11 CO 203/2022-444 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o povinnost žalované vyklidit a předat žalobcům tam označené pozemky v k. ú. [obec] u [obec], [ulice] u [obec], [část obce], [obec] a zaplatit žalobcům ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku částku 100.000 Kč, případně žalobu o povinnost žalované zaplatit žalobcům peněžitou náhradu za pozemky s jejich plody a užitky v minimální výši 100.000 Kč, a žalobu o určení vlastnického práva a) žalobkyně ke stejným pozemkům. Oba žalobce zavázal zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 1.500 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Bruntále doplatek soudního poplatku v částce 5.000 Kč, obě částky ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. 2. Proti rozsudku, vyjma jeho výroku o povinnosti žalobců k doplacení soudního poplatku, podali oba žalobci včasné odvolání. Okresnímu soudu vytýkali, že případ nehodnotil individuálně a odmítl se věcí zabývat, neboť prý není v jeho kompetenci posoudit zejména otázku, zda byla nemovitost předmětem konfiskace prováděné státními úřady před datem 25. 2. 1948. Stanovisko Pléna Ústavního soudu č. st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (dále jen„ Stanovisko“) nelze v dané věci použít. Vztahuje se totiž na spory, kdy k zániku vlastnického práva došlo před datem 25. 2. 1948. Napadeným rozsudkem soud žalobcům odepřel spravedlnost; důkazy jimi navržené odmítl provést. Názor vyjádřený ve Stanovisku nemohl být přijat„ jednou pro vždy“. Žalobu o vydání nemovitosti žalobci nepodali pouze s tvrzením o svém vlastnickém právu k pozemkům, nýbrž z důvodu imunity hlavy státu a imunity státu. Jurisdikční a exekuční imunita se vztahovala na knížete [jméno] [jméno] [příjmení], právního předchůdce a) žalobkyně (dále jen„ kníže“). Rozhodnutí o konfiskaci jeho majetku nemohlo být proto vykonáno. Jakákoli rozhodnutí vydaná v neprospěch knížete či faktický zásah do jeho vlastnického práva jsou podle mezinárodního práva nepřípustné. Okresní soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda stát nemovitosti převzal a drží je po právu. Z výpisů z katastru nemovitostí právní titul k vlastnictví či užívání věcí pro stát neplyne. Konfiskace majetku státem byla veřejnoprávním aktem, a neobstojí proto argumentace, že imunita hlavy státu nechrání vlastníka věci před aplikací soukromoprávních předpisů upravujících pravidla nabývání a zcizování majetku. V mezinárodním obyčejovém právu neexistuje výjimka z absolutního pojetí imunity hlavy státu, a je tedy nerozhodné, zda se jednalo o soukromý či veřejný majetek knížete, zda panovník cizího státu jednal při výkonu veřejné moci, nebo jako soukromá osoba. Imunita hlavy státu je jedním ze základních pilířů mezinárodního práva reflektujícího klíčový význam hlavy státu pro udržování mezinárodních vztahů. Imunita knížete měla za následek nicotnost textu (patrně textu konfiskační vyhlášky) a jeho nevykonatelnost. Okresní soud neřešil, zda nemovitosti přešly z knížete na a) žalobkyni, zda došlo k zániku vlastnického práva knížete a kdy se tak stalo. Text konfiskační vyhlášky byl sepsán neexistujícím správním orgánem a nevyvolal právní účinky. Nicotnost konfiskační vyhlášky nelze zhojit, a to ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu; jedná se o tzv. paakt. Nemovitosti jsou tak nadále ve vlastnictví a) žalobkyně a jejího právního předchůdce (knížete). Okresní soud ovšem odmítl konfiskační vyhlášky hodnotit z hlediska jejich procesních vad či věcné správnosti. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. měl z rozhodnutí správního orgánu vycházet a současně se vypořádat se všemi významnými námitkami; namísto toho závěry správního orgánu jen mechanicky převzal. Rozhodnutím správního orgánu přitom není vázán bezvýhradně. Nepřipustil důkazy opaku ke tvrzením obsaženým v textu konfiskačních vyhlášek. Při řešení prejudiciální otázky národnosti kníže vycházel nepřípustně z ničím nepodložené notoriety. Důkaz, že se kníže přihlásil k německé národnosti, nebyl předložen. Správní orgán nebyl oprávněn deklarovat národnost knížete vlastním, rovněž ničím nepodloženým prohlášením, neboť to zákon neumožňoval. O národnosti knížete nebylo nikdy příslušnými státními orgány pravomocně rozhodnuto. Národnost nemůže být fyzické osobě vnucena správním či soudním rozhodnutím; určuje se subjektivním prohlášením dotyčné osoby. Se závěrem Stanoviska, že obecné soudy nemají pravomoc přezkoumat správní rozhodnutí, žalobci nesouhlasili. Řada dobových listin, konkrétně potvrzení MNV ve [obec] a potvrzení švýcarské ambasády, jednoznačně prokazují, že kníže byl jako právní předchůdce a) žalobkyně národnosti [národnost]. Citované listiny tak vyvracejí závěr, že pozemky přešly na stát ex lege. Žádná ze zákonných podmínek dle Dekretu presidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. (dále také jen„ Dekret“) nebyla splněna.„ Soud tím propůjčil účinky právním závěrům poválečných orgánů rozhodujících v řízeních postrádajících základní záruky spravedlivého procesu a rezignoval na přezkoumání žaloby v soudním řízení“, aniž vysvětil, z jakého důvodu zamítl důkazy žalobci navržené. Státní orgány neměly pravomoc rozhodovat o hlavě cizího státu. Pravomoc rozhodovat o pozemcích náležela příslušnému Ministerstvu zemědělství (v součinnosti s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí), nikoli národním výborům. Nemovitosti knížete se nacházely na území třech zemí a mnoha správních okresů. Konfiskační vyhlášky trpěly nedostatky formálními i obsahovými. V roce 1947 se Nejvyšší správní soud dozvěděl o těchto nedostatcích, o protiprávních krocích vedených vůči knížeti a hodlal rozhodnout v jeho prospěch, avšak po únoru 1948 bylo takové rozhodnutí vyloučeno. Žalobci detailně popisovali průběh tehdejšího řízení u Nejvyššího správního soudu (ve věci týkající se odnětí majetku knížete) v době po nástupu totality, kdy byla v důsledku politického tlaku na soudce výsledně zamítnuta stížnost knížete směřující ke zrušení konfiskační vyhlášky Zemského národního výboru v [obec]. K důvodům k vyloučení účinků Stanoviska žalobci dále uvedli: Účelem Stanoviska byla ochrana třetích osob odlišných od státu před nároky původních vlastníků připravených o vlastnická práva před datem 25. 2. 1948. V nyní projednávané věci je jako vlastník pozemků zapsán až dosud stát, nikoli soukromá osoba, která nabyla vlastnické právo od státu v dobré víře. Ochrana dobré víry nabyvatele je proto vyloučena. Okresní soud se ostatně otázkou dobré víry nezabýval. Stát se dopustil nezákonného zabrání majetku, a nelze mu poskytnout občanskoprávní ochranu. Stanovisko konzervovalo stav, kdy stát není vlastníkem věci, avšak původním vlastníkům není umožněno podávat žaloby na určení vlastnického práva nad rámec restitučních předpisů. Soud se nevypořádal s možností mimořádného vydržení pozemků, které stát užívá bez právního titulu. Plynutí času nemůže být samo o sobě důvodem k odnětí vlastnického práva původnímu vlastníku. Nárok na vydání nemovitosti je nepromlčitelný. Absence dobré víry státu v letech 1945 1948 je evidentní. Ochrana dobré víry může být navíc poskytována pouze osobám odlišným od státu, jeho organizačních složek a státních podniků. Držba pozemků státem není řádná, pravá a poctivá. Vláda [země] [anonymizováno] opakovaně upozorňovala [země] [anonymizováno], že [země] nemovitosti zadržuje neoprávněně, v rozporu s vnitrostátním i mezinárodním právem. Stát uzavřel s ostatními spojeneckými a neutrálními zeměmi dohody, na jejichž podkladě poskytl občanům těchto zemí náhradu za odňatý majetek. Okresní soud neprovedl důkazy ke tvrzení, že pozemky byly zkonfiskovány (tj. že šlo o vlastnictví knížete a zemědělský majetek) a individuální správní akt splňoval podmínky stanovené Dekretem. Institut žaloby na vyklizení věci nelze restitučními předpisy omezit. Zabavení majetku patřícího původně knížeti nesledovalo legitimní cíl, nebylo provedeno ve veřejném zájmu a nebylo přiměřené. Výpisy z katastru nemovitostí předložené žalobci dokládají, že vlastníkem pozemků byl ke konci 2. světové války kníže, jehož majetek přešel děděním na a) žalobkyni. Stanovisko limituje použití vlastnických žalob dle obecného právního předpisu v relaci k restitučním předpisům, přijatým k nápravě některých křivd z doby nesvobody (1948 -1990), avšak restituční předpisy na daný případ nedopadají; neupravují totiž důsledky porušení práva mimo uvedené období. Nástroje ochrany vlastnického práva dle obecné občanskoprávní úpravy, existující v právních řádech od dob práva římského, je tak namístě v této věci použít. Stanovisko přijaté v roce 2005 změnilo po více než 12 letech od přijetí restitučních předpisů jejich podstatu. Konstatovalo nedostatek pravomoci soudů projednat vlastnické žaloby původních vlastníků. Jinak řečeno, Stanovisko omezilo vlastnická práva žalobců, a ocitlo se tak v rozporu s právem mezinárodním. Okresní soud aplikoval restituční předpisy, konkrétně zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ačkoli se žalobci jejich použití nedovolávali, neboť kníže a b) žalobce jako hlavy cizího státu nemohli nabýt české občanství. V roce 1996 Výbor OSN pro lidská práva označ