57 Co 259/2025-105 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost vyklidit byt č. , hodnota, , v budově č. p. , hodnota, , na , adresa, (dále jen „byt“), a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení zaplacením 21 118 Kč (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že na základě smlouvy o nájmu bytu přenechala žalobkyně, jako pronajímatelka, byt do užívání žalované, a to na dobu neurčitou. Žalovanou, která měla dluh na nájemném a úhradách za služby za dobu delší tří měsíců, vyzvala žalobkyně 1. 2. 2024 k odstranění závadného chování s upozorněním, že neuhradí-li dluh do 21. 2. 2024, vypoví nájem bytu bez výpovědní doby, což učinila výpovědí ze dne 30. 5. 2024, která byla žalované doručena do její dispozice 5. 6. 2024; současně byla žalovaná vyzvána, aby byt vyklidila a odevzdala žalobkyni. Dále soud zjistil, že příjmy žalované pocházejí ze starobního důchodu, který nevýrazně přesahuje 8 000 Kč měsíčně, přičemž žalované byl vyplácen příspěvek na bydlení, avšak v červnu byla jeho výplata zastavena. Vzniklý dluh žalovaná postupně umořovala nepravidelnými splátkami, naposledy v únoru 2025. Od té doby neuhradila ničeho.3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 1723, 2201 a § 2235 odst. 1 a § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a poskytl žalobkyni ochranu vlastnického práva, neboť žalovaná užívá její byt od 6. 6. 2024 bez právního důvodu. Neshledal důvody, pro které by uplatněný nárok byl rozporný s dobrými mravy. Žalovaná se opakovaně dostávala do prodlení, a to jak s úhradou dluhu, tak běžného nájemného a služeb, když od října prakticky rezignovala – vyjma února 2025 – na plnění jakýchkoliv úhrad. Dluh narůstá a žalovaná jej nesplácí, ani (aktuálně) neprojevila takovouto snahu, pročež nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby užívání svého bytu žalovanou za této situace strpěla.4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým rozsudek napadla zcela. V rámci odvolací argumentace zdůraznila své postavení, coby slabší smluvní strany a nezbytnost aplikace korektivu dobrých mravů. Poukázala na svůj vysoký věk (80 let), nepříznivý zdravotní stav, absenci finančních prostředků, jakož i rodinného zázemí či blízkých, které by mohla požádat o pomoc. Nalezení nového bydlení je pro ní fakticky vyloučeno, po fyzické stránce není schopna provést vyklizení bytu, po finanční stránce není schopna zaplatit náklady s tím spojené. Poukázala na to, že se snažila dle finančních možností dluh splácet, byť nepravidelně, když problémy vznikly zejména v důsledku odejmutí příspěvku na bydlení, potažmo absenci právního titulu užívání bytu. Korektiv nelze posuzovat izolovaně z pozice žalobkyně, tedy z toho pohledu, co lze a nelze po ní spravedlivě požadovat, nýbrž především z pozice slabší strany a toho, co je objektivně možné po této slabší straně na úkor strany silnější, spravedlivě požadovat a očekávat. Protože výše uvedený byt užívá 14 let bez jakýchkoliv excesů, vyjma vzniklého dluhu, má za spravedlivé umožnit jí byt užívat z titulu nájmu nadále. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta; in eventum argumentovala ve prospěch moderace náhrady nákladů řízení.5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Poukázala na skutečnost, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu déle než 16 měsíců. Argumentace nezbytností aplikace korektivu dobrých mravů není dle ní v posuzované věci přiléhavá. Od února 2025 žalobkyně neobdržela od žalované jakoukoliv, byť i jen částečnou úhradu. Dluh aktuálně mírně přesahuje 75 000 Kč. Jeho počátky spadají do roku 2022, přičemž žalovaná si o příspěvek na bydlení požádala až v červenci 2024; absence dalšího finančního zajištění žalované z celospolečenských zdrojů nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalobkyně umožnila žalované pohledávky splácet, nabízela jí pomoc s řešením, čehož žalovaná nevyužila. Uzavřela, že ji nelze nutit, aby strpěla užívání svého majetku bez právního důvodu a bez jakékoliv úhrady, včetně narůstajícího dluhu. Navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé (oproti náhradě nákladů řízení) není důvodné.7. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a žalobkyni předat její byt, který žalovaná užívá, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil výpovědí.8. Žalovaná procesní obranu staví na argumentech, které se upínají zejména k odepření právní ochrany jednání žalobkyně (blíže viz bod 4 odůvodnění).9. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].10. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby jí vydal.11. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci je namístě poskytnout žalobkyni ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaná neprávem zasahuje, když nájem skončil výpovědí nájmu bez výpovědní doby pro porušení povinností zvlášť závažným způsobem (§ 2291 o. z.), je správný.12. Požadavek žalobkyně na vyklizení bytu není uplatněn „v rozporu s dobrými mravy“, resp. nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.).13. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn „v rozporu s dobrými mravy“, resp. představuje zneužití práva má být – dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)]. O takovou situaci v posuzované věci přitom vskutku nejde.14. K významu dobrých mravů mimo spory směřující k vydání konstitutivního rozsudku se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3947/2016, uveřejněném pod č. 2/2018 Sb. rozh. obč. Poukázal na obecný princip, podle kterého nelze v současných právních poměrech s odkazem na dobré mravy, při absenci právně relevantní skutečnosti s níž příslušná norma spojuje vznik právního poměru [z jehož obsahu vyplývá subjektivní právo (uplatněný nárok)], zasahovat deklaratorním rozhodnutím do předprocesních vztahů. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalovaná se ve skutečnosti (přes nesprávnou formulaci) domáhá ochrany před zneužitím práva.15. Zneužití práva je chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem a takovéto jednání sledující zneužití práva bude jednáním protiprávním. Jde o další z korektivů chování, který má být aplikován subsidiárně, kdy ke stejnému výsledku nevedou jiné prostředky.16. Žalobkyně na nedovolený výsledek necílí, resp. nebyly zjištěny okolnosti, na něž by bylo možno takovou úvahu navázat, její subjektivní právo (zákonná možnost domoci se ochrany vlastnického práva), nejenže existuje, nýbrž i jeho výkon je přípustný, a to tím spíše, neumožňují-li majetkové a příjmové poměry žalované hradit jakékoliv úhrady za užívání bytu, potažmo vzniklého dluhu, jak ve výsledku správně dovodil soud prvního stupně.17. Okolnosti, pro které se žalovaná