69 CO 287/2022-400 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 11.040.000 Kč (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 3.000 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.). 2. Rozhodnutí okresního soudu napadla včasným odvoláním žalobkyně, která považovala postup okresního soudu za nesprávný, který nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu uvedený v usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 10. 2021, č. j. 69 Co 72/2020-261, a to zejména, že soud prvého stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvého stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, dosud zjištěný skutkový stav neobstojí a konečně rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V předchozím rozhodnutí odvolací soud okresnímu soudu uložil, aby posoudil, zda nárok žalobkyně na náhradu škody představuje tzv. kvalifikovaný případ ve smyslu usnesení Ústavního soudu I. ÚS 202/2020 pro přiznání náhrady škody za zásah do vlastnického práva přímo na základě článku 11 odst. 4 Listiny. Současně odvolací soud uložil, aby žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů týkajících se znaku tzv. kvalifikovaného případu a aby žalobkyni za tímto účelem poskytl poučení dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Soud prvého stupně však dospěl k názoru, že žalobu lze zamítnout již na základě samotného faktu, že uplynula pětiletá lhůta daná ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, což bylo pro soud prvého stupně dostatečným důvodem pro zamítnutí žaloby. Navzdory tomu se soud nad rámec primárního důvodu zamítnutí žaloby, jímž bylo uplynutí pětileté lhůty v odůvodnění svého rozsudku zabýval i posouzením existence znaku tzv. kvalifikovaného případu, kdy dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly tyto znaky naplněny, přitom nepovažoval za nutné poučit žalobce dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Další část odvolání žalobkyně představuje přehled komentářové literatury a judikatury k ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., podle které platí, že bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvého stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, což dle odvolatelky v tomto případě dodrženo nebylo. Postup okresního soudu byl nesprávný a v rozporu s ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř. Dále má žalobkyně za to, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Pokud jde o závěr soudu prvého stupně, že žalobu lze zamítnout již na základě skutečnosti, že v projednávané věci došlo k uplynutí lhůty pěti let, což je v přímém rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně je třeba posoudit jako tzv. kvalifikovaný případ. Pokud jde o právní posouzení věci, stanoví článek 11 odst. 4 Listiny, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud jde o zásah spočívající ve zrušení zastavitelnosti pozemku na základě změny územního plánu, upravuje konkretizaci práva na jeho kompenzaci ustanovení § 102 odst. 2 stavebního zákona, přičemž do 31. 12. 2012 náležela peněžní náhrada spočívající v rozdílu mezi cenou stavebního pozemku sjednanou v kupní smlouvě a obvyklou cenou pozemku, který není určen k zastavení, stanovenou znaleckým posudkem, všem vlastníkům. Od 1. 1. 2013 zákon množinu případů pro poskytnutí náhrady značně zúžil, když zavedl časové omezení poskytnutí této náhrady lhůtou pěti let od určení pozemku k zastavění. V projednávaném případě došlo ke zrušení zastavitelnosti pozemku po uplynutí pěti let od umožnění jeho zastavitelnosti, přičemž s ohledem na právní názor NS ČR vyjádřený v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1046/2020 se do doby plynutí této lhůty započítává i doba před 1. 1. 2013, avšak z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti práva skončí běh této lhůty v případech, kdy tato lhůta uplynula před účinností zákona č. 350/2012 Sb. (což nastalo i v projednávané věci), nejdříve dne 1. 1. 2013. Žalobkyni tedy lhůta pěti let uplynula dne 1. 1. 2013, kdy byla současně zavedena, přičemž k tomuto datu a po celou dobu běhu této lhůty žalobkyně disponovala pravomocným územním rozhodnutím. Jak vyplývá z důkazních prostředků provedených v řízení dne 17. 5. 2013 vzala žalobkyně zpět svou žádost o povolení stavby, aby podala novou žádost s novou projektovou dokumentací, což učinila obratem dne 28. 6. 2013 [ulice] žádost již nebyla žalovaným nikdy schválena, neboť byl pozemek žalobce závaznou územní studií určen pro výstavbu poldru v rámci protipovodňové ochrany. Vzhledem k výše uvedenému má žalobkyně za to, že v projednávaném případě nebyl naplněn smysl a účel zákonné úpravy restrikce náhrad za změnu v území, neboť s ohledem na skutkové okolnosti případu nelze dovodit zákonem předpokládanou pasivitu žalobkyně ve vztahu k získání územního rozhodnutí dle ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona. Žalobkyně má za to, že v daném případě nelze uplatnit ani počítání běhu lhůty tak, jak je uvedena v usnesení NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, které dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/98 týkající se běhu vydržecí lhůty. Logickým jádrem argumentace v rozsudcích Nejvyššího soudu týkajících se běhu lhůty pro vydržení je právní názor, že pokud zákon spojuje s určitou dobu trvající aktivitou pozitivní právní následky, respektive s určitou dobu trvající pasivitou negativní právní následky, není v rozporu se zásadou legitimního právního očekávání to, že se do této doby započítá i doba aktivity/pasivity, která uplynula předtím, než zákon s touto aktivitou/pasivitou spojil právní následky. Pasivní subjekt ztratí své vlastnické právo pouze, pokud uplyne celá vydržecí doba bez toho, aby vyvinul jakoukoliv aktivitu k uplatnění vlastnického práva, naproti tomu u ztráty práva na náhradu škody za změnu v území tak, jak je upravena v ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, ztratí subjekt právo na náhradu této škody uplynutím pětileté lhůty a nemá možnost vyvinutím aktivity k realizaci stavby běh této lhůty přetrhnout ani stavět. Žalobkyně ještě před nařízením jednání ve věci zaslala soudu prvého stupně vyjádření k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ohledně znaku tzv. kvalifikovaného případu, včetně specifikace všech majetkových investic žalobce do stavebního pozemku, konkretizace právních kroků, které žalobce v souvislosti se zamýšleným stavebním záměrem činil a dopadu, které měl zásah žalovaného do osobní i majetkové sféry žalobkyně. Soud prvého stupně se s názorem odvolacího soudu neztotožnil, uvedl, že žaloba bude zamítnuta na základě uplynutí pětileté lhůty a další doplnění dokazování a tvrzení by nebylo hospodárné a k zaslanému doplnění tvrzení soud prvého stupně nepřihlédl, když uzavřel, že tyto skutečnosti byly uplatněny až po zákonné koncentraci řízení a poté žalobu zamítl. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že bezdůvodným odchýlením se od závazného právního pokynu odvolacího soudu stran procesního postupu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, došlo k naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., když soud prvého stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem. Neposkytnutím poučení je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že soud prvého stupně omezil rozsah zjišťování skutkového stavu věci v rozporu se závazným pokynem odvolacího soudu, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení § 205 2 písm. d) o. s. ř. Žalobkyně se domnívá, že soud prvého stupně při skutkovém posuzování případu nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., kdy nehodnotil veškeré důkazy a skutková tvrzení ve vzájemných souvislostech, ale vybral pouze některé, které vyložil v neprospěch žalobkyně a ilustroval v nich, proč žalobkyni žádná náhrada za vymezení poldru na jeho pozemku nenáleží. Důvodnost neposkytnutí náhrady spatřoval soud prvého stupně zejména ve skutečnosti, že žalobkyně se mohla zásahu do svého vlastnického práva vyhnout, pokud by na svém pozemku včas zrealizovala stavební činnost a zdůrazňoval, že žalobkyně podle ní nevyvinula ohledně realizace stavby dostatečnou aktivitu, která měla vést k realizaci stavby, čímž by žalobkyni nevznikl nárok na náhradu škody, ale vyhnula by se samotnému vzniku škody a zásahu do svého vlastnického práva. Argumentace soudu sledovala konstrukci ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, kde je pro poskytnutí náhrady požadováno splnění podmínky, která vylučuje samotný vznik škody. Na druhé straně soud kladně hodnotil, že žalovaný sice zasáhl do vlastnického práva žalobkyně, ale učinil tak ve veřejném zájmu. Žal