75 Co 12/2026-55 – Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 44 316 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Návrh, aby byla žalovanému dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 493 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 955,19 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 68 412 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 141,68 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 142 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, v uvedené části zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uvedeným způsobem rozhodl o nárocích žalobkyně uplatněných návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 4. 2025, jímž se domáhala zaplacení částky ve výši 70 809 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo SSU22/102097 uzavřené mezi ní a žalovaným dne 26. 5. 2022, kdy sjednaný úvěr činil 75 000 Kč, výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 1 614 Kč s celkem 84 splátkami při roční úrokové sazbě ve výši 18,887891 %. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 30 684 Kč. Žalovaný se pak dostal do prodlení s placením splátek úvěru a žalobkyně tak využila smluvního oprávnění a celý zbytek úvěru zesplatnila ke dni 17. 4. 2024. Žalovaná částka pak sestává z dlužných splátek za dobu do zesplatnění úvěru ve výši 4 824 Kč (splátky splatné 28. 1. 2024, 28. 2. 2024 a 28. 3. 2024, s částečnou úhradou ve výši 18 Kč na lednovou splátku), úrokového vyrovnání smlouvy ve výši 667 Kč (jako poměrné části úroku splátky splatné dne 28. 3. 2024 za dobu od splatnosti této splátky do zesplatnění dne 17. 4. 2024), zesplatnění jistiny ve výši 63 588 Kč, částky 1 000 Kč za upomínky (500 Kč za každou z upomínek ze dne 3. 3. 2024 a 31. 3. 2024) a částky 600 Kč nákladů na vymáhání (jako žalobcem paušálně stanovených nákladů spojených s vymáháním za každou z upomínek), příslušenství je pak tvořeno kapitalizovaným úrokem ve výši 10 955,19 Kč (jako úrokem 18,887891 % ročně z částky 68 412 Kč za dobu od 18. 4. 2024 do 24. 4. 2025), kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 141,68 Kč (jako úrokem 14,75 % ročně z částky 70 142 Kč za dobu od 2. 5. 2024 do 24. 4. 2025), úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 68 412 Kč za dobu od 25. 4. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 142 Kč za dobu od 25. 4. 2025 do zaplacení. K ověření úvěruschopnosti žalobce doplnila, že zaprvé ověřila příjmy klienta (žalovaného) z jím zaslaného potvrzení o příjmech a zjistila jeho příjem ve výši 35 000 Kč, dále od žalovaného zjistila údaje o jeho výdajích a rodinných poměrech a při využití ekonomického modelu, že při zjištěném příjmu žalovaného tento dále má výdaje ve výši životního minima 3 910 Kč, hradí životní minimum jednoho dítěte ve výši 3 670 Kč, nemá další splátky u žalobkyně, jeho další splátky, ověřené z NRKI, činí 6 371 Kč, žalovanému tak po započtení i splátky sjednávaného úvěru zbývá, po úhradě nákladů, na živobytí částka 20 435 Kč. Nadto tvrdila, že kontrolovala další registry a rejstříky, a to CEE, TELCO, ISIR, MVCR.2. Na základě provedeného dokazování okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož je žalobkyně v obchodním rejstříku zapsána jako akciová společnost od 1. 10. 2005 s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že jednak vycházela z údajů uvedených žalovaným, který jí sdělil, že má příjem z podnikání v čisté měsíční výši 35 000 Kč, příjem partnerky je 45 000 Kč, jeho měsíční výdaje jsou 6 000 Kč, žije u rodičů, má učňovské vzdělání, je svobodný, vyživuje jednu osobu. Z takto uvedených údajů žalobkyně vyšla a učinila úvahu, že příjmy žalovaného jsou deklarovaných 35 000 Kč, jeho životni minimum je 3 910 Kč, životní minimum jednoho dítěte je 2 670 Kč, splátky u žalobkyně žalovaný prozatím nemá, další jeho splátky jsou 6 371 Kč (což žalobce ověřil v NRKI), žalovanému tak mělo zbývat 22 049 Kč a po zaplacení splátky sjednávaného úvěru mu zůstane 20 435 Kč, nadto žalobkyně žalovaného lustroval v CEE, TELCO, ISIR, MVCR a SOLUS a uzavřela, že mu tedy lze úvěr poskytnout. Nato žalobkyně a žalovaný, tento svým občanským jménem, podepsali dne 26. 5. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo SSU22/102097, na základě které toho dne žalobkyně žalovanému poskytla za účelem nákupu automobilu částku 75 000 Kč a žalovaný se zavázal peníze vrátit společně s úrokem ve výši 18,887891 % ročně, a to v měsíčních splátkách splatných vždy k 23. dni v měsíci počínaje dnem 23. 6. 2023 při splátce 1 614 Kč, žalovaný hradil bez prodlení prvních 19 splátek a z 20 splátky uhradil pouze částku 18 Kč (celkem tedy 30 684 Kč), nic dalšího nezaplatil. Předžalobní výzva k zaplacení předmětu tohoto řízení byla žalovanému zaslána dne 20. 9. 2024.3. Na takto zjištěný skutkový stav okresní soud při aplikaci ust. §§ 2390, 588 občanského zákoníku, dále §§ 2 odst. 1, 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru (č. 257/2016 Sb.) navázal právním posouzení, podle něhož shledal předmětnou úvěrovou smlouvu, o níž uzavřel že je tzv. spotřebitelskou, neplatnou z důvodu dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud shledal na straně žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru pochybení v procesu ověřování úvěruschopnosti žalovaného, když vůbec neověřovala žalovaným tvrzenou výši příjmu, resp. tvrzení v tomto směru neprokázala. Dále neakceptoval argumentaci žalobkyně o využití ekonomického modelu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, když za tento nepovažoval pouhé zohlednění životního minima a normativních nákladů na bydlení není žádným ekonomickým modelem. Tyto ukazatele jsou podle okresního soudu legislativní pomůckou či minimální dávkou nutnou pro prosté přežité osoby či výpočet jiných dávek poskytovaných státem, neodráží nijak obvyklé životní náklady lidí na živobytí, natož konkrétního spotřebitele. Podle okresního soudu při ověřování úvěruschopnosti je vždy třeba vážit individuální okolnosti/vlastnosti u daného spotřebitele, nelze bez dalšího vyjít z jakéhokoliv „obvyklého“ příjmu či „obvyklých“ výdajů. V zásadě jediným správným krokem, který žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti učinila, byla lustrace v různých registrech, ta ale ještě nic nevypovídá o tom, jaké jsou příjmy a výdaje. Za těchto závěrů pak předmětnou úvěrovou smlouvu shledal absolutně neplatnou, když pro způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení bylo třeba postupovat podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zohlednit to, co žalovaný od žalobkyně na základě neplatné smlouvy obdržel, tj. částku 75 000 Kč, a co vrátil, tedy částku 30 684 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami pak představuje to, co je žalovaný povinen dle § 87 citovaného zákona žalobkyni zaplatit, tedy částku 44 316 Kč. Ke splatnosti uvedeného nároku okresní soud vyložil, že ustanovení § 87 odst. 1 citovaného zákona stanoví samostatně splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatně ujednané smlouvy o spotřebitelském úvěru, jedná se o speciální úpravu splatnosti k obecné právní úpravě dle o. z., splatnost nastává až rozhodnutím soudu o povinnosti spotřebitele vrátit poskytnuté plnění. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 75 Co 252/2023. Až do rozhodnutí soudu o povinnosti žalovaného plnit tak žalovaný nebyl v prodlení, žalobci proto nemůže náležet právo na úrok z prodlení. Podáním žaloby pak vznikl spor o to, zda žalovaný má peníze vrátit a když, tak v jaké lhůtě. Žalobce měl zjevně za to (implicite), že v možnostech a schopnostech žalovaného je úvěr vrátit a tvrdil k tomu, že již splatnost nastala zesplatňujícím dopisem. Tato úvaha nemohla podle okresního soudu obstát, když splatnost nároku dle § 87 z. s. ú. je stanovena nikoliv vůlí stran, ale závisí na rozhodnutí soudu. Jelikož žalobce měl za to (tedy tvrdil) že žalovaný peníze obdržel a má je vrátit, musel soud posoudit, zda je v možnostech žalovaného peníze vrátit, tedy zda nárok je splatným. K tomu okresní soud dále uvedl, že peníze byly žalovanému prokazatelně poskytnuty, a to na nákup zboží, a to již v roce 2022, o žalobě se pak žalovaný dozvěděl. Žalovaný tedy již měl dostatek času a i majetku (nakupoval automobil), aby si opatřil peníze k úhradě dluhu za žalobcem. Soud tak uzavírá, že je vhodné stanovit splatnost nároku na vrácení dosud nesplacené jistiny shodně s pariční lhůtou dle § 160 odst. 1 o. s. ř., čímž bude zajištěna přehlednost vykonatelného rozsudku, podle toho tedy okresní soud rozhodl co do stanovení splatnosti a lhůty k plnění.4. Proti uvedenému rozsudku brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny ve výroku II., tak, že jí bude dále přiznán kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 6 411,25 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 316 Kč od 25. 4. 2025 do