69 CO 2/2022-145 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni 74.600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.900 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17.900 Kč od 15. 7. 2018 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 18.900 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18.900 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl v části zaplacení částky 76.492 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 473 Kč od 1. 9. 2018 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 473 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení a dále v části zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 17.900 Kč od 15. 7. 2018 do zaplacení (výrok II.). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku, výroku II., pouze co do částky 74.600 Kč a souvisejícímu výroku o nákladech řízení podala odvolání žalobkyně. V důvodech podaného odvolání žalobkyně uvedla, že částka 74.600 Kč odpovídá smluvní pokutě, přičemž okresní soud ujednání o smluvní pokutě shledal v rozporu s požadavkem přiměřenosti a zakládajícím významnou nerovnováhu povinností v neprospěch spotřebitele. Smlouvu o studiu, kterou účastníci uzavřeli, posoudil jako smlouvu spotřebitelskou. Uvedené závěry soudu prvního stupně spočívají na nesprávném skutkovém zjištění a právním posouzení věci. Soud prvého stupně zcela pominul ustálenou judikaturu v závěru o tom, že na činnost soukromé vysoké školy nelze hledět jako na činnost podnikatelskou, neboť taková instituce„ …poskytuje obecně prospěšné služby, zejména tím, že zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělání a získávání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích, přičemž tak činí jako soukromá škola, jako nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy, centrum vzdělanosti, nezávislého poznání, tvůrčí a vědecké činnosti s významnou úlohou v kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti a jedince“. Žalobkyně přitom odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, které řeší přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení poplatků spojených se studiem na soukromé vysoké škole. Nejvyšší soud v rozhodnutí uvedl, že pro posuzování přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku se uplatní limit 50.000 Kč, který by se na spory ze spotřebitelské smlouvy neuplatnil. Uvedený závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným vztahem spotřebitelským bezesporu není. Vycházeje ze závěru, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu soud prvního stupně s odkazem na § 1813 a § 1815 o. z. posoudil ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně, respektive 109,5 % ročně jako ujednání nepřiměřené, ke kterému se nepřihlíží. V daném případě o spotřebitelskou smlouvu se nejedná a ujednání o smluvní pokutě tak nepodléhá přezkumu dle ustanovení § 1813 o. z. I kdyby tak tomu hypoteticky nebylo, dle žalobkyně závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou správné. Nepřiměřenost nezakládá pouhá skutečnost, že takto paušální odškodnění přesahuje újmu vzniklou v konkrétním případě. To uvádí i soud prvního stupně s odkazem na komentářovou literaturu. Soud však pomíjí další funkce smluvní pokuty a omezuje se pouze na jejich kompenzační funkci a posouzení z hlediska sjednané výše, argumentací ohledně hypotetického úvěrového financování k zajištění prostředků odpovídajícím neuhrazenému školnému. Uložená povinnost nemusí vést pouze k náhradě újmy, ale může také motivovat dlužníka k řádnému plnění. Ve vztahu k sankcím musí být proto zkoumán i význam utvrzené povinnosti v rámci závazku. Povinnost žalovaného hradit žalobkyni školné, je nepochybně velmi významnou součástí závazku založeného mezi stranami smlouvou o studiu. Dle žalobkyně výše smluvní pokuty zcela odpovídá všem jejím základním funkcím (preventivní, uhrazovací a sankční). Žalobkyně odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 872/2006, z jehož odůvodnění zdůraznila, že„ smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila, v co nejkratší době.“ Dále žalobkyně poukazovala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, jímž bylo stanoveno„ smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy…“. Pokud Nejvyšší soud shledal, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně je platným ujednáním, nelze než uzavřít, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně je rovněž platným ujednáním, nikoliv tedy ujednáním zakládajícím hrubý nepoměr a významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Žalobkyně se domáhala, aby krajský soud změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že žalovaného zaváže k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 74.600 Kč a k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný se k podanému odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v jeho odvoláním napadené části výroku II., co do částky 74.600 Kč a v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo podle § 206 odst. 3 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 5. Odvolací soud věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, jemuž předvolání bylo doručeno na adresu, kterou si pro doručování písemnosti zvolil ([ulice a číslo], [obec] – [část obce]). Žádost o odročení odvolacího jednání, kterou žalovaný zaslal prostřednictvím emailové korespondence až den před nařízeným jednáním, s odůvodněním, že se zdržuje pracovně v zahraničí, nepovažoval odvolací soud za včasnou a důvod žádosti o odročení jednání nebyl soudu jakkoliv doložen. Žalovaný po celou dobu řízení zůstal zcela pasivní, k věci se nevyjádřil, nedostavil se bez omluvy ani k jednání okresního soudu. 6. Skutkový stav, jak jej okresní soud zjistil, je správný. Na skutkové závěry soudu prvého stupně, uvedené pod bodem 4. odůvodnění rozsudku, lze pro stručnost odkázat. Konečně odvolací námitka žalobkyně, že závěry soudu prvého stupně spočívají na nesprávném skutkovém zjištění, je pouze obecná, bez konkrétního tvrzení. 7. Po skutkové stránce tohoto sporu je prokázáno, že žalobkyně je soukromá vysoká škola zapsaná v registru vysokých škol, který vede ministerstvo školství (§ 87 odst. 1 písm. j) zákona o vysokých školách č. 111/1998Sb.) a je právní nástupkyní [právnická osoba], která v předmětu činnosti měla provozování soukromé vysoké školy neuniverzitního typu a zanikla sloučením (fúzí) se společností žalobkyně. V takovém případě s odkazem na ustanovení § 39a odst. 5 zákona o vysokých školách platí, zaniká-li právnická osoba mající státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola fúzí podle zvláštního právního předpisu s jinou nebo jinými právnickými osobami majícími státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola (dále jen "přeměna"), přechází účinností přeměny oprávnění zanikající právnické osoby působit jako soukromá vysoká škola, její platné akreditace studijních programů nebo případného omezení akreditace i její studenti akreditovaných studijních programů na nástupnickou právnickou osobu, má-li tato sídlo, ústřední správu nebo hlavní místo podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie nebo byla-li zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli 28. 3. 2017 ve znění dodatku [číslo] smlouvu o studiu, podle které se žalobkyně zavázala zajistit žalovanému v akademickém roce 2017 [číslo] výuku v bakalářském studijním programu„ Bezpečnost managment v regionech“ a žalovaný se zavázal zahájit studium a ve stanovených termínech v dohodnuté výši platit školné (poplatek spojený se studiem). Studium žalovaného bylo ukončeno rozhodnutím žalobkyně o ukončení studia ke dni 24. 6. 2019. Výrokem I. rozsudku, který podaným odvoláním nebyl dotčen, okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužné školné za 4 semestry studia (2017 – 2019) v částce 74.600 Kč. 8. Podaným odvoláním žalobkyně je k přezkumu otevřen výrok II. v rozsahu, v němž soud prvého stupně mimo jiné zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty se závěrem o tom, že k ujednání o smluvní pokutě, která byla podle smlouvy o studiu sjednána ve výši 0,3 % denně z dlužné částky, nepřihlíží s odkazem na ustanovení o spotřebitelských smlouvách, konkrétně § 1813 a § 1815 o. z. Dospěl k závěru, že takové ujednání, kdy smluvní pokuta činí 109,5 % ročně, spotřebitelská smlouva, která slouží k ochraně práv spotřebitele, zakazuje, neboť takové ujednání zakládá významnou ner