15 Co 246/2025-64 — Krajský soud v Ostravě

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 53 000 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu ohledně částky 86 912,30 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 55 719,09 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 719,09 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení (výrok II.) a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částek 64 955,01 Kč a 59 508,44 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 10. 2022 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost , právnická osoba, – dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) se žalovanou smlouvu o úvěru ve výši 30 000 Kč. Žalovaná zaplatila na tuto částku vyplacenou jí v den uzavření smlouvy celkem částku 7 000 Kč, přičemž úvěr nesplácela řádně. Žalovaná tak neuhradila jistinu úvěru v částce 25 719,09 Kč, sjednaný poplatek ve výši 33 789,35 Kč a úrok a úrok z prodlení. Dne 21. 11. 2022 uzavřela předchůdkyně žalobkyně se žalovanou další smlouvu o úvěru ve výši 30 000 Kč. Žalovaná na tuto částku vyplacenou jí v den uzavření smlouvy dosud nic nezaplatila. Žalovaná tak neuhradila jistinu úvěru v částce 30 000 Kč, sjednaný poplatek ve výši 34 955,01 Kč a dále úrok a úrok z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření dvou smluv o úvěru (ve dnech 5. 10. 2022 a 27. 11. 2022) ve formě smluv o spotřebitelském úvěru, které okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatné dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na základě každé ze smluv byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč, přičemž z těchto částek vrátila žalovaná pouze u smlouvy ze dne 5. 10. 2022 částku 7 000 Kč. Proto je nadále povinna vrátit nesplacenou jistinu úvěru dle smlouvy ze dne 5. 10. 2022 ve výši 23 000 Kč a dle smlouvy ze dne 21. 11. 2022 ve výši 30 000 Kč, celkem tedy částku 53 000 Kč. Okresní soud proto v této části žalobě vyhověl. Současně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na žádné další plnění vyplývající z neplatných smluv o úvěru. A protože splatnost nesplacených jistin úvěrů stanovil až soud svým rozhodnutím, nemohla se dle okresního soudu žalovaná do té doby dostat do prodlení. Proto okresní soud žalobkyni nepřiznal ani nárok na úroky z prodlení z částky představující dosud nesplacené jistiny úvěrů.2. Proti části meritorního výroku II. tohoto rozsudku a proti nákladovému výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 000 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Navíc žalovaná měla dostatečný prostor pro to, aby žalobkyni jistinu úvěru vrátila, přičemž sama nijak netvrdila, že by to nebylo v jejích možnostech a schopnostech.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 000 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení a v nákladovém výroku III. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 53 000 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 53 000 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 53 000 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 11. 2024 do zaplacení.7. Pokud jde o splatnost částky 53 000 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaná byla v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdila (natož aby doložila) o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy jí byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v její dispozici. Žalovaná tak ani nijak netvrdila, zda a jakým případně způsobem tuto částku použila. Současně se ani nedostavila k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalované jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.8. Žalované byla poskytnuta jistina úvěru na základě smlouvy ze dne 5. 10. 2022 ve výši 30 000 Kč ke dni uzavření smlouvy (5. 10. 2022), přičemž odvolací soud má za to, že žalovaná zjevně byla schopna tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdila, že by tuto jistinu jakkoliv použila. Žalované tak dne 6. 10. 2022 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 30 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 7 000 Kč), tedy částku 23 000 Kč. A pokud tak žalovaná dne 6. 10. 2022 neučinila, je vedle samotné dlužné částky ve výši 23 000 Kč povinna zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (7. 10. 2022) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 7. 10. 2022 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 15 % ročně.9. Obdobně tomu pak bylo i v případě jistiny úvěru poskytnuté žalované na základě smlouvy ze dne 21. 11. 2022 ve výši 30 000 Kč právě v den uzavření této smlouvy. Žalovaná pak i v tomto případě zjevně byla schopna tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť ani nijak netvrdila, že by tuto jistinu jakkoliv použila. Žalované tak dne 22. 11. 2022 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč a pokud tak žalovaná neučinila, dostala se dnem následujícím (od 23. 11. 2022) do prodlení a vznikla jí tak povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení z částky 30 000 Kč. Ke dni 23. 11. 2022 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení také 15 % ročně.10. Proto pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 000 Kč (jako součtu výše uvedených nesplacených jistin obou úvěrů), je možno tento její nárok považovat za důvodný, neboť se jej žalobkyně domáhala za dobu následující po počátku prodlení žalované, tedy za dobu od 26. 11. 2024.11. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 000 Kč za dobu od 26. 1