15 Co 215/2025-116 — Krajský soud v Ostravě

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu ohledně částky 71 601,81 Kč, úroku ve výši 29,55 % ročně z částky 119 637,89 Kč za dobu od 27. 7. 2023 do 25. 10. 2023, úroku ve výši 15 % ročně z částky 119 637,89 Kč za dobu od 26. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 141 138,08 Kč za dobu od 6. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.), dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 112 170 Kč (výrok II.) a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 183 771,81 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 15. 3. 2023 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, – dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 122 000 Kč. Žalovaný zaplatil na tuto částku vyplacenou mu v den uzavření smlouvy celkem částku 9 830 Kč, přičemž úvěr nesplácel řádně. Žalovaný tak neuhradil jistinu úvěru v částce 119 637,89 Kč, která byla navýšena o přirostlé nesplacené úroky v částce 21 500,19 Kč na částku 141 138,08 Kč, dále dlužné smluvní pokuty ve výši 42 633,73 Kč a úroky a úroky z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 4. 2024 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Okresní soud pak dospěl po provedeném dokazování k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení měl za prokázané uzavření smlouvy o úvěru ve formě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na základě neplatné smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 122 000 Kč, přičemž žalovaný z ní již vrátil 9 830 Kč, a proto je nadále povinen vrátit rozdíl v částce 112 170 Kč. Okresní soud proto v této části žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že další plnění ze smlouvy o úvěru, včetně smluvních úroků, smluvních pokut a úroku z prodlení, pak nelze žalobkyni přiznat s ohledem na neplatnost této smlouvy.2. Proti části meritorního výroku I. tohoto rozsudku a proti nákladovému výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 112 170 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Navíc žalovaný měl dostatečný prostor pro to, aby žalobkyni jistinu úvěru vrátil, přičemž sám nijak netvrdil, že by to nebylo v jeho možnostech a schopnostech.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku I., a to co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 190 541,61 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení a v nákladovém výroku III. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku II., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 112 170 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je co do základu důvodné.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 112 170 Kč ve výroku II. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 112 170 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 30. 4. 2024 do zaplacení.7. Pokud jde o splatnost částky 112 170 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.8. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 122 000 Kč ke dni uzavření smlouvy (15. 3. 2023), přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 16. 3. 2023 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 122 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 9 830 Kč), tedy částku 112 170 Kč. A pokud tak žalovaný dne 16. 3. 2023 neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 112 170 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (17. 3. 2023) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 17. 3. 2023 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 15 % ročně. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně, je možno tento její nárok považovat za důvodný, přičemž žalobkyně se jeho zaplacení domáhala až od 30. 4. 2024 (tedy se domáhala zaplacení méně, než na co by měla nárok).9. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 112 170 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení.10. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že i po částečné změně rozsudku okresního soudu byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější žalovaný než žalobkyně. Do procesního úspěchu účastníků je totiž nutno započítat nejen samotnou jistinu, ale také požadované příslušenství (kapitalizované ke dni rozhodnutí okresního soudu), které je při posouzení úspěchu ve věci svébytným předmětem řízení, který je nutno v tomto kontextu zohlednit. Protože však podle obsahu spisu žalovanému v průběhu prvostupňového řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.11. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vzniklo vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady v celkové výši 16 186 Kč sestávající ze soudního poplatku za podané odvolání ve výši 4 207 Kč, z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za dva úkony právní služby, a to za sepis odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“] a za účast u jednání od