8 CO 23/2022-133 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.346,07 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně běžícím z této částky od 25. 2. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 557 Kč (odstavec I. výroku) a zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 9.253,53 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.648,26 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16.514,03 Kč, úrok ve výši 9,9 % ročně z částky 46.599,60 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 46.599,60 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.253,53 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku). 2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 18. 8. 2015 uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 68.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v měsíčních splátkách po 1.125,37 Kč při úrokové sazbě ve výši 9,9 % ročně. Částka úvěru pak byla žalovanému téhož dne vyplacena. U žalovaného však nebyla před uzavřením smlouvy objektivním způsobem vyhodnocena jeho možnost úvěr fakticky splácet. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela pouze z prohlášení žalovaného a potvrzení o výši jeho příjmů, kdy tento byl zaměstnán ve [stát. instituce] s průměrným čistým měsíčním výdělkem za květen až červenec 2015 ve výši 18.741 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a registru SOLUS. K tomuto však nedoložila žádné důkazy. Pokud se jednalo o zkoumání výdajů žalovaného, k tomuto žalobkyně přes poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ničeho neuvedla. Okresní soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je proto ve smyslu ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení představující skutečně poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení, což odpovídá částce 37.346,07 Kč, když žalovaný na splátkách žalobkyni uhradil celkem 30.653,93 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu. Dále požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávné vyhodnocení smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné. Měla za to, že úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím úvěru z její strany řádně zkoumána. V rámci posuzování úvěruschopnosti žalobkyně jednak vycházela z prohlášení žalovaného, což připouští sám zákon a dále rovněž k jeho osobě aktivně zkoumala příslušné databáze bankovních a nebankovních registrů, s negativním nálezem. Rovněž pak vycházela i z obratů na běžném účtu žalovaného, který pro něj vedla. Dle § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu k spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti takto postupovala, a to v souladu s péčí, kterou bylo po ní rozumně možné požadovat. 4. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 18. 8. 2015, na základě níž mu byla poskytnuta částka 68.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách, které činily 1.125,37 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni pouze částku 30.653,93 Kč. 7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně ohledně příjmů a výdajů žalovaného vycházela pouze z prohlášení žalovaného o jeho příjmech a zaměstnání a z potvrzení o výši jeho příjmu, dále pak tvrdila, že provedla zkoumání historie žalovaného v systému BRKI, NRKI a SOLUS. Čistý měsíční příjem žalovaného tedy odpovídal částce cca 18.741 Kč. Jakým způsobem zkoumala žalobkyně výdaje žalovaného, však neuvedla a tyto rovněž nebyly ničím podloženy. 8. Vzhledem k době uzavření smlouvy (18. 8. 2015) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2395 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ), účinného do 30. 11. 2016, zejména ustanovení § 9 ZosÚ. 9. Podle § 9 odst. 1 ZosÚ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže nic změnit ani to, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit. 11. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci. 12. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by dostála odborné péči při zkoumání pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného. V tomto konkrétním případě žalobkyně zjevně vycházela pouze z údajů, které uvedl samotný žalovaný a z potvrzení o výši jeho příjmů, nicméně absentují tvrzení a rozhodné doklady o jeho výdajích, tj. zda a v jaké výši platí žalovaný svoje výdaje na živobytí, tj. nájem, energie, odpady, telefon, spoření, další závazky apod. Pouhá okolnost, že žalovaný je lustrován v evidenci BRKI, NRKI či SOLUS s negativním výsledkem, k řádnému splnění povinnosti zkoumat pasivní stránku úvěruschopnosti klienta nepostačuje. 13. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem okresního soudu, že žalobkyně řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalovaného o jeho výdajích, nýbrž je nutno zároveň vyžadovat jejich doložení příslušnými listinami. Okresní soud správně vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou ve smyslu ust. § 588 o. z. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora EU, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, pak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/