57 CO 303/2022-114 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným soud prvního stupně zamítl žalobu, aby povinnost žalobce platit výživné na žalovanou, naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 10. 2018, č. j. 14 Nc 167/2018-42, ve výši 5 000 Kč měsíčně, bylo s účinností od 1. 3. 2021 sníženo na částku 2 000 Kč měsíčně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně zjistil, že o vyživovací povinnosti žalobce pro žalovanou bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem tamního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 14 Nc 167/2018-42, přičemž poměry žalované se od té doby nezměnily. V případě poměrů žalobce zejména zjistil, že v letech 2018 až 2021 postupně vykázal dílčí základ daně 167 858 Kč, 134 956 Kč, 98 267 Kč a 173 171 Kč. V období od 12. 3. 2020 do 13. 7. 2022 obdržel kompenzační bonusy v souhrnné výši 204 143 Kč. Dne [datum] uzavřel pracovní smlouvu na částečný pracovní úvazek, kdy v období od února 2020 do dubna 2021 činila jeho průměrná mzda 10 219 Kč. Žalobce taktéž„ převedl – darováním – své vlastní nemovitosti značné hodnoty – v [obec], [ulice a číslo] – na svou matku, ačkoliv k tomu nebyl žádný relevantní důvod“. 3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se závěrem, že„ žalobce disponoval a dosud disponuje dostatečnými příjmy jednak ze svého podnikání, jednak též z poměrně vysokých kompenzačních bonusů“, a kromě toho se dobrovolně vzdal jak příjmu ze závislé činnosti, tak majetkového prospěchu. 4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Argumentoval, že u něj, jako povinného, došlo k podstatné změně poměrů, a sice k poklesu příjmů, o čemž svědčí i vyplacení kompenzačních bonusů a že jednání žalované je vůči němu„ drzé a zavrženíhodné“, což samo o sobě odůvodňuje požadované snížení výživného. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobci přiznán přísudek. 5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku a navrhla, aby byl jako věcně správný potvrzen a žalované přiznána náhrada. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Žalobce se žalobou domáhal snížení výživného, které bylo naposledy stanoveno ve výši 5 000 Kč měsíčně, a to na 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 3. 2020, neboť v důsledku„ covidové situace“ a nařízení exekuce k návrhu žalované mu poklesly příjmy. Žalovaná o něj navíc neprojevuje zájem a komunikuje s ním hrubým a urážlivým způsobem, což má za rozporné s dobrými mravy. 8. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). 9. Podle § 163 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů. 10. Podle § 913 odst. 2 o. z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. 11. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 12. Soudní rozhodnutí ukládající povinnost k plnění výživného pro zletilé dítě (jakožto v budoucnu splatné dávky) lze v případě podstatné změny poměrů – s ohledem na klauzuli rebus sic stantibus – změnit, a to i zpětně (§ 922 odst. 1 o. z.). Pro posuzovanou věc je tedy rozhodující, zda došlo k podstatné změně poměrů. 13. Ustanovení § 913 odst. 2 o. z. ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, potažmo jeho reálných majetkových poměrů, nýbrž z potenciality jeho majetkových poměrů, a to platí i pro posouzení případné změny poměrů. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu (skutečnost, že by povinný podstupoval nepřiměřená majetková rizika, nebyla tvrzena). 14. Soud prvního stupně správně nepřehlédl, že povinný se vzdal bez důležitého důvodu zejména majetkové hodnoty spočívající v pozemcích p. [číslo] jehož součástí je stavba [číslo popisné] (rodinný dům), p. [číslo] jehož součástí je zemědělská stavba bez č. p. a č. e., p. [číslo] p. [číslo] vše v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], které daroval své matce. Rozdíl mezi příjmy povinného od posledního rozhodnutí k 1. 3. 2020 (snížení výživného se domáhal od tohoto data) se blíží 70 000 Kč ročně, přičemž již následující rok (2021) vykázal příjem vyšší, než v době posledního rozhodnutí. Přitom propad v příjmech za rok 2020 téměř sanuje – s ohledem na jeho náklady na bydlení – již jen majetková hodnota spočívající ve služebnosti užívání (bytu), nehledě na případné jiné ekonomické využití nemovitostí, aniž by šlo o jejich zpeněžení. Kromě toho měl žalobce další příjem ze závislé činnosti. Aniž by odvolací soud přihlížel ke kompenzačním bonusům, je zcela zřejmé, že při zohlednění potenciality příjmů žalobci příjmy nepoklesly. Argumentuje-li tak, že o poklesu příjmů svědčí vyplacení kompenzačních bonusů, pak tato argumentace není přiléhavá, neboť pomíjí relevantní kritéria vyplývající z klauzule rebus sic stantibus. Odvolací soud tudíž může aprobovat úvahu soudu prvního stupně, že vzhledem k potencialitě příjmů – jinou podstatnou změnu ve svých majetkových poměrech žalobce ani netvrdil – nedošlo u povinného k podstatné změně poměrů. 15. Pro úplnost se sluší dodat, že nemůže jít k tíži oprávněné zahájení exekuce, neplní-li žalobce vyživovací povinnost stanovenou rozhodnutím soudu dobrovolně. 16. Přisvědčit nelze ani námitce, že by jednání oprávněné, její odmítavý postoj a nevhodná (urážlivá) komunikace, které má za rozporné s dobrými mravy, odůvodnilo požadované snížení výživného. 17. Předně obecná zásada souladu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) je v tomto případě věcně zúžena jen na soulad výkladu nebo používání právních předpisů s dobrými mravy. Souladný výkon nabytého práva s dobrými mravy, tedy i pohledávky na výživné, je řešen prostřednictvím zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.). Jde o korektiv, který poměřuje výkon subjektivních práv ekvitními hledisky a brání takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem, ačkoliv směřuje k účelu zákonem nepředvídanému a se zákonem neslučitelnému. Úsudek soudu, že určitý výkon práva není ve skutečnosti jeho výkonem, ale zneužitím, je výsledkem posouzení konkrétních individuálních okolností věci, přičemž zneužití práva musí být zjevné, tedy v objektivních pochybnostech je namístě učinit závěr, že jde o řádný výkon práva. 18. Z uvedeného vyplývá, že odepření právní ochrany připadá v úvahu jen ve výjimečných situacích, a o takovou v posuzované věci nejde. Povinný ostatně ani netvrdí, že by oprávněná svým jednáním nesledovala účel zákonem předvídaný a o tomto rozporu nesvědčí ani intenzita, frekvence a rozsah odmítavého postoje a nevhodné komunikace oprávněné, a to platí tím spíše, je-li zohledněn kontext nesouladného vztahu. Míjí-li se již samotná tvrzení povinného o jednání oprávněné s rozporem s účelovým určením práva, nebylo nezbytné jejich pravdivost verifikovat (obdobně srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, publikovaný pod č. 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. 25 Cdo 627/2006). Za dané situace pak ani postup soudu prvního stupně, který nereagoval na námitku pravosti žalované týkající se listin provedených k důkazu (výpisu SMS zpráv a přepisu rozhovoru z 22. 8. 2019), resp. z těchto důkazů neučinil žádná zjištění, nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí; tzv. opomenutý důkaz nepřipadá v úvahu, neboť neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit také tehdy, je-li nadbytečný (k tomu srov. nálezy Ústavního soud