57 Co 9/2026-133 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 63 828 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 8. 2023 do 22. 6. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 18 667 Kč od 23. 6. 2024 do zaplacení, ve výši 12,75 % ročně z částky 5 161 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení, ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení a ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení (výrok I). Jinak žalobu, co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč za 24. 8. 2023, ve výši 15 % ročně z částky 5 161 Kč od 24. 8. 2023 do 10. 7. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 8. 2023 do 10. 7. 2024, ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 9. 2023 do 10. 7. 2024, ve výši 2,25 % ročně z částky 5 161 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení, ve výši 2,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení a ve výši 2,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení zaplacením částky 30 280 Kč (výrok III).2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobce byl dne 14. 9. 2023 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky č. , hodnota, , nacházející se v budově bytového domu č. p. , hodnota, , č. or. , hodnota, , na , adresa, (dále jen „jednotka“ nebo „byt“) s účinností ke dni 24. 8. 2023, a to na základě kupní smlouvy ze dne , datum, uzavřené mezi žalovanou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím. V době prodeje byt užívala nájemkyně , jméno FO, na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovanou dne , datum, na dobu neurčitou. Nájemkyně a žalovaná si v nájemní smlouvě ujednaly povinnost nájemkyně složit pronajímateli jistotu ve výši 30 000 Kč, a to tak, že první část ve výši 15 000 Kč nájemkyně složí na účet pronajímatele nejpozději do 28. 2. 2023 a druhou část ve výši 15 000 Kč nájemkyně složí na účet pronajímatele nejpozději do 31. 3. 2023, s tím, že jistota bude ke dni skončení nájmu vrácena či vypořádána. Dále si ujednaly povinnost nájemkyně platit nájemné ve výši 18 000 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 2 000 Kč měsíčně, vždy do 25. dne stávajícího měsíce na měsíc následující na účet pronajímatele č. , č. účtu, . Nájemkyně se dohodla se svým známým , jméno FO, , že bude platby sjednané v nájemní smlouvě hradit pronajímateli za ni, a proto J. , jméno FO, na její žádost uhradil bankovním převodem ze svého účtu na účet žalované: dne 24. 2. 2023 částku 35 000 Kč, z čehož 15 000 Kč představovalo část jistoty; dne 27. 3. 2023 částku 35 000 Kč, z čehož 15 000 Kč představovalo část jistoty; dne 21. 7. 2023 částku 20 000 Kč představující nájemné a zálohy na služby za srpen 2023; dne 15. 8. 2023 částku 20 000 Kč představující nájemné a zálohy na služby za září 2023; dne 20. 9. 2023 částku 20 000 Kč představující nájemné a zálohy na služby za říjen 2023. Žalovaná si tyto částky ponechala. Poté, co nájemkyni kontaktovala osoba vystupující za žalovanou a oznámila jí prodej jednotky, hradil již nájemné a zálohy na služby za nájemkyni J. , jméno FO, převodem na účet žalobci. Žalovaná zaplatila dne 22. 6. 2024 žalobci částku ve výši 11 333 Kč. Dále již žalobci nic neuhradila ani přes předžalobní výzvu dodanou do datové schránky žalované dne 3. 7. 2024, kterou ji žalobce vyzval k zaplacení částky ve výši 63 828 Kč do 7 dnů od doručení dopisu.3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1105, 2201, 2221 a 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo k jednotce k 24. 8. 2023, přičemž v době převodu vlastnického práva byla jednotka platně pronajata, nájemkyní byla složena jistota 30 000 Kč a zároveň za měsíce srpen až říjen 2023 bylo uhrazeno (třetí osobou) nájemné a zálohy na služby (úhrady byly žalovanou fakticky přijaty, k zániku dluhu by došlo, i kdyby bylo plněno bez souhlasu žalobkyně). Žalobce nabytím vlastnického práva k jednotce vstoupil do práv a povinností z nájmu, mimo jiné na něj ze zákona přešly práva a povinnosti spojené s jistotou, potažmo též samotná složená jistota. Žalovaná byla povinna předat žalobci složenou jistotu 30 000 Kč, což v požadované výši 18 667 Kč neučinila a od 25. 8. 2023 je s plněním tohoto dluhu v prodlení. Taktéž na žalobce přešlo právo na nájemné a zálohy na služby za měsíce srpen až říjen 2023, které ovšem bylo za toto období nájemkyní, která hradila (aniž by věděla o změně pronajímatele) v dobré víře, řádně uhrazeno žalované, která se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o částku 45 161 Kč. Odmítl argumentaci žalované vycházející ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), neboť tento na posuzovanou věc nedopadá; týká se totiž vztahu pronajímatele a nájemce. Protože žalobce ani přes řádné poučení neprokázal, že by žalovanou řádně vyzval k plnění bezdůvodného obohacení dříve, vyšel z toho, že se tak stalo 3. 7. 2024, pročež tato byla povinna nájemné a zálohy plnit do 10. 7. 2024, což neučinila a od následujícího dne se i s tímto dluhem dostala do prodlení.4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla ve výrocích I až III. Výslovně uvedla, že odvolací argumentaci cílí jak do roviny skutkové, tak právní; učinila tak ve vztahu k třem otázkám. Nejprve argumentovala, že počátek prodlení se splněním povinnosti předat částku kauce novému vlastníkovi nemovitosti nelze vázat k okamžiku účinků vkladu vlastnického práva, když takový nárok je nutno posoudit jako jakýkoliv jiný nárok u něhož není stanoven okamžik jeho úhrady, tedy od okamžiku výzvy k plnění; resp. v tomto případě rozhodující bylo doručení předžalobní výzvy. Brojila i proti tomu, že soud (ve výzvě) stanovenou lhůtu k plnění počítal od dodání výzvy do datové schránky žalované, a nikoliv od jejího doručení. Dále nesouhlasila se závěrem, že nelze aplikovat na posuzovanou věc výše citované rozhodnutí dovolacího soudu. Dle žalované není správný závěr, že spolu s vlastnictvím jednotky přechází i právo na příjem záloh. Přechází pouze povinnost vypořádat zúčtovací období, do něhož spadají přijaté zálohy. Tedy i v tomto případě by se měl uplatnit judikovaný závěr o nemožnosti domáhat se po vyúčtování záloh, byť byl přijat pro vztah mezi pronajímatelem a nájemcem. V posuzované věci je pak nerozhodný okamžik vyúčtování, a to pro vyloučení případné duplicity. Konečně prosazovala, že žalobce není aktivně věcně legitimován, protože bezdůvodné obohacení může uplatnit pouze ten, na jehož úkor vzniklo, tedy buď nájemkyně, nebo J. , jméno FO, . Protože žalovaná neměla povědomí o dohodě nájemkyně a J. , jméno FO, , měl se soud rovněž zabývat otázkou, „zda není na místě řešit vztah mezi touto třetí osobou (panem , jméno FO, ) a nájemkyní“, což neučinil. Navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušeno a vráceno soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změněno tak, že i v tomto rozsahu bude žaloba zamítnuta a žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení.5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že má rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry, nadto poukázal na to, že žalovaná přijetím plnění 11 333 Kč svůj dluh podle § 2053 o. z. uznala. K námitce týkající se nedostatku věcné legitimace poukázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, uveřejněného pod č. 2/2021 Sb. rozh. obč. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.7. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 63 828 Kč spolu s úrokem z prodlení, neboť k 24. 8. 2023 se stal vlastníkem jednotky, přičemž žalovaná (předchozí vlastnice) mu nevydala část jistoty ve výši 18 667 Kč, a nájemné a zálohy za služby za dobu od 24. 8. 2023 do 31. 10. 2023 v celkové výši 45 161 Kč [za srpen 5 161 Kč a za další měsíce vždy 20 000 Kč (nájem 18 000 Kč a zálohy 2 000 Kč)], což bylo nájemkyní uhrazeno žalované, ačkoliv uvedené nároky na něj přešly spolu s převodem vlastnictví.8. Procesní obrana žalované byla vybudována na argumentu, že nájemkyní nebyly požadované platby zaplaceny.9. Skutková zjištění soudu prvního stupně, která se náležitě promítají v závěru o skutkovém stavu věci, může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze