neoprávněného), založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, zároveň však také uvedl, že je nutné posoudit, zda žalovaní 2. a 3. (a případně další osoby vystupující na straně kupujících, od nichž nabyl vlastnické právo žalovaný 1. např. na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a kupní smlouvy ze dne [datum] a kupní smlouvy ze dne [datum]) nabyli na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené se [právnická osoba] [anonymizováno] vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům, a to od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí. Pokud by tedy tito kupující nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené se [právnická osoba], a to od nevlastníka v důsledku dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, docházelo již následně na základě příslušných právních titulů (darovací smlouva ze dne [datum], kupní smlouva ze dne [datum] či kupní smlouva ze dne [datum]) k nabývání vlastnického práva od vlastníka a k řádnému převodu vlastnického práva. Protože se odvolací soud shora nastíněným právním posouzením věci nezabýval, a to ani k námitce žalovaného 1. obsažené v jeho podání ze dne 22. 11. 2021, které adresoval odvolacímu soudu a v němž uvedl, že pokud se stali na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [právnická osoba] všichni účastníci řízení vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech, nabýval následně žalovaný 1. již řádně vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě dalších právních úkonů či jednání. K tomu žalovaný 1. také doplnil, že pokud žalovaní 2. a 3. a další kupující nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [právnická osoba], žalobce v řízení netvrdil a ani neprokazoval skutečnosti odůvodňující uzavřít, že nabyl po [datum] vlastnické právo k těmto nemovitostem. 7. Poté, co byl rozsudek krajského soudu, č. j. 8 Co 23/2019-1120, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247, 1. žalovaný setrval na svém odvolání proti rozsudku okresního soudu, kterým bylo určeno vlastnictví České republiky ve vztahu k 1. žalovanému (č. l. 898) a dále v podání ze dne 22. 11. 2021 (č. l. 1055) uvedl, že kupní smlouvou ze dne [datum] mezi prodávajícím [právnická osoba] nabyli kupující [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] lege artis podíl ve spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a žalobkyně nikdy netvrdila, ani důkazně neosvědčila, že po datu [datum] vlastnictví k pozemkům nabyla. Jestliže předmětem řízení je návrh žalobkyně, aby soud určil, že je Česká republika vlastníkem předmětných pozemků, patrně beze vší pochybnosti musí být žaloba zamítnuta. Shora uvedení kupující se totiž v souladu s názorem dovolacího soudu na základě kupní smlouvy ze dne [datum] stali plnoprávnými podílovými spoluvlastníky, pak právní úkony/jednání, kterými následně převáděli tito shora uvedení kupující spoluvlastnické podíly na další osoby, konče nynějším 1. žalovaným, tak tyto právní úkony/jednání byly nepochybně platné a relevantní, tedy podílovými spoluvlastníky nutně musí být současně tři žalovaní s příslušnými spoluvlastnickými podíly. Na tuto konstrukci nemá vliv konstatování dovolacího soudu, že„ v případě žalovaného 1. nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem od nevlastníka na základě kupních smluv ze dne [datum] a [datum]. Těmito smlouvami žalovaný 1. kupoval nemovitosti od řádných spoluvlastníků, nikoliv od nevlastníka, a proto je irelevantní posuzování teoretického právního jednání nevlastníka. 8. Žalobkyně setrvala na svých podáních ze dne 24. 11. 2021 a na závěrečném návrhu ze dne 8. 2. 2022 a zejména pak s ohledem na zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 1593/2022-1247 uvedla, že kupní smlouva ze dne [datum] byla uzavřena mezi [právnická osoba] [anonymizováno] jako prodávající a [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako kupujícími. Nejvyšší soud rozsudkem NS 2 fakticky zúžil přezkum v zásadě toliko na posouzení dobré víry ostatních domnělých kupujících při uzavření kupní smlouvy, o nichž měl následně 1. žalovaný zájem vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích nabýt. Všechny ostatní odvolací námitky 1. žalovaného byly již rozsudkem KS 1, rozsudkem NS 1, rozsudkem KS 2 a rozsudkem NS 2 vypořádány, přičemž žádná z odvolacích námitek 1. žalovaného nebyla odvolacím, ani dovolacím soudem shledána důvodnou. V této souvislosti žalobkyně ve vztahu k ostatním domnělým kupujícím, od nichž jakožto domnělých podílových spoluvlastníků předmětných pozemků měl následně 1. žalovaný na základě jednotlivých domnělých právních titulů zájem vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích nabýt, konstatuje, že dobrá víra ostatních domnělých kupujících nebyla dosud vůbec předmětem dokazování, ani právního posouzení, resp. nebyla 1. žalovaným dosud vůbec tvrzena, natož prokázána. S ohledem na to 1. žalovaný nemůže z údajné dobré víry ostatních domnělých kupujících, která nebyla dosud vůbec 1. žalovaným tvrzena, ani prokázána, dovozovat jím tvrzené domnělé vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích. Do vydání kasačního rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 1611/2014-595, kterým byly zrušeny jemu předcházející rozsudky, tedy rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, tedy do května 2016 nebyla dobrá víra žádného z žalovaných vůbec tvrzena, ani prokazována, a počínaje květnem 2016, kdy se v důsledku rozsudku NS 2014 vrátila věc zpět k soudu I. stupně, byli již účastníky řízení toliko 1.,