8 Co 178/2025-180 — Krajský soud v Ostravě

1. Usnesením v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zdržet se zásahu do držby movitých věcí nacházejících se v budově bez č. p. / č. e., zemědělská stavba, jenž je součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří, a dále ve venkovních prostorech o výměře 100 m², které jsou součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, , manipulační plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, , vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm , Anonymizováno, , pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , které žalobkyně v minulosti užívala na základě Nájemní smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, , uzavřené mezi žalobkyní jakožto nájemcem a žalovanou jakožto pronajímatelem, ve znění jejich pozdějších dodatků, zejména dodatku č. 1 ze dne 30. července 2024, , Anonymizováno, a na stanovení povinnosti žalované uvést držbu v předešlý stav vydáním předmětných movitých věcí, , Anonymizováno, , žalobkyni (odstavec I. výroku. Dále rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 6.655 Kč (odstavec II. výroku).2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas odvolání, když se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Na rozdíl od závěrů okresního soudu měla za to, že ve věci prokázala poslední pokojný stav, tj. svou držbu, i to, že ji žalovaná ruší. O tom, jaké konkrétní movité věci se nachází v předmětných nemovitostech, nemůže být pochyb s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná v rámci vyrozumění o uplatnění zadržovacího práva, a dále ve svém vyjádření k podané žalobě potvrdila, že se v předmětných nemovitostech nachází právě movité věci uvedené v petitu žalobního návrhu. Žalovaná pak sama potvrdila, že narušila držbu žalobkyně a primárně se brání žalobě tvrzením, že uplatnila zadržovací právo k předmětným movitým věcem jako zákonem přiznané právo k zajištění jejích údajných splatných pohledávek vůči žalobkyni. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že zadržovací právo dle ustanovení § 2234 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), lze uplatnit výhradně k zajištění splatných pohledávek, které vyplývají přímo z nájemního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a nikoli z jakéhokoliv jiného vztahu (srov. rozsudek NS ČR 26 Cdo 2397/2024), což objektivně žalovaná nemá. Zadržovací právo má akcesorickou povahu, bez zajišťované pohledávky nemůže existovat a při jejím zániku zaniká. S ohledem na okolnosti celé kauzy, prokázané rozsáhlou komunikací mezi účastníky řízení, je nutno dospět k závěru, že zadržovací právo (jak dle ustanovení § 2234 o. z., tak dle ustanovení § 1395 obč. z.) žalovaná uplatnila dne , datum, , tedy ještě v době existence a trvání nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou č. , číslo, ze dne , datum, , který skončil až dne , datum, . Jelikož platí, že věřitel může zadržet cizí movitou věc – jak vyplývá z ustanovení § 1396 odst. 1 obč. z. (a contrario) – jen tehdy, má-li ji u sebe „právem“, tedy (řečeno jinak) má-li ji ve své detenci, kterou získal na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu, tj. v oprávněné detenci (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 3926/2020) a předpokladem pro to, aby věřitel měl věc, kterou hodlá zadržet, u sebe právem, je existence právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, na jehož základě se věc dostala do moci věřitele, nelze považovat právní jednání žalované, tedy uplatnění zadržovacího práva dle ustanovení § 1395 obč. z. za platné a právně závazné, neboť v době jeho uplatnění zcela jistě neměla movité věci v oprávněné detenci. Nadto dle názoru žalobkyně v řízení o ochraně rušené držby není možné k zadržovacímu právu přihlížet, jelikož se v tomto řízení dle ustanovení § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „o. s. ř.“), soud omezí jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení a k ničemu dalšímu nepřihlíží. Není-li významnou (petitorní) námitka rušitele, že je vlastníkem věcí, pak nemůže být zásadní ani (rovněž petitorní) námitka, že rušitel je jako věřitel oprávněn movité věci, které má u sebe, zadržet k zajištění splatného dluhu. Posouzení, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění zadržovacího práva, by si totiž vyžádalo zkoumání celé řady (mezi účastníky zjevně sporných – žalobkyně odmítá existenci pohledávek žalované, které byly podkladem pro uplatnění zadržovacího práva) právních otázek, k tomu však soud v posesorním řízení není oprávněn. Žalovaná je tak povinna své nároky uplatnit v případném petitorním řízení.3. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhla, aby odvolací soud usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Argumentovala, že ve svém přípisu ze dne 28. 5. 2025, ani ve vyjádření k žalobě nepotvrdila specifikaci movitých věcí, které se v předmětných nemovitostech mají nacházet. V přípisu ze dne 28. 5. 2025, kterým uplatnila zadržovací právo, uvedla, že předmětem zadržení je „veškerý , Anonymizováno, uskladněný v předmětné hale, a který by podle našich informací měl zahrnovat následující materiály“. Z předmětného přípisu je tak zcela zřejmé, že žalovaná neví, jaké materiály se v předmětné hale ke dni vyhotovení tohoto přípisu nacházely, a proto zadržela „veškerý , Anonymizováno, “ s tím, že vyjmenovala materiály, které se podle jejího vědomí v hale nacházely v červnu 2024 (tj. o rok dříve), kdy byla naposledy provedena inventarizace těchto materiálů za účasti žalované. Žalobkyně své vlastnické právo k předmětnému materiálu v řízení v prvním stupni dále prokazovala „primárními účetními doklady“ – fakturami vystavenými na žalobkyni jako kupujícího jejími obchodními partnery jako prodávajícími v období od ledna 2023 do června 2024. Důkazní hodnotu těchto listin ovšem sama žalobkyně v žalobě zpochybnila tvrzením, že „daný materiál je svou povahou rychloobrátkovým zbožím … a proto množství materiálu v předkládaných primárních účetních dokladech neodpovídá množství daného materiálu, které se aktuálně nachází v prostorech vlastněných žalovanou“. Žalované se navíc mezitím podařilo také zjistit, že žalobkyně (až na výjimky) veškerý materiál, jehož nabytí dokládá předloženými fakturami dodavatelů, obratem přeprodávala společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , resp. v několika případech také společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (nově působící pod firmou , právnická osoba, , sídlem , adresa, . Obdobně žalobkyně obratem přeprodávala také ostatní materiál, jehož údajnou držbu prokazuje „primárními účetními doklady“. Žalobkyně tedy nemůže být vlastníkem veškerého v žalobě uváděného materiálu. Závěr prvoinstančního soudu, že žalobkyně (blíže neoznačeným přehledem datovaným rok nazpět a fakturami z období ledna 2023 až června 2024, tedy opět déle než rok starými) neprokázala poslední pokojný́ stav, je zcela na místě. Námitka žalobkyně, že v době uplatnění zadržovacího práva neměla splatnou pohledávku ze vzájemného nájemního vztahu, neodpovídá skutečnosti. Sama žalobkyně totiž existenci splatných pohledávek z dotčeného nájemního vztahu v žalobě potvrdila, a tedy tyto pohledávky logicky musely v době uplatnění zadržovacího práva existovat. Kromě toho žalovaná měla (a nadále má) další pohledávky (z jiného nájemního vztahu, jakož i z dalších právních důvodů), jejichž existenci žalobkyně taktéž připustila ve vzájemné e-mailové komunikaci mezi právními zástupci účastníků z 26. 5. 2025 a 27. 5. 2025. Není pak správný́ názor žalobkyně, že žalovaná nebyla oprávněna materiál, nacházející se uvnitř jejího areálu, zadržet k zajištění pohledávek z jiného než vzájemného nájemního vztahu. Možnost uplatnění zadržovacího práva ze strany pronajímatele i ve vztahu k jiným pohledávkám připouští Nejvyšší soud v (žalobkyní jinak citovaném) rozsudku ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2397/2024. Nedůvodnou je podle názoru žalované také námitka, že v řízení o ochraně rušené držby není možné přihlížet k zadržovacímu právu, neboť toto je součástí posouzení otázky, zda rušení držby je svémocné (bezprávné) či nikoliv ve smyslu ust. § 178 o. s. ř.4. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.5. Pokud se jedná o skutkový stav věci, odvolací soud na daném místě ve shodě s okresním soudem konstatuje, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě nájemní smlouvy ze dne , datum, , č. , hodnota, , uzavřené s žalovanou jako pronajímatelem, užívala od 1. 4. 2023 pro účely svého podnikání prostor sloužící k podnikání v budově (hale) na pozemku p. č. , Anonymizováno, o rozloze 300 m² a venkovní prostory na pozemku p. č. , Anonymizováno, o rozloze 100 m², zapsané na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Nájemné bylo sjednáno ve výši 29.600 Kč měsíčně bez DPH se splatností na podkladě daňového dokladu. Pro případ