15 Co 88/2025-82 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 52 324,79 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 048,48 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 048,48 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a dále zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 11 051,81 Kč (výrok II.). Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 22. 11. 2017 spotřebitelskou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému téhož dne vyplacena částka 32 000 Kč. Žalovaný měl zápůjčku spolu s úrokem v sazbě 29 % ročně a poplatkem v celkové výši 21 878 Kč splácet v 60 týdenních splátkách po 898 Kč, a to až do 16. 1. 2019, přičemž zaplatil pouze částku 32 715 Kč. Žalovanému tak vznikl dluh na nesplacené jistině zápůjčky ve výši 14 048,48 Kč a na poplatku ve výši 7 114,52 Kč, celkem tedy ve výši 21 163 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni, a to včetně úroku ve výši 29 % ročně a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně. Okresní soud v průběhu řízení žalovanému, který je neznámého pobytu, ustanovil opatrovníka (v osobě advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, ). Ta namítala, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, a proto by měla být smlouva o zápůjčce, jakožto smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), považována za neplatnou. Žalovaný se pak na úkor žalobkyně nijak neobohatil, neboť zapůjčenou částku ve výši 32 000 Kč již vrátil, jelikož zaplatil částku 32 715 Kč. Opatrovnice žalovaného rovněž namítla promlčení nároku žalobkyně, neboť žaloba byla podána dne 4. 4. 2024, tedy více než tři roky po splatnosti poslední splátky zápůjčky. Žalobkyně v reakci na toto vyjádření uvedla, že její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně, neboť vycházela z informací získaných od žalovaného, které ověřila oproti jím předloženým dokladům, jak vyplývá ze zákaznické karty. Takto byly ověřeny příjmy žalovaného z výplatních pásek a byla rovněž provedena lustrace insolvenčního rejstříku. Na základě těchto informací a zjištění, že žalovaný nemá kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti, dospěla předchůdkyně žalobkyně k závěru, že žalovaný je schopen zápůjčku řádně splácet. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že žalovaný dne 15. 8. 2022 písemně uznal dluh vyplývající z předmětné smlouvy o zápůjčce, který je předmětem tohoto řízení a zavázal se jej splácet v měsíčních splátkách po 3 000 Kč počínaje zářím 2022. Nárok žalobkyně tak s ohledem na toto uznání dluhu nemůže být promlčen. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru o důvodnosti žaloby v celém rozsahu s tím, že uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku jeho existence v době uznání a bylo pak na žalovaném, aby prokázal opak. K tomu však žalovaný, resp. jeho opatrovnice, žádná tvrzení ani důkazy nenavrhli, ani netvrdili, že by dluh již zanikl. Za této situace pak okresní soud již ani nepřezkoumával smlouvu o zápůjčce z hlediska prověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť vycházel z toho, že žalovaný si byl vědom existence dluhu a projevil vůli dluh uhradit. Uznáním dluhu byl založen běh nové desetileté promlčecí lhůty dle § 639 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která v době podání žaloby ještě neuplynula. Nárok žalobkyně tedy nemůže být promlčen. Pokud byla opatrovnicí žalovaného namítána pravost podpisu žalovaného na uznání dluhu, pak okresní soud poukázal na to, že opatrovnice byla žalovanému ustanovena z důvodu jeho neznámého pobytu, přičemž tato námitka byla opatrovnicí vznesena paušálně. Opatrovnice nemá se žalovaným žádný kontakt a od žalovaného nemá žádné konkrétní informace tuto námitku odůvodňující. Navíc by ani nebylo možné bez spolupráce se žalovaným tuto námitku potvrdit či vyvrátit např. písmoznaleckým posudkem. Okresní soud tak dospěl k závěru, že v této situaci nemůže opatrovnice žalovaného účinně tuto námitku uplatňovat, a proto k ní nepřihlížel, a to i s ohledem na skutečnost, že z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti tuto možnost naznačující. Okresní soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl a zavázal žalovaného také nahradit žalobkyni náklady řízení.2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím své opatrovnice včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. V prvé řadě namítal, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednání smlouvy o zápůjčce nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. V důsledku toho je nutno takovou smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Pokud pak byla smlouva o zápůjčce od počátku neplatná, uznání dluhu učiněné žalovaným tuto neplatnost nezhojilo. Uznání dluhu tak v daném případě založilo pouze běh nové promlčecí doby, ale nemohlo jím dojít ke změně právního důvodu vzniku dluhu žalovaného. Ten je i nadále nutno posuzovat jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny poskytnuté zápůjčky a nikoli jako nárok ze smlouvy o zápůjčce. Přitom pokud byla žalovanému v souvislosti se smlouvou o zápůjčce vyplacena částka 32 000 Kč, pak ji žalovaný již vrátil, neboť dle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil v souvislosti s výše uvedenou smlouvou již částku 32 715 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně nijak neobohatil a bylo tedy namístě žalobu v celém rozsahu zamítnout.3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že s ním zásadně nesouhlasí, neboť v něm žalovaný pouze opakovaně uvádí stejné skutečnosti, jako v řízení před okresním soudem.4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalovaného ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), který své odvolání zaměřil proti celému meritornímu výroku I. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Odvolací soud přitom zastává názor, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně, a to zejména s ohledem na účel výše zmíněné novelizace (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.). Tím je sjednocení právní úpravy a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39). V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Tento názor se pak dle Nejvyššího soudu prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a platí i nyní a je respektován i judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod č. 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod č. 219/2020 Sbírky nálezů, ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, či usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Odvolací soud pak neshledává žádný důvod, který by bránil vztáhnout tyto úvahy i na odvolací řízení. Tomu ostatně tomu nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 46/2019.7. Klíčové tedy bylo posoudit, zda žalobkyně v řízení uplatňuje nár