15 Co 151/2024-83 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 769,75 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že její právní předchůdkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť si neověřila informace o příjmech a výdajích žalovaného, které jsou v rozporu s informacemi, jež její předchůdkyni žalovaný poskytl. Dle žalobkyně zjištěný rozpor ještě není relevantním důvodem pro závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena řádně a dostatečně. Právní předchůdkyně žalobkyně správně vycházela z prokázaných údajů, jenž byly uvedeny v přiložených výpisech z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 1. 7. 2018, Anonymizováno, do 28. 2. 2019 a z registrů SOLUS, NRKI/BRKI a z kontroly v interním systému předchůdkyně žalobkyně. Z předložených výpisů z běžného účtu se přitom dodává, že příjmy žalovaného před poskytnutím kontokorentního limitu na jeho běžném účtu činily za období od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 celkem 116 677,79 Kč, součet všech, nejen nezbytných měsíčních výdajů žalovaného, za stejné období pak činil 115 888,37 Kč, tedy méně než jeho příjmy. Z doložených interních registrů banky bylo dále zjištěno, že žalovaný nemá žádné jiné úvěrové produkty od jiných poskytovatelů, nebyl rovněž veden jako osoba se závazky po splatnosti. Dále žalobkyně namítala, že soud I. stupně měl k dispozici dostatečná tvrzení a důkazy k určení výše případného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalobkyně v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 30 000 Kč. Z dopisu o zesplatnění kontokorentního úvěru ze dne 25. 6. 2021 se podává, že výše úvěru byla překročena a že debet činil 35 869,75 Kč. Shodně je toto uvedeno ve výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 30. 6. 2021. Současně žalobkyně uvedla, že žalovaný po zesplatnění následně uhradil pouze 100 Kč. Z těchto skutečností je zřejmé, že žalovaný vyčerpal celou výši poskytnutého úvěru a uhradil maximálně 100 Kč. Výše bezdůvodného obohacení žalovaného, jistiny, tak činí 29 900 Kč.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 27. 7. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 769,75 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 189,06 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 412,50 Kč, smluvním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ze žalované částky za dobu od 11. 8. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 18 % ročně z téže částky a za totožné období, a to jakožto nároků ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 2019_CZ_00119149 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , jméno FO, , IČO , IČO, , a žalovaným dne 1. 3. 2019. Na základě uvedené úvěrové smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěrový rámec až do výše 30 000 Kč k jeho běžnému účtu č. , č. účtu, , a to za úrok ve výši 18 % ročně, který byl splatný měsíčně včetně poplatků za poskytnuté bankovní služby. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet průběžně, a to formou odepisování peněžních prostředků ze svého běžného účtu, k němuž byl kontokorentní úvěr sjednán. Za tím účelem byl povinen zajistit na běžném účtu dostatečný kreditní zůstatek a nepřekročit poskytnutou výši úvěrového rámce. Žalovaný překročil povolenou výši úvěrového rámce a nezaplatil v termínu splatnosti dlužné částky, a to ani na základě upomínek zaslaných bankou. V důsledku toho banka využila svého práva a prohlásila celý kontokorentní úvěr za splatný, ke dni 18. 7. 2021 odstoupila od smlouvy o běžném účtu a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 35 869,75 Kč ve stanovené lhůtě. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného uhrazena a úročí se tak od 19. 7. 2021 dále až do zaplacení úrokem z úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 18 % ročně s tím, že neuhrazená dlužná částka sestávající z dlužné jistiny úvěru a poplatků se dále úročí úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 19. 7. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla úvěrující společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2022, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, na kterou žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil. Žalovaný se žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinný.6. Okresní soud provedl dokazování žalobkyní předloženými listinami a po závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně dovodil, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na kterou dopadá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), včetně povinnosti úvěrující podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Okresní soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, když nezohlednila informace, která měla k dispozici z výpisů z účtu žalovaného a jež byly v rozporu s tím, co žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Na účet žalovaného nebyla připisována mzda od tvrzeného zaměstnavatele, naopak byly připisovány toliko sociální dávky, příspěvek na bydlení, peněžitá podpora v mateřství a příspěvek na dítě, což je v rozporu s tím, co v žádosti o úvěr žalovaný uvedl, tedy o tom, že nežije v domácnosti s nezaopatřeným dítětem. Nedošlo tak k ověření jak příjmů žalovaného, tak ani jeho výdajů. Právní předchůdkyně žalobkyně při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit úvěr, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřovaných údajů, resp. údajů, o nichž musela, resp. alespoň měla vědět, že mohou být nepravdivé, přesto nepřistoupila k jejich ověření. Okresní soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty prvé ZoSÚ, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí absolutní neplatnosti smlouvy, k níž soud ve smyslu ust. § 580 a 588 o. z. přihlíží i bez návrhu. Dále okresní soud dovodil, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni toliko jistinu úvěru, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Žalobkyně však ani po poučení okresním soudem neuvedla částku prostého čerpání úvěru, tedy kolik žalovaný celkem za úvěrové období vyčerpal bez poplatků a úroků, ani částky, které žalovaný celkem na úvěr uhradil za celé smluvní období, když z předloženého výpisu ze dne 30. 6. 2021 tyto skutečnosti zjistitelné nejsou. Okresní soud proto neměl jak určit výši povinnosti žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení a žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady v řízení nevznikly.7. V souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud postupem dle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisy z účtu žalovaného za období od 1. 7. 2018 do 31. 3. 2019 a od 1. 4. 2021 do 30. 6. 2021 a konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil řádná a úplná skutková zjištění.8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a ZoSÚ, když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posuzované smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je neplatnost celé smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ.9. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spot