23 CO 150/2022-269 — Krajský soud v Praze

1. Žalobce se žalobou (po jejím částečném zpětvzetí a zastavení řízení) na žalované domáhal zaplacení 169 908 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného příplatku za práci o víkendu za období od [datum] do [datum] ve výši 166 065 Kč a dále 25% příplatku za práci přesčas za shodné období v celkové výši 3 843 Kč. Uvedl, že ač s ním byla jednotlivými dodatky k pracovní smlouvě sjednána zkrácená stanovená pracovní doba v rozsahu 22 hodin týdně a pracoval převážně o víkendu, nebyl tzv. víkendovým zaměstnancem, nýbrž běžným zaměstnancem přímé výroby, jemuž byla pouze pracovní doba rozvrhována na víkendové směny a nevztahuje se tak na něj ujednání kolektivní smlouvy o tom, že ve mzdě jsou již příplatky za práci o víkendu zahrnuty. Ovšem, i kdyby soud dospěl k závěru, že tzv. víkendovým zaměstnancem byl, měl žalobce za to, že úprava příplatku za práci o víkendu obsažená v kolektivní smlouvě je úpravou v rozporu se zákonem a nelze k ní přihlížet. K požadovanému příplatku za práci přesčas, uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době pracoval ve zkrácené stanovené pracovní době, vznikl mu za práci přesčas nad tuto zkrácenou pracovní dobu nárok na úhradu příplatku. 2. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) uložil žalované zaplatit žalobci z titulu příplatků za práci přesčas celkem 3 843 Kč s úrokem z prodlení z částek přiznaných za jednotlivé měsíce (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení dalších 166 065 Kč s úrokem z prodlení z titulu příplatků za práci o sobotách a nedělích (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 3. Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, že„ v rozhodném období, tj. od [datum] do [datum], pracoval žalobce pro žalovanou na základě pracovní smlouvy jako auditor kvality, když dodatky k pracovní smlouvě byla původně sjednaná pracovní doba 37,5 hodiny v třísměnném provozu změněna na 22 hodin týdně, a to bez jakékoliv vlivu na výši mzdy. Žalobce byl po celé rozhodné období zařazován pouze na víkendové směny, pracoval-li v jiný než víkendový den, šlo o napracování neodpracované víkendové směny nebo o práci nad sjednanou pracovní dobu na základě dohody mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce byl při nástupu do práce seznámen s kolektivní smlouvou, věděl, že pracuje za shodnou mzdu jako zaměstnanci pracující od pondělí do pátku, tedy že dosahuje shodné mzdy za méně odpracovaných hodin. Pracovníci přímé výroby pracovali v rozhodném období u žalované ve dvou režimech, a to jako týdenní zaměstnanci ve třísměnném režimu s pracovní dobou 37,5 hodiny týdně, která byla rozvržena od pondělí 6:00 hodin do pátku 22:00 hodin. Druhý režim byl režim víkendových zaměstnanců, kteří pracovali ve dvou 11hodinových směnách rozvržených od pátku 22:00 hod do pondělí 6:00 hod. Oběma skupinám zaměstnanců náležela shodná měsíční mzda. V kolektivní smlouvě žalované byl režim víkendových zaměstnanců upraven tak, že jde o zaměstnance pracující ve zkrácené stanovené pracovní době ve smyslu ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce, ve dvou jedenáctihodinových směnách rozvržených dle pracovního řádu žalované od pátku 22:00 hod do pondělí 6:00 hod, přičemž u těchto zaměstnanců nedochází ke snížení mzdy a příplatek za práci o sobotě a neděli je již zahrnut ve mzdě.“ Uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena zkrácená stanovená týdenní pracovní doba ve smyslu ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce a žalobce má za dobu odpracovanou nad rámec takto stanovené zkrácené pracovní doby nárok na příplatek za práci přesčas. Neztotožnil se v tomto směru, vycházeje přitom„ zejména z kolektivní smlouvy – mzdová část ve spojení s pracovním řádem žalované“, se závěrem oblastního inspektorátu práce, podle něhož žalobce pracoval v režimu kratší pracovní doby ve smyslu § 80 zákoníku práce. Soud prvního stupně dále uzavřel, že za situace kdy jedenáctihodinové směny byly u žalované rozvrhovány výlučně na víkend, tj. od pátku 22:00 hod do pondělí 6:00 hod, zatímco v ostatní dny byla práce rozvržena do třísměnného provozu, tj. v rozsahu 7,5 hodin na jednu směnu a ve spojení s tím, že pracovní doba žalobce činila pouze 22 hodin týdně a byla rozvrhována výlučně na víkendové dny, pracoval žalobce na základě dodatků k pracovní smlouvě pro žalovanou jako tzv. víkendový zaměstnanec, bez ohledu na to, že„ z dodatku samotného bez dalšího nevyplývá, že by ujednáním o délce pracovní doby 22 hodin týdně bylo pregnantně řečeno, že jde o výkon práce o víkendu ve dvou 11hodinových směnách, a že je tedy dodatkem zaměstnanec podřízen režimu víkendového zaměstnance.“ Podle soudu prvního stupně však„ nelze přehlédnout“, že až do doby změny pojetí práce o víkendu u žalované počínaje [datum], nebyla pochybnost o tom, že dodatky s pracovní dobou 22 hodin týdně jsou sjednávány právě s víkendovými zaměstnanci. 4. Pokud jde o příplatek za práci v sobotu a neděli, soud prvního stupně poukázal na to, že zákoník práce připouští, aby byl příplatek sjednán nejen v jiné výši, ale i jiným způsobem, k čemuž podle soudu prvního stupně v daném případě došlo přímo v kolektivní smlouvě tak, že zákonnému požadavku na kompenzaci zásahu do osobního a rodinného života zaměstnance pracujícího o víkendu bylo vyhověno tak, že při snížení počtu odpracovaných hodin z 37,5 na 22 hodin týdně nedocházelo ke snížení mzdy, když vypočítal, že uvedeným snížením počtu odpracovaných hodin došlo k navýšení hodinové mzdy víkendových zaměstnanců na 170 % hodinové mzdy zaměstnanců pracujících v třísměnném týdenním režimu, což výrazně přesahovalo minimální zákonnou výši příplatku za práci o sobotách a nedělích ve výši 10 % průměrné mzdy. 5. Výrok III., o nákladech řízení, soud prvního stupně odůvodnil odkazy na ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že pracovněprávní dokumentace žalované byla problematicky vyložitelná, když umožňovala různé výklady ujednání účastníků o rozsahu pracovního poměru, čímž„ žalovaná značným způsobem zapříčinila podání žaloby, a bylo by v rozporu s ochranou slabší strany, tj. zaměstnance, požadovat, aby nesl důsledek nedůslednosti žalované v přípravě pracovně právní dokumentace, která rezignovala na její jasnost, srozumitelnost a jednoznačnost.“ 6. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání žalobce i žalovaná. 7. Žalobce v odvolání, které směřovalo pouze proti zamítavému výroku II., shrnul svou dosavadní argumentaci a závěry soudu prvního stupně, jemuž vytýkal nesprávný závěr o tom, že by byl tzv. víkendovým zaměstnancem, když to, podle žalobce, nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Nesouhlasil ani se závěrem o tom, že by příplatky za práci o sobotách a nedělích byly zahrnuty již v jeho základní mzdě ve smyslu ujednání v kolektivní smlouvě. Podle žalobce k tomuto ujednání nelze přihlížet, neboť odporuje (obchází) ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce, když výše mzdy byla určována jednostranně mzdovým výměrem žalované a tento mechanismus ani neumožňuje zjistit konkrétní výši příplatku za práci o sobotách a nedělích, když počet víkendů se v jednotlivých měsících liší, zatímco výše stanovené mzdy se neměnila, v důsledku čehož byla v různých měsících různá i výše příplatku za práci o sobotách a nedělích, což je nepřípustné. Vytýkal soudu prvního stupně, že při výpočtu výše příplatku vycházel z průměrné mzdy zaměstnance pracujícího v 37,5 hodinovém třísměnném pracovním týdnu, neboť tato metoda určení z pracovněprávní dokumentace žalobce nijak nevyplývá. Názor soudu prvního stupně, že tím, že má žalobce vyšší mzdu než porovnávaný zaměstnanec, je v tomto rozdílu již obsažen i dostatečný příplatek za práci v soboty a neděle a byl tedy dostatečně kompenzován, je podle žalobce neakceptovatelný. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že„ vůbec nezohlednil a nepřihlédl k žalobcem tvrzené skutečnosti ohledně rozdílných trhů práce mezi zaměstnanci pracujícími o víkendu a zaměstnanci pracujícími v běžném pracovním týdnu. Mezi těmito skupinami jsou zejména rozdíly ve mzdových podmínkách, které odůvodňují odlišnosti mezi základní hodinovou mzdou zaměstnanců pracujících převážně o víkendu a zaměstnanců pracujících v běžné pracovní dny. 1,7násobně vyšší hodinová mzda, ke které soud svým výpočtem dospěl, je z pohledu žalobce právě onou„ mzdovou přirážkou“, která je pro tyto zaměstnance přijatelná, aby byli ochotni pracovat většinu své pracovní doby o víkendech, kdy jejich blízké osoby čerpají nepřetržitý odpočinek. V tomto mzdovém rozdílu tedy není zahrnut žádný příplatek za práci v soboty a neděle a jedná se čistě o sjednanou vyšší mzdu, které reflektuje podmínky daného trhu práce.“ Podle žalobce,„ pokud zaměstnanec dobrovolně obětuje dny svého volna k další práci, ať už o víkendu či nikoli, je pochopitelné, že si tento svůj čas cení vyšší sazbou. Je na vůli zaměstnavatele, zda tyto požadavky na základní mzdu bude tolerovat, či nikoli. V uved