23 CO 113/2022-284 — Krajský soud v Praze

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou dne [datum] pro nadbytečnost s tím, že byla přijata opatření k zajištění snížení nákladů a bylo rozhodnuto o snížení stavu zaměstnanců a zrušení pracovní pozice žalobce. Žalobce považuje výpověď za neplatnou, neboť má za to, že pro ni nebyly naplněny předpoklady podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a žalobce se nestal nadbytečným. Dále požadoval náhradu mzdy za období po uplynutí výpovědní doby, konkrétně za období od srpna 2020 do srpna 2021 v celkové výši 1 185 184 Kč se zákonným úrokem z prodlení z náhrady mzdy za jednotlivé měsíce. 2. Okresní soud v Mělníku (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne [datum] je neplatná (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované„ zaplatit žalobci na náhradě mzdy částku ve výši 1 185 184 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 107 744Kč od [datum] do zaplacení“ (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení 244 624,51 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok III.) 3. Soud prvního stupně vzal z obsáhlého dokazování za prokázané, že žalovaná prostřednictvím k tomu oprávněné osoby přijala rozhodnutí o organizační změně a nastaly okolnosti, v jejichž důsledku se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným, neboť došlo ke zrušení jeho pracovní pozice, jeho agenda byla přerozdělena mezi jiné stávající zaměstnance a došlo i k finanční úspoře žalované na prostředcích vynakládaných na jeho plat. Námitka žalobce, že pravým důvodem výpovědi byla reakce žalované na jeho spor s přímou nadřízenou p. [příjmení] o možnosti pracovat z domova v dubnu 2020, kdy docházelo k šíření nemoci COVID-19, zůstala podle soudu prvního stupně pouze v rovině tvrzení a„ nebylo prokázáno, že by zde byl skrytý důvod výpovědi odlišný od důvodu uvedeného v doručené výpovědi“. Soud prvního stupně tudíž konstatoval, že je dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a žalobcovou nadbytečností, neboť právě v důsledku organizační změny došlo ke zrušení jeho pracovní pozice, což vedlo k nadbytečnosti žalobce. Uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod byl„ řádně“ naplněn. Vzhledem k závěru o platné výpovědi z pracovního poměru, čímž„ nebyl naplněn ani základní předpoklad pro náhradu mzdy, jíž se žalobce domáhal,“ se soud prvního stupně již nezabýval konkrétní výší náhrady mzdy za nárokované období a žalobu i v tomto bodě zamítl, neboť„ nebyly splněny podmínky pro vznik tohoto nároku“. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. V jeho obsáhlém odůvodnění soudu prvního stupně vytýkal, že při vedení dokazování nepřistupoval k zaměstnanci jako ke slabší smluvní straně, dokonce ani jako ke straně rovnocenné, že porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků, když pracovněprávní věc, která je skutkově podobná s řadou, již Nejvyšším soudem ČR judikovaných věcí, rozhodl odlišně a v neprospěch zaměstnance, aniž by svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Označil napadené rozhodnutí z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. Poukazoval na to, že„ žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podal proto, že obsah listin, které mu v den doručení výpovědi byly žalovanou předloženy, mu nebyl žalovanou nijak objasněn a komentován, výpověď a rozhodnutí o organizační změně mu bylo zástupci žalované pouze předáno,“ přičemž„ obsah listin však vůbec neodpovídal situaci na pracovišti a poměrům žalované“. Vytýkal soudu prvního stupně chybné posouzení určitosti skutkového vymezení výpovědního důvodu. Namítal, že„ písemné vyhotovení rozhodnutí o organizační změně nebylo žalovanou odůvodněno, ani žalobci ústně vysvětleno a ve výpovědi z pracovního poměru byla jako důvod vedoucí k přijetí organizační změny označena opatření přijatá ke snížení nákladů,“ ač„ v době, kdy byla žalobci daná výpověď, žalovaná vykazovala významný nárůst tržeb, o čemž zároveň všechny zaměstnance informovala“. Žalobci byly pouze předloženy rozhodnutí o organizační změně a výpověď,„ jejich obsah, účel ani důsledky pro komerční oddělení s ním nebyly jinak konzultovány ani diskutovány“. Podle žalobce žalovaná vzhledem k příznivým ekonomickým výsledkům neměla důvod snižovat náklady a stav zaměstnanců komerčního oddělení, které bylo, podle žalobce, naopak personálně poddimenzováno. Nesouhlasil se závěrem, že se jeho práce stala pro žalovanou nepotřebnou. Poukazoval na zjištění soudu, že pracovní agenda žalobce byla přerozdělena mezi stávající zaměstnance, z čehož dovozoval, že množství pracovní agendy vykonávané zaměstnanci žalované nekleslo a jeho práce tak byla i nadále byla pro žalovanou potřebná. Dále namítal, že za situace, kdy zpochybnil smysl přijaté organizační změny, měl soud prvního stupně zjišťovat její účel a cíle, kterých mělo být jejím prostřednictvím dosaženo, zda rozhodnutí skutečně sledovalo organizační změnu či zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Podle žalobce„ jelikož provedené důkazy lze hodnotit toliko ve prospěch žalujícího zaměstnance, je nutné učinit nejméně závěr, že nebylo prokázáno, že by zaměstnavatel měl personální, ekonomickou či organizační potřebu zrušit pracovní pozice Manažerů pro klíčové zákazníky, a že nebylo prokázáno, že důvodem pro přijetí rozhodnutí o organizační změně byla opatření k zajištění snížení nákladů“. Dále uvedl, že„ soud měl dostatek podkladů i pro učinění závěrů o tom, že důvodem pro přijetí rozhodnutí o organizační změně byla osoba žalobcovy nadřízené, která neunesla podřízeným zaměstnancem projevený nesouhlas s jejími postupy a vydání rozhodnutí o organizační změně si na personálním oddělení prosadila, aby se mohla zbavit žalobce jako nepohodlného podřízeného. Žalobce namítal i nesprávnost žalovanou účtovaných nákladů řízení ve vztahu k úkonu právní služby - písemný závěrečný návrh ze dne [datum], který pokládá za neúčelně vynaložený náklad, když„ k předložení písemného závěrečného návrhu soud účastníky nevyzval (pouze je při ústním jednání konaném dne [datum] upozornil na možnost písemných závěrečných návrhů) a právní zástupkyně žalované se ústního jednání dne [datum], které bylo odročeno za účelem závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku, osobně zúčastnila, tudíž měla možnost závěrečný návrh přednést senátu ústně. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne [datum] je neplatná, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy částku 1 185184 Kč spolu s úrokem z prodlení a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání všechny žalobcovy odvolací námitky odmítla a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, kdy poukázala na to, že písemný závěrečný návrh si od obou účastníků výslovně vyžádal soud prvního stupně. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Předně k otázce v odvolání namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je třeba uvést, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když tedy rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsud