75 Co 95/2026-343 – Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 99 124,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 1. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně (výrok I.) a dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 85 346,77 Kč (výrok II.).2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku uzavřel, že žalované nesvědčí platné hmotněprávní tituly k tomu, aby si ponechala plnění vymožené v exekucích ve výši 99 124,03 Kč na základě nezpůsobilých exekučních titulů, jež je předmětem tohoto řízení, když rozhodčí nálezy č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vydané rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, v roce , Anonymizováno, , které byly vydány na základě rozhodčích doložek obsažených v uzavřených úvěrových smlouvách byly neplatnými exekučními tituly. Exekuční řízení vedená na základě těchto rozhodčích nálezů pod sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, vedená pro vymožení povinností stanovených těmito exekučními tituly byla zastavena k návrhu povinného přímo soudním exekutorem podle § 55 odst. 3 exekučního řádu, jelikož oprávněná (v tomto řízení žalovaná) se zastavením exekuce vyslovila souhlas. Důvodem pro zastavení exekucí byly okolnosti spadající pod § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), konkrétně netransparentní (a proto neplatné) rozhodčí doložky obsažené v předmětných úvěrových smlouvách. Okresní soud z rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel, přičemž otázku, která byla vyřešena ve výroku pravomocného rozhodnutí (rozhodnutí soudního exekutora je považováno za rozhodnutí exekučního soudu podle § 28 exekučního řádu) již samostatně neposuzoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011); vycházel tedy z toho, že exekuce byla zastavena z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Rozhodnutí soudního exekutora nabylo v rozsahu výroku o zastavení exekuce (v obou případech) právní moci dnem 12. 3. 2022; tento den soud považuje za okamžik, kdy došlo k odpadnutí důvodu, na jehož základě bylo vymoženo plnění ve zmíněných exekučních řízeních. Právním důvodem vymáhání nesplněných povinností v exekučních řízeních byly právě výše zmíněné exekuční tituly (rozhodčí nálezy), teprve v důsledku rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce byla jednak jednoznačně deklarována neplatnost exekučních titulů, ale současně teprve k tomuto okamžiku pravomocně odpadly právní důvody, na jejichž základě bylo plnění v exekucích vymoženo. Od tohoto okamžiku lze proto uvažovat o tom, že by plnění vymožené v exekucích mohlo představovat bezdůvodné obohacení na úkor právního předchůdce žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále také jen starý občanský zákoník i ObčZ). Tento okamžik soud proto považuje za počátek objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). V rozhodnutí exekutora pak sice nebyla deklarována neplatnost samotných úvěrových smluv jakožto důvod pro zastavení exekuce, avšak platnost hmotněprávního titulu (úvěrových smluv) je oprávněn v tomto řízení přezkoumat soud samostatně, a to v rámci obrany žalované proti uplatněnému nároku (pokud by byl hmotněprávní titul platný, nedošlo by na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013). Okresní soud pak dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy jsou jako celek neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 starého občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně uzavíral předmětné úvěrové smlouvy v postavení spotřebitele ve smyslu § 52 odst. 3 starého občanského zákoníku, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti. K závěru o neplatnosti úvěrových smluv dospěl na základě vyhodnocení jejich obsahu, přičemž přihlížel k tomu, že smlouvy mají tzv. formulářový charakter (smluvní ujednání jsou podnikatelem předchystána a spotřebitel má pouze možnost smlouvu přijmout, nebo nepřijmout), k tomu, zda jsou ujednání ve smlouvách pro spotřebitele uvedena transparentně a také k dalším ujednaným sankcím a zajišťovacím institutům, resp. k (ne)vyváženosti smlouvy v neprospěch spotřebitele. Soud posuzoval smluvní konstrukci zejména jako celek, nikoliv izolovaně jednotlivé instituty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21). Úplata za poskytnutí úvěru nebyla ve smlouvě samostatně vyčíslena, když byla zahrnuta společně s úrokem pod poplatek za správu úvěru, její výše je tedy pro spotřebitele netransparentní. Sjednaná úplata za poskytnutí úvěru má přitom fakticky povahu skrytého úroku, jelikož její funkce je totožná (stejně jako sjednaný úrok představuje svým účelem totožnou odměnu za poskytnutí peněz, nikoliv odměnu za jejich „rezervaci“, jelikož k žádné rezervaci nedošlo a částky byly poskytovány v hotovosti hned při podpisu smlouvy; žalovaná tedy pouze formálně „rozdělila“ cenu peněz pod dva různé názvy, nicméně materiálně se význam úplaty za půjčení peněz nijak nezměnil). Pokud je přihlédnuto k faktickým parametrům úvěrů (výše půjčené jistiny, doba půjčení, výše splátek a jejich četnost), tak faktická úroková sazba činí cca 84 % ročně v obou případech, okresní soud pak vycházel při výpočtu faktického úroku z odborného vyjádření Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Katedry matematické analýzy a aplikací matematiky, a porovnával jeho výši s průměrnou výší úroku poskytovaným 5 velkými bankami v ČR a údaji ohledně průměrné výše úroku u poskytnutých úvěrů zjištěnými z databáze České národní banky z časových řad ARAD. Sjednaný úrok pak činí více než čtyřnásobek obvyklého úroku v daném čase a místě v případě obou smluv. Již tato okolnost sama o sobě působí zjevný rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy. Judikatura již v minulosti stanovila, že v případě nebankovních institucí může být s ohledem na vyšší rizikovost úvěru dána určitá disproporce oproti obvyklému úroku, tudíž dle okolností konkrétní věci ještě nemusí být nemravné, pokud je sjednán úrok oproti obvyklému úroku poskytovanému v bankovním sektoru dvojnásobný až trojnásobný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), přičemž ve vztahu k čtyřnásobku byl konstatován jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Už samotný čtyřnásobek překračuje limit připuštěný judikaturou pro výše úroků u úvěrů nebankovních institucí. Dále poukázal na údaj o RPSN (cca 150 %), který byl jednak uveden pouze v obchodních podmínkách (což může být rozporné s principem poctivosti, srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), ale zejména zcela zjevně přesahuje obvyklé náklady spojené s úvěry poskytovanými v bankovním sektoru, přičemž úvěry poskytnuté v nynější věci nejsou spojeny s žádnými unikátními či natolik nadstandardními službami, které by takto vysoké RPSN (oproti obvyklému RPSN bankovních úvěrů) činily legitimním. Významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran dále působí i sjednání několika smluvních pokut, které povinnost dlužníka splnit dluh utvrzují, zejména neomezená smluvní pokuta ve výši poplatku za správu úvěru (510 Kč a 1 063 Kč) za každý měsíc prodlení, tzn. pokud se dlužník dostane do dlouhodobého prodlení, tak po 24 měsících smluvní pokuta tvoří celou částku jistiny a dále narůstá. Vedle této smluvní pokuty má věřitel v případě prodlení dále právo na úhradu paušálních nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 20 % úvěru (min. 2 000 Kč), náklady řízení a na zákonný úrok z prodlení. Mimo rekapitulované sankční mechanismy byl dále sjednán i zajišťovací převod vlastnického práva k blíže určeným movitým věcem v domácnosti dlužníka. Celá popsaná smluvní konstrukce je proto rozporná s dobrými mravy jako provázaný celek (formulářová smlouva, nemravný a netransparentní úrok, sankční přetížení v neprospěch slabší smluvní strany, neplatná rozhodčí doložka), nikoliv pouze v dílčích částech, které by bylo možno (jako vzájemně nesouvisející) oddělit od zbytku smlouvy podle § 41 starého občanského zákoníku, případně moderovat. Ostatně částečná neplatnost (příp. soudní moderace) by v tomto případě byla proti smyslu ochrany slabší smluvní strany, jelikož původce takovýchto nemravných smluvních konstrukcí (v tomto případě žalovaná) by měl být prostřednictvím právního následku motivován, aby koncipoval pouze takové smlouvy, které optikou korektivu dobrých mravů samy o sobě obstojí (jinak řečeno neplatnost smlouvy musí v tomto případě mít i preventivně-sankční účinek; povaha právního jednání proto v té