8 Co 154/2024-67 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 85.011,06 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 66.486,50 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9.632,69 Kč, s kapitalizovaným úrokem v výši 8.280,77 Kč a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 151.497,56 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,8 % ročně z částky 147.907,56 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku) a zavázal žalobkyni doplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek ve výši 1.515 Kč (odstavec IV. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní věřitelka poskytla žalovanému dne 6. 5. 2019 částku 200.000 Kč, kdy žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s 11,8% úrokem a dalšími poplatky. S ohledem na spotřebitelský charakter smluv (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitelka jako podnikatel, byla věřitelka povinna postupovat také v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a před uzavřením smluv s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Z tvrzení a důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení však nebylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Ve vztahu k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavření smlouvy tedy žalobkyně i přes poskytnutí lhůty u jednání dne 14. 11. 2023 neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. S ohledem na tuto skutečnost dospěl okresní soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnila-li proto původní věřitelka z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 200.000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. její předchůdkyni, zaplatil již před podáním 114.988,94 Kč. Žalobkyně tak má nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 85.011,06 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy v případě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti má věřitel nárok pouze na vydání jistiny, a to v nové lhůtě splatnosti odvisející od možností dlužníka.3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 85.011,06 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 26. 12. 2022 do zaplacení. Uváděla, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, nýbrž pouze nesouhlasí s nepřiznaným příslušenstvím pohledávky. Měla za to, že její nárok na úroky z prodlení vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 o. z. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek řádně splnila, když žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 200.000 Kč. V prodlení je pak podle § 1978 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplnil. Protože s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobkyně jako první den prodlení právě 26. 12. 2022. Žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022, které mu bylo odesláno dne 12. 12. 2022, nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dnem 26. 12. 2022 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem I. stupně netvrdil, ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 6. 5. 2018, na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 200.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, pouze částku 114.988,94 Kč.7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně, přes poskytnutí lhůty k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů, v tomto směru u jednání okresního soudu dne 27. 2. 2024 uvedla pouze, že bylo vycházeno z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr ve vztahu k příjmu domácnosti ve výši 35.886 Kč měsíčně, což bylo doloženo potvrzením o výši příjmů a dále jej lustrovala v systém BRKI a NRKI s negativním výsledkem, přičemž ohledně výdajů žalovaného vycházela z částky životního minima.8. Odvolací soud pak rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedených smluv v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní (§ 120 o. s. ř.). Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětných smluv žalobkyně ničeho nenamítala.9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že její předchůdkyně poskytla žalované částku ve výši 200.000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách žalobkyni pouze částku 114.988,94 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 85.011,06 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.10. Pokud pak žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 26. 12. 2022, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se pak žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci je nutno vycházet ze sku