8 CO 386/2020-1122 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (odstavec I. výroku) a zamítl žalobu žalobce na určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] [specifikace] [anonymizována dvě slova], pozemku parc. [číslo] [specifikace] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] a pozemku parc. [číslo] [specifikace] [anonymizováno] vzniklého oddělením z pozemku parc. [číslo] geometrickým plánem pro rozdělení pozemků [číslo] vyhotoveného [titul] [jméno] [příjmení] (dále jen předmětné nemovitosti), zapsaných v katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce] pro [územní celek], [katastrální uzemí], je Česká republika (odstavec II. výroku). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (odstavec III. výroku) a povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (odstavec IV. výroku) a zavázal žalobce zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (odstavec V. výroku). 2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání a navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby byl změněn tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Polemizoval se skutkovými i právními závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými v rozsudku ze dne 7. 7. 2020, č. j. 28 Cdo 1580/2020-689; žalobcův majetek nebyl nikdy konfiskován a žalobce je aktivně legitimován podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále také ZMV). Ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byla podstatná část žalobcova majetku dotčena úkony z doby nacistické okupace ve prospěch Německé říše či jejích subjektů. Následně byl majetek žalobci vrácen dle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., po předložení důkazů, že žalobce byl v době nesvobody v letech 1938 -1945 osobou národně a státně spolehlivou. Tato rozhodnutí byla později svévolně anulována a nahrazena konfiskačními vyhláškami vydanými v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Konfiskační dekrety byly ve vztahu k žalobci zneužity. Majetek mu byl do 25. 2. 1948 vrácen. ONV nebyl oprávněn kategorizovat žalobce jako zrádce a nepřítele republiky; k tomu byl věcně příslušný podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. pouze zemský národní výbor. Ten ohledně žalobce nerozhodl. Vyhlášky ONV, k nimž se žalobce jednotlivě podrobně vyjadřoval, je nutno hodnotit jako nicotné, bez právních účinků vůči žalobci. Ani komunistický režim nedovodil, že žalobcův majetek byl konfiskován. Nelze připustit, aby soudy v současnosti za použití konfiskačních dekretů dospěly poprvé v historii k opačnému právnímu závěru. Žalobcův právní náhled podporuje odborné stanovisko JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta a emeritního soudce ÚS ČR. V neposlední řadě pak žalobce odkázal na závěry Ústavního soudu ČR obsažené nejprve v nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a dále pak rovněž v nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, který vychází ze shodných skutkových okolností jako v projednávaném případě, dle kterých v případě, kde (i) sice existují listiny - konfiskační vyhlášky, které by sice mohly nasvědčovat konfiskaci majetku oprávněné osoby, avšak na jejich základě ke konfiskaci majetku oprávněné osoby reálně nedošlo, a (ii) majetek oprávněné osoby byl po 25. 2. 1948 podroben správnímu řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi pozemkové reformy, a fakticky přešel na stát tímto postupem, který je výslovně uveden jako první z restitučních titulů dle ustanovení § 5 písm. a) ZMV, je nutné aby obecné soudy v takovýchto případech vždy před tím, než dojdou k závěru, že na konkrétní majetek se uplatní restituční výluka dle § dle ust. § 8 odst. 1 písm. h) ZMV (v řízení o žalobě na nahrazení souhlasu správního orgánu výrokem soudu v postupu dle části V. o. s. ř.), resp. že žalobce je osobou aktivně legitimovanou dle § 18 odst. 1 ZMV (v řízení v případě podané žaloby na určení vlastnického práva státu), zkoumaly právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky, tedy i účinnost konfiskace z hlediska jejího provedení. Žalobce pak v projednávaném případě doložil, že k faktickému odnětí jeho majetku na základě tvrzených konfiskačních vyhlášek okresních národních výborů nedošlo, ale došlo k němu až na základě postupu dle zákona č. 142/1947 Sb., neboť tomu odpovídá revisní rozhodnutí Ministerstva zemědělství o vyvlastnění ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24 .909/ R12/1948, usnesení Krajského soudu v Opavě ze dne 16. 6. 1948, č. d. 82/48 z. d., rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 23. 3. 1949, č. j. 13019/49-IX/A-21, kdy i do zemských desek opavských ve vložce [číslo] v níž byly zapsány i nemovitosti dotčené tímto případem, byl povolen zápis poznámky zamýšleného převzetí dle zákona č. 142/1947. Zároveň pak za odňaté nemovitosti žalobci nikdy nebyla vyplacena žádná náhrada. 3. Žalovaná 2) ve svém vyjádření navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uváděla, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 324/2020, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3802/2019, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3923/2019) se podává, že účinky konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly i ve vztahu k majetku dotčenému nárokem dle poválečných restitučních předpisů, přičemž z případného restitučního nároku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, respektive prováděcího zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, nelze dovozovat vznik nároku na naturální restituci dle ZMV. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a na kasační rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020, vydaný v projednávané věci, pak dodávala, že v případě žalobce se nejedná o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.; navíc i případné zneužití tohoto dekretu by bylo dotčeno restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona ZMV (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19; naopak stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, se dle mínění žalované 2) vztahuje k posuzování zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. z hlediska restitučních titulů uvedených v ustanovení § 5 ZMV). Dále měla za to, že žalobce byl konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 označen za osobu německé či maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž námitky žalobce stran dopadu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pouze na osoby fyzické, absence rozhodnutí zemského národního výboru dle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a neúčinnosti daných konfiskačních vyhlášek vůči žalobci směřují k přezkumu vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti konfiskačních vyhlášek, jenž ovšem soudu nepřísluší. Pokud se jedná o samotné konfiskační vyhlášky, pak ve vztahu k otázce„ přeškrtnutí“ žalobce v konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 argumentovala, že nelze na základě provedených důkazů dovodit, zda toto„ přeškrtnutí“ mohlo vyvolat účinky ve smyslu tvrzení žalobce, neboť není zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu namítané„ přeškrtnutí“ provedl. Co se týče konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, žalovaná 2) vyzdvihla, že zrušení zmíněné vyhlášky z procesních důvodů nemá žádný vliv na konfiskaci majetku žalobce dle konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948. K tvrzení žalobce, že ani samotný komunistický režim nezastával názor o konfiskaci majetku žalobce, žalovaná 2) odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, s tím, že majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. k datu jeho účinnosti 23. 6. 1945, na čemž nemůže ničeho změnit ani pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019. Ve vztahu k argumentaci žalobce odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, jakož i nález ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, odkazoval žalovaný 2) na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, kterým