8 Co 172/2022-128 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do částky 2 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 3. 11. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 11.785,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 3. 11. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku) a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14.653,10 Kč (odstavec III. výroku).2. Okresní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že žalovaný na základě ústně uzavřené smlouvy zprostředkoval pro žalobkyni v lednu a únoru 2020 uzavření smluv o přepravě ve smyslu § 2550 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), tyto smlouvy o přepravě následně žalobkyně jako dopravce uzavřela s třetími osobami a přepravu realizovala nákladním motorovým vozidlem RZ , SPZ, , jenž bylo v rozhodnou dobu ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně následně na základě nařízení o propadnutí peněžní částky z , datum, uhradila pokutu v celkové výši , Anonymizováno, uloženou rozhodnutím Vládního úřadu (odbor přestupků) v Karlsruhe ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , a to za překročení nejvyšší povolené hmotnosti vozidla RZ , SPZ, . Žalobkyně následně žalovanému písemně oznámila započtení svých pohledávek z titulu náhrady škody a z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení v souhrnné výši 31.758,95 Kč vůči nároku žalovaného na úhradu odměn z faktur č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , v souhrnné výši 19.971 Kč s tím, že započtením pohledávek zanikly pohledávky v rozsahu, v jakém se kryjí a ve výsledku je nadále dána toliko pohledávka žalobkyně za žalovaným ve výši 11.787,95 Kč. Žalobkyně pak žalovaného k zaplacení žalobou uplatněné částky před podáním žaloby písemně vyzvala dopisem ze dne 19. 11. 2020 a předžalobní výzvou k plnění z 2. 12. 2021. V řízení nicméně nebylo prokázáno, že by žalobkyně a žalovaný uzavřeli ústní dohodu, na jejímž základě byl žalovaný povinen mj. kontrolovat dodržování maximálního zatížení vozidel při provádění přepravy, zprostředkované žalovaným, vozidly žalobkyně. Obecně platí, že za překročení maximálního zatížení vozidla je zásadně odpovědný dopravce, tj. v posuzovaném případě žalobkyně. Povinností žalovaného bylo pouze zprostředkovat žalobkyni uzavření smlouvy (o přepravě) s třetí osobou, a naopak povinností žalobkyně bylo zaplatit za to žalovanému jakožto zprostředkovateli provizi. Domáhala-li se tedy žalobkyně náhrady škody způsobené zaplacením pokuty za překročení maximálního povoleného zatížení vozidla, bylo její procesní povinností tvrdit a prokázat, že žalovaný na sebe takovou povinnost smluvně převzal a ani žádný právní předpis žalovanému v jeho pozici takovou povinnost neukládá. Za porušení takové smluvené povinnosti by pak bylo lze (za splnění dalších podmínek) uvažovat o odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu. Žalobkyně však své břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní o tom, že by žalovaný byl povinen provádět tvrzenou kontrolu maximálního zatížení vozidla, neunesla. Za výše uvedeného závěru se okresní soud již dále nezabýval tvrzenou pohledávkou žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 8.007 Kč s odůvodněním, že pokud nárok žalobkyně z titulu náhrady škody ve výši 23.751,95 Kč, jakožto jedné z pohledávek použitých k započtení, shledal nedůvodným, je zřejmé, že i kdyby shledal pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 8.007 Kč po právu, nenastal by, v důsledku žalobkyní provedeného započtení (bylo-li by shledáno platným a účinným), následek tvrzený žalobkyní.3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Uváděla, že je nesporné, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, kterou žalobkyně označuje jako smlouvu o poskytování služeb dopravního dispečinku a žalovaný jako smlouvu o zprostředkování dopravy. Nicméně v rámci e-mailové komunikace ze dne 11. 10. 2021 sám právní zástupce žalovaného uvádí, že ze strany žalovaného pro žalobkyni byly uskutečněny dispečinky přeprav a spedice. V tomto ohledu je tedy nesporné, že žalovaný pro žalobkyni mimo jiné vykonával i dopravní dispečink. Jestliže pak soud prvního stupně zjištěný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudil podle § 2445 a násl. občanského zákoníku, tedy tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena ústní smlouva o zprostředkování, tak soud prvního stupně danou věc nesprávně právně posoudil, neboť v tomto konkrétním případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o poskytování služeb dopravního dispečinku, tedy smlouva inominátní, v rámci níž žalovaný pro žalobkyni vykonával i dopravní dispečink (nikoliv pouze zprostředkování). V případě výkonu dopravního dispečinku je pak obecně známou skutečností (notorietou, jež není vůbec nutné dokazovat), že jednou ze základních povinností každého dispečera je kontrolovat dodržení maximálního zatížení vozidel. Pokud pak k uvedené skutečnosti okresní soud takto nepřistupoval, zatížil řízení procesní vadou. Žalovaný navíc tuto činnost pro žalobkyni vykonával na živnost, tedy v pozici profesionála, neboť je osobou oprávněnou k výkonu silniční motorové dopravy. Žalovaný tedy musel vědět, co se od něj očekává stran jeho povinností a odpovědnosti. I pokud by žalobkyně přes výše uvedené uznala názor soudu prvního stupně, že snad žalovaný „pouze zprostředkovával dopravu“, pak i kdyby nebyla u soudu prokázána smluvní povinnost žalovaného k zajištění, aby vozidla nebyla přetížena, pak žalovaný rovněž porušil prevenční povinnost a v příčinné souvislosti s porušením zákonné povinnosti vznikla žalobkyni škoda. Žalovaný totiž jako profesionál byl při výkonu své podnikatelské činnosti, kterou prováděl za úplatu, povinen jednat tak, aby předcházel vzniku škod, což nerespektoval. Žalovaný měl k dispozici objednávky dopravy, kterou měl zajistit pro klienta (odběratele) prostřednictvím autodopravy prováděné žalobkyní, kdy v objednávce je uvedeno zboží, které se má přepravovat, místo nakládky a místo vykládky, a především hmotnost přepravovaného zboží. Na základě této objednávky dle vytíženosti aut a řidičů žalobkyně pak určil, které auto/řidič má nakládku vyzvednout a dopravu provést, přičemž žalovaný přesto v rámci činnosti pro žalobkyni „zprostředkoval“ v jeden den jedním autem (, značka, , SPZ , SPZ, ) dopravu celkem 3 nakládek za situace, kdy provozní hmotnost tohoto vozidla činí , Anonymizováno, kg a jeho nejvyšší povolená hmotnost činí , Anonymizováno, kg, pročež i za optimálních podmínek by mohl být tímto vozidlem přepravován náklad o celkové hmotnosti nejvýše , Anonymizováno, kg, zatímco celkový náklad přepravovaný vozidlem v rozhodné době činil , Anonymizováno, kg. Jestliže pak žalovaný tvrdil, že měl pokyn přetěžovat vozidla přímo od žalobkyně, tak (přestože takový argument žalovaného je zcela lichý) i kdyby snad takový pokyn žalobkyně vydala, má žalovaný zákonnou povinnost žalobkyni upozornit, že takovým jednáním by došlo k porušení zákona a měl takové jednání odmítnout učinit. Nic takového se však ze strany žalovaného nestalo. Okresní soud pak zároveň pochybil, pokud neprovedl navržený důkaz výslechem jednatele žalobkyně. Kdyby totiž soud prvního stupně provedl výslech jednatele žalobkyně, musel by zcela jednoznačně dospět k závěru, že povinností žalovaného bylo kontrolovat maximální povolené zatížení vozidla.4. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Ve shodě s okresním soudem měl za to, že v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by žalovaný ve vztahu s žalobkyní měl povinnost kontrolovat maximální zatížení nákladních vozidel žalobkyně, když navíc od počátku odmítal, že by takovou povinnost na sebe převzal. Uváděl, že ve vztahu k žalobkyni vystupoval pouze jako zprostředkovatel, s tím, že spolupráce fungovala tak, že v situaci, kdy žalobkyně nebyla schopna sama provést nasmlouvanou dopravu, žalovaný vyhledával jiné subjekty, které by takovou dopravy byly schopny realizovat, a to při zajištění příslušného výdělku i pro žalobkyni a za současného vzniku nároku žalovaného na provizi za toto zprostředkování (tuto činnost žalobkyně označuje jako „spedice“), a naopak v situaci, kdy žalovaný na trhu nalezl subjekt, který měl nasmlouvanou dopravu a tuto nebyl schopen realizovat, na existenci této příležitosti upozornil žalobkyni a možnost uskutečnění této dopravy jí v případě jejího zájmu zprostředkoval, a to za současného vzniku nároku žalovaného na provizi za toto zprostředkování. Tuto činnost žalobkyně označuje jako „dispečink“, avšak toto označení není správné, neboť žalovaný ve vztahu k žalobkyni formálně jako dispečer nevystupoval. Žalobkyně měla své vlastní dispečery, a to v pracovním poměru. Tedy jednání těchto zaměstnaných dispečerů je plně přičitatelné žalobkyni, když žalobkyně vlastní vnitřní organizací práce byla povinna zajistit koordinaci a přísluš