69 Co 26/2026-210 – Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 90.985 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 37.063 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu České republiky, jejíž výše, lhůta k plnění a způsob úhrady budou stanoveny v samostatném rozhodnutí (výrok III.).2. Proti tomto rozsudku podal odvolání žalovaný. Soudu prvního stupně vytkl nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Soud při svém závěru, že žalovaný nehradil nad rámec běžných příspěvků na společnou domácnost žádné další částky nevzal v úvahu, že z provedených důkazů (výpisu z účtu žalovaného) vyplývá, že v rozhodném období zaslal na účet žalobkyně částku převyšující 322.000 Kč a dále hradil nákupy kartou ve výši cca 240.000 Kč. Účastníci hospodařili se sdílenými financemi a soud nesprávně uzavřel, že prostředky na účtu žalobkyně byly jejími výlučnými prostředky, ačkoliv účet byl ve značné míře „dotován“ financemi žalovaného. Soud uvěřil výpovědi svědka , jméno FO, , který je osobou blízkou žalobkyni ohledně zápůjčky v hotovosti, aniž by reflektoval zjevný zájem svědka na výsledku sporu. Soud se nevypořádal s absencí jakéhokoliv objektivního důkazu o předání peněz z titulu zápůjčky. Soud nesprávně vyhodnotil právní povahu převodu financí mezi druhem a družkou, když na ně aplikoval režim bezdůvodného obohacení namísto poskytování plnění v rámci dlouhodobého faktického rodinného společenství. Žalobkyni tak umožnil těžit z výhod – finančních příspěvků od žalovaného, aniž by nesla díl nákladů na věc, kterou navíc po dobu partnerského soužití užívala. Žalovaný předložil důkazy o tom, že v rozhodném období zasílal na účet žalobkyně pravidelné (a co do výše nadstandardní) platby v celkové výši 322.550 Kč. Dále doložil platby debetní kartou za nákupy do společné domácnosti ve výši 239.862,04 Kč. Celkový přínos žalovaného do společné domácnosti tak přesáhl částku 560.000 Kč. Soud prvního stupně argumentuje, že žalobkyně platby za opravu auta realizovala převodem ze svého spořicího účtu na běžný účet a následně mechanikovi/žalovanému. Z toho soud dovodil, že šlo o její „výlučné prostředky“. Peníze jsou věcí zastupitelnou. V rámci společné domácnosti, kdy jeden partner (žalovaný) posílá druhému partnerovi (žalobkyni) měsíčně několik tisíc na „provoz“ jejich společné domácnosti, dochází k mísení finančních prostředků. Žalovaný poslal v říjnu 2023 částku 42.150 Kč na účet žalobkyně a žalobkyně uhradila za opravu vozu 10.040 Kč. Pokud by žalobkyni neposílal své příspěvky, respektive zasílal nižší částky a opravu vozidla zaplatil ze svého účtu, žalobkyně by musela na běžný provoz společné domácnosti čerpat finanční prostředky ze svého spořicího účtu. Soud tuto skutečnost ignoroval a bagatelizoval a zaměřil se pouze na číslo účtu odesílatele platby. Soud neměl uzavření zápůjčky ve výši 65.500 Kč mezi účastníky za jednoznačně prokázané. Přesto žalobě vyhověl s odkazem na to, že žalobkyně „měla za to“, že jde o zápůjčku. Soud zde nahradil objektivní nutnost prokázání existence smlouvy mezi účastníky subjektivní domněnkou žalobkyně, která byla potvrzena svědkem, který nebyl nestranný (, jméno FO, je otčímem žalobkyně a současně vlastníkem nemovitosti, kde účastníci společně žili). Soud nesprávně posoudil naplnění podmínek § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Závěr, že žalobkyně jednala v omylu (měla za to, že plní dluh ze zápůjčky), je vnitřně rozporný. Soud prvního stupně uzavřel, že existenci zápůjčky nemá za prokázanou. Pokud neexistovala zápůjčka, neexistoval právní důvod plnění. Žalobkyně si byla vědoma toho, že vozidlo je ve vlastnictví žalovaného a nemá zákonnou povinnost opravu hradit, neexistuje žádná smlouva, která by zakládala právo na vrácení peněz. Dle žalovaného soud nesprávně dovodil „omyl“ žalobkyně v kontextu majetkového společenství účastníků a profese žalobkyně – soudní zapisovatelka, která musí vědět, že v platnosti právního úkonu zejména půjčky v řádech desetitisíců je třeba jasný projev vůle. Dle žalovaného je omyl vyloučen a šlo o vědomý příspěvek na chod rodiny. Žalobkyně, ačkoliv tvrdí, že šlo o zápůjčku po celou dobu trvání partnerského vztahu a společného soužití nepožadovala po žalovaném vrácení těchto částek. Teprve až po rozpadu vztahu účelově změnila kvalifikaci těchto plnění na „dluhy žalovaného“. To, že v době poskytnutí plnění žalobkyně neměla vůli požadovat peníze zpět (jednala s vědomím absence povinnosti plnit, je absence povinnosti žalovaného vracet) a její nynější tvrzení o opaku představuje typický příklad jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním, jehož zákaz je jednou ze složek zásady poctivosti. Žalobkyně svým chováním v průběhu trvání vztahu (v rozhodném období září 2022 až červenec 2024) vyvolala v žalovaném důvodné a legitimní očekávání, že jejich finanční vztahy jsou založeny na vzájemnosti, nikoliv na principu dlužník – věřitel. Žalobkyně po celou dobu dvou let bez výhrad přijímala na svůj účet pravidelné platby od žalovaného a využívala a spotřebovávala jím hrazené nákupy. Tím fakticky potvrdila „společnou kasu“, že nerozhoduje, kdo konkrétně zaplatí, tu kterou platbu. Po celou dobu trvání vztahu ani bezprostředně po tom, co provedla úhradu za opravy vozidla nepožadovala po žalovaném žádným způsobem vrácení předmětných částek, což indikovalo, že úhradu opravy považuje za svůj příspěvek do společného fungování. Soud prvního stupně rozpor v chování žalobkyně ignoroval. Žaloba je v rozporu s dobrými mravy a s tím se soud prvního stupně nevypořádal. Žalovaný do společného soužití vnesl hodnoty v řádech stovek tisíc korun, z nichž žalobkyně měla přímý prospěch (bydlení, strava a další). Vůz, jehož oprava je předmětem sporu, byl užíván pro potřeby společné domácnosti. Je v rozporu s principem poctivosti (§ 6 o. z.) požadovat po rozpadu vztahu zpětné proplacení nákladů na opravu vozu za situace, kdy po dobu dvou let žalovaný zasílal peníze na účet žalobkyně, které jsou považovány za „spotřebované“. Postoj soudu prvního stupně v takovém případě vede k důsledkům, kdy jeden z partnerů nese veškeré náklady soužití a druhý si své vklady „spoří“ formou pohledávek, které uplatní po rozpadu vztahu. Žalovaný přímo hradil nákupy a materiál, a to zejména na materiál na přístavbu domu, kterou od doby, co žalovaný ze společné domácnosti se odstěhoval, užívá výlučně žalobkyně. Soud neprovedl navržený důkaz výpisy z bankovního účtu, z běžného i spořícího účtu žalobkyně s odůvodněním, že tento důkaz je nadbytečný. Žalovaný tyto důkazy navrhoval k prokázání celkového objemu finančních prostředků, které vnesl do společné domácnosti. Právě tyto výpisy mohly prokázat, že v době, kdy žalobkyně platila opravy, zároveň čerpala peníze od žalovaného na jiné potřeby. Žalovaný se domáhal, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Dle žalobkyně soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a provedené důkazy správně hodnotil. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nikdy nerozporovala finanční prostředky, které jí žalovaný na její bankovní účet poslal. Bylo tak zcela jednoznačně prokázáno, že je mezi nimi nesporná výše jednotlivých částek uvedených v žalobě, které byly vynaloženy na financování oprav motorového vozidla ve výlučném vlastnictví žalovaného. Nesporné je, že od měsíce března 2022 do července 2024 účastníci vedli společnou domácnost a v tomto období žalovaný poslal na bankovní účet žalobkyně částku 322.550 Kč a současně v tomto období poslala žalobkyně žalovanému na jeho účet částku 83.558 Kč zpět, vnos do společné domácnosti žalovaného tak za období dvou let a tří měsíců činí částku 241.992 Kč, tedy průměrnou částku ve výši 8.963 Kč měsíčně, což je skutečně velice nízká částka a je zřejmé, že byla zcela použita pro vedení společného života, když za tuto měsíční částku měl žalovaný zajištěné bydlení, stravu a veškeré potřeby související s vedením domácnosti a v době od měsíce června 2023 touto částkou přispíval na výživu své nezletilé dcery, narozené 23. 6. 2023. Tvrzení o tom, že v rozhodném období žalovaný hradil také nákupy kartou ve výši 240.000 Kč, je zcela irelevantní, když jednotlivé platby neprokazují, že by tyto nákupy u jednotlivých obchodníků představovaly nákupy do společné domácnosti. Finanční prostředky, které žalovaný žalobkyni poslal na její bankovní účet, byly zcela vyčerpány na náklady společného života, když po dobu 10 měsíců uhradila tyto náklady žalobkyně výlučně sama, po dobu sedmi měsíců pobírala rodičovský příspěvek na společnou nezletilou dceru, o kterou celodenně pečovala a po dobu šesti měsíců pobírala peněžitou pomoc v mateřství. Žalobkyně si vzala neúče