22 CO 25/2022-370 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 965 727 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 965 727 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dalším výrokem (II.) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 280 513,41 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. 2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný. V odvolání namítá, že mezi ním a jeho matkou, [jméno] [příjmení], byla uzavřena darovací smlouva, na jejímž základě mu byly poskytnuty finanční prostředky z účtu matky ve výši 1 965 727 Kč. Žalobce přitom tvrdí, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, která byla dojednána ústně a bez data splatnosti. Žalobce po dobu následujících tří let o poskytnutí této částky nikterak s žalovaným nekomunikoval, z žádných předložených důkazů, s výjimkou výslechů zainteresovaných subjektů, nevyplývá, že by k uzavření smlouvy o zápůjčce, jak tvrdí žalobce, došlo. Z kontextu celé situace je patrné, že žalobce žádnou smlouvu o zápůjčce s žalovaným neuzavřel, když žalobce v rámci tvrzeného vypořádání majetku po babičce žalobce a žalovaného obdržel jako vypořádací podíl hodnotu, družstevní podíl, se kterým je spjato právo nájmu k bytu na [část obce] a rovněž výnos z prodeje hotelu, přičemž tyto nemovitosti odpovídají hodnotě majetku, který obdržel z daného vypořádání žalovaný, tedy nemovitosti v [obec] a části tvořící předmět tohoto řízení a současně z žádného důkazu nevyplývá, že by bylo mezi stranami ujednáno vrácení těchto prostředků. Vzhledem k rodinným vztahům je proti žalovanému ze strany dalších rodinných příslušníků vedeno několik paralelních řízení a výpovědi těchto osob je tak nezbytné hodnotit v kontextu takto rozvrácených vztahů. Po rozvrácení rodinných vztahů rodina začala vůči žalovanému uplatňovat vrácení prostředků, a to z titulu tvrzených zápůjček, které ve skutečnosti byly dary žalovanému poskytnutými. Soud se s dohodou o vypořádání majetku po babičce stran vypořádal způsobem, že každému z vnuků náleží jedna polovina rozdělovaného majetku, což však není pravdou. Dále soud nijak nezhodnotil, že žalovaný předmětnou nemovitost v [obec] převzal jako nedokončenou stavbu, kterou následně svépomocí dokončoval z vlastních prostředků, a tedy její hodnotu značně navýšil. Strany při uzavírání smlouvy neměly zájem uzavírat smlouvu o zápůjčce, nýbrž smlouvu darovací. Není logické, proč by rodinní příslušníci poskytovali prostředky žalovanému, když tento v okamžiku uzavření domnělé smlouvy o zápůjčce disponoval nemovitostí, která mohla být využita jako zajištění pro případný hypotéční úvěr, a to nemovitostí ve [obec] Tomu rovněž odpovídá, že nebyla uzavřena žádná dohoda stran ohledně vrácení prostředků, neboť se jednalo o smlouvu darovací a nikoli o tvrzenou zápůjčku. Závěr soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí doby je v přímém rozporu s účelem institutu promlčení tak, jak jej interpretuje odborná literatura i ustálená rozhodovací praxe. Soud prvního stupně žádným způsobem nerozvádí, proč je rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, řešící běh promlčecí lhůty, považován za problematický, vyvolávající celou řadu právních problémů. Soudem prvního stupně nebylo nijak zohledněno, že v návaznosti na zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně došlo k úpravě tvrzení žalobce v rovině splatnosti tvrzené zápůjčky ve lhůtě tří až šest měsíců. Argumentace žalobce, že nebylo žádáno navrácení prostředků, neboť tyto nepotřeboval, je zjevně nepřiléhavá, když tato skutečnost svědčí ve prospěch tvrzení žalovaného, že se v dané věci jednalo o dar, který neměl být vrácen. Vyjádření žalobce a jeho matky se v průběhu řízení měnila v návaznosti na vady, které byly vytknuty v rámci odvolacího rozhodnutí Krajského soudu v Praze, toto je patro ze spisu a soud byl povinen se s těmito nesrovnalostmi vypořádat, což neučinil. Dále je patrné, že žalobce se se svou matkou účelově pokusili zhojit vadu spočívající v nedostatku aktivní legitimace žalobce, když uzavřeli v průběhu řízení, po zrušení původního rozsudku, dohodu nazvanou jako„ smlouva o postoupení pohledávky k penězům na účtu“. Jednání žalobce a jeho matky vykazuje znaky účelovosti, je zjevné, že žalobce přistoupil k vymáhání poskytnutých prostředků až poté, co došlo k rozvratu rodiny. Smlouva obsahuje dodatek, ve kterém tehdejší manželka žalovaného prohlásila, že prostředky použité na koupi nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Neobsahuje souhlas s uzavřením smlouvy o zápůjčce, který by se v dané věci nabízel ale pouze konstatování, že jsou to prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného, což neodpovídá tvrzením žalobce. Mezi účastníky nadepsaného řízení jsou velmi vypjaté vztahy, žalobce nejprve téměř tři roky po bratrovi nic nechtěl, z ničeho nic, po rozpadu rodinných vazeb, tomuto dne [datum] zasílá dokument nazvaný„ výpověď smlouvy o zápůjčce“. Žalovaný v dané věci setrvale uvádí, že vztahy v rodině byly vedeny neformálně, přičemž nedocházelo k uzavírání písemných smluv, to je v přímém rozporu s vyjádřením žalobce, který naopak tvrdí, že žalovaný se vůči rodině vždy choval nevhodně. Je s podivem, že žalovanému za takové situace byly ze strany rodiny poskytovány darem nemovitosti i finanční prostředky. Žalovaný tak navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil s tím, že žalovaný své námitky směřuje proti zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů a nesprávnému postupu soudu ve vztahu k důkaznímu břemeni účastníků. Vesměs se však jedná o námitky liché. Soud prvního stupně vychází jednak z toho, co uvedli ve svých výpovědích účastníci a svědci a zjištěná tvrzení podrobuje testu obvyklého jednání, konkrétně v rodině [příjmení]. Pokud jde o hodnocení dodatečně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, soud prvního stupně nikde neuvádí, že by tím byla zhojena vada nedostatku aktivní legitimace, naopak tuto smlouvu považuje za nadbytečnou, neboť právě s ohledem na preferenci bezformálnosti bylo darování peněz platné i bez ní. Dle názoru žalobce ovšem uvedená smlouva zvyšuje právní jistotu účastníků, a to nad obvyklou míru, charakteristickou pro majetkoprávní vztahy v rodině. Pokud jde o skutečnost, že dluh nebyl vymáhán v době, kdy vztahy v rodině nebyly vyhrocené, tak toto vysvětlil ve své výpovědi žalobce a vysvětlil to i soud. Opět nelze přehlížet konkrétní situaci, kdy vztahy mezi bratry nebyly zřejmě nikdy zcela idylické, ovšem byla ctěna zásada úcty k rodinnému majetku, jeho spravedlivému rozdělení a zajištění rodinných příslušníků ve stáří. Tyto hodnoty ctil do značné míry a po určitý čas i žalovaný, ovšem nakonec vše popřel svým jednáním, kdy se hrubě choval k matce a fakticky ji vyhnal z domu, který byl pořízen z jejích prostředků a který jí měl zaručovat klidné stáří. Za zmínku stojí, že v rámci neformálnosti vztahů v rodině, zde neměla zajištěna již smluvně žádná práva, která by uvedený cíl naplňovala. Lze samozřejmě připustit, že vztahy mezi účastníky jsou napjaté, ale tuto situaci výhradně zavinil žalovaný, což je dobře zřejmé z rozsudku ve věci Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 4 C 70/2019. Samotná napjatost vztahů však neznamená, že by výpovědi rodinných příslušníků byly nepoužitelné nebo mohly být bez dalšího zpochybněny. Výpovědi jsou logické, korespondují s konkrétními událostmi a žádný protidůkaz je nevyvrací. Aktivní legitimace žalobce k podání žaloby je dána, zde se žalobce plně ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně, uvedenými v rozsudku. Pokud jde o otázku promlčení, soud prvního stupně velmi správně poukázal na problematičnost rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, výklad který uvedené rozhodnutí konstruuje, nereflektuje reality obvyklých právních vztahů při zápůjčce, zejména v rodině. Pokud by platilo, že se všechny takové zápůjčky promlčí do tří let od doby poskytnutí finančních prostředků plus výpovědní lhůta, tak by zápůjčky ztrácely z ekonomického pohledu smysl. Dlužníci by se fakticky dopouštěli podvodu, neboť by zpravidla věděli, že prostředky do tří let plus výpovědní lhůta vrátit nemohou a počítali by již v době poskytnutí zápůjčky s eventualitou, že peníze nevrátí. Zapůjčitel by byl fakticky vydán na milost vydlužiteli. Navíc je třeba vidět i rozdíl mezi úpravou obč. zák. a o. z., pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty, kdy dle staré úpravy počínala běžet obecná promlčecí lhůta ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, zatímco dle nové úpravy je uvedeno, že právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla nebo mohla dozvědět o okolnostech určujících běh promlčecí lhůty. Jestliže je tedy plnění dlužníka vázáno na nějaké podmínky, bude nutné, aby zapůjčitel měl nebo mohl mít vědomost o tom, že tyto podmínky byly naplněny. Správně soud prvního stupně věc hodnotí i z hlediska tzv. dobrých mravů. Skutečnost, že prostředky zača