8 Co 187/2025-46 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 35.608,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 15. 8. 2024 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 19.385,47 Kč, úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19.385,47 Kč od 30. 11. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2.329,91 Kč za dobu od 27. 4. 2024 do 6. 8. 2024, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.974,32 Kč za dobu od 10. 5. 2024 do 29. 11. 2024 a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 35.608,30 Kč od 30. 11. 2024 do zaplacení (odstavec II. výroku) a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3.053,60 Kč (odstavec III. výroku).2. Okresní soud dospěl k závěru, že v řízení bylo dne , datum, prokázáno uzavření smlouvy o úvěru mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Na základě takto uzavřené smlouvy byla žalovanému téhož dne poskytnuta částka 60.000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal věřiteli poskytnutou částku vrátit v 72měsíčních splátkách po 1.437,91 Kč. Žalobkyně tvrdila a doložila aktuálním přehledem, že žalovaný doposud na svůj dluh uhradil celkem částku 24.391,70 Kč. U žalovaného však nebyla před uzavřením smlouvy objektivním způsobem vyhodnocena jeho možnost úvěr fakticky splácet dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Žalovaný dne 1. 2. 2023 podal žádost u žalobkyně na poskytnutí úvěru 60.000 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že je zaměstnaný s čistým měsíčním výdělkem 18.729 Kč, s náklady na nájem 2.300 Kč, celkové příjmy domácnosti měly činit 40.000 Kč. Z výpisů účtu žalovaného za období říjen 2022 až do 8. 2. 2023 pak vyplynulo, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za 3 měsíce v daném období činil 18.564 Kč, hradil výdaje na bydlení ve výši přes 2.000 Kč. Dne 2. 2. 2023 mu bylo na účet vyplaceno 60.000 Kč ze strany žalobkyně na předmětný úvěr označený číslem smlouvy 256743107. Dne 29. 12. 2022 byla žalovanému na účet připsaná částka 16.000 Kč od , právnická osoba, , takovéto doložení ověření úvěruschopnosti je však nedostatečné. S ohledem na to, že žalobkyně se nedostavila k jednání ve věci, okresní soud konstatoval, že ji nemohl poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit a předložit další důkazy o skutečnostech rozhodných pro posouzení jejího nároku právě z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Okresní soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná a žalobkyně tak má nárok pouze na vydání částky představující skutečně poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení, což odpovídá částce 35.608,30 Kč (60.000 Kč – 24.391,70 Kč).3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavců II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek v této části tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. Namítala, že svou povinnost vyplývající z ust. § 86 ZoSÚ řádně splnila a že závěry okresního soudu proto v tomto směru neobstojí. V prvé řadě vycházela z informací jí poskytnutých samotným žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný v žádosti uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (, Anonymizováno, ), vzdělání (, Anonymizováno, ), způsobu bydlení a o svém pracovním poměru (informace o zaměstnavateli), včetně výše čistého příjmu (18.729 Kč) a příjmu domácnosti (40.000 Kč). Příjem pak byl ověřen z bankovního účtu žalovaného. Dále žalovaný uvedl, že má , Anonymizováno, vyživovací povinnost , Anonymizováno, , což bylo rovněž ověřeno z bankovního účtu, kdy jí hradil spoření ve výši 300 Kč měsíčně. V žádosti rovněž žalovaný uvedl, že příjem domácnosti činí 40.000 Kč měsíčně a náklady na bydlení činí 2.300 Kč měsíčně. S těmito informacemi se pak nespokojila a dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a v databázi MVČR, kde byly zjištěny další splátky závazků žalovaného ve výši 1.600 kč měsíčně. Pokud se jedná o výdaje žalovaného, pak vyšla z výpisu z účtu žalovaného za poslední tři měsíce, kdy z nich vyplývají náklady na jídlo, léky, domácí zvířata, SIPO a úrazové pojištění. Žalobkyně pak dále stanovila výdaje žalovaného dle životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Tento způsob určení výdajů je v souladu s aktuální právní úpravou, čemuž dal za pravdu i Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. 104 VSPH 506/2020. Na základě uvedených údajů byl stanoven minimální zůstatek disponibilní částky žalovaného na 12.819,50 Kč, což pro jeho splátkové zatížení zcela postačovalo.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne , datum, , na základě níž mu byla poskytnuta částka 60.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách, které činily 1.437,91 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni pouze částku 24.391,70 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně ohledně příjmů žalovaného vycházela z prohlášení žalovaného, kdy měla dále z výpisu z jeho běžného účtu ověřen pouze jeho příjem, nikoliv však jeho výdaje. Příjem odpovídal částce cca 18.729 Kč měsíčně. Příjem domácnosti ve výši 40.000 Kč nebyl jakkoliv ověřen. Pokud se jedná o výdaje, pak tyto žalovaný uvedl pouze v rozsahu 2.300 Kč na bydlení, z výpisů z běžného účtu za období od 10/2022 do 2/2023, které odvolací soud u jednání zopakoval k důkazu, však vyplývá, že žalovaný v rámci svých výdajů byl vždy na konci příslušného kalendářního měsíce v záporném zůstatku v rozsahu mínus 10.000 Kč (říjen 2022) až mínus 5.000 Kč (únor 2023) přičemž záporný zůstatek byl kompenzován pouze úvěrem od společnosti , právnická osoba, ve výši 16.000 Kč a úvěrem od žalované ve výši 60.000 Kč.7. Pokud se jedná o právní posouzení, soud prvního stupně správně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 580 o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZoSÚ), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanoveními § 86 a § 87 ZoSÚ.8. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2).9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/20