23 CO 155/2022-227 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí jedné poloviny nemovitostí, které žalovaným darovala darovací smlouvou ze dne [datum] s tím, že se žalovaní od konce roku 2018 dopouštějí jednání hrubě porušující dobré mravy, spočívající v tom, se nikdo ze žalovaných o dům [adresa] v [obec] a jeho údržbu a opravy nestará, po požáru, k němuž došlo v prosinci 2018, kdy žalobkyně zůstala v domě bez tepla a elektřiny, přestože je o to opakovaně žádala, nikdo ze žalovaných nezajistil opravu a nechali žalobkyni žít v nevyhovujících, nedůstojných a zdraví ohrožujících podmínkách. Žalovaní nezajišťují ani palivo k vytápění domu, žalobkyni vulgárně napadají a hrubě uráží, vyhrožují, že ji zbaví svéprávnosti a umístí do psychiatrické léčebny. Žalobkyně proto žalované vyzvala k vrácení daru, a protože na její výzvu v určené lhůtě nereagovali, obrátila se s žalobou na soud. 2. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že je žalobkyně vlastníkem jedné poloviny vyjmenovaných nemovitostí v katastrálních územích [část obce], [obec] a [obec] (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit všem žalovaným„ společně a nerozdílně“ na nákladech řízení 75 027 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaných (výrok II.). 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že vztahy mezi žalobkyní a žalovanými se zhoršily po požáru domu [adresa] v [část obce], kde žalobkyně bydlela, po kterém se dům stal neobyvatelným, nicméně žalobkyně neprokázala, že by se k ní žalovaní chovali způsobem vymykajícím se dobrým mravům, když pouhá skutečnost, že žalobkyně bydlela v domě s nevyhovujícími podmínkami, nelze hodnotit jako jednání, které by bylo možno považovat za hrubý rozpor s dobrými mravy. Konstatoval, že žalovaní se o žalobkyni zajímali, snažili se neutěšenou situaci v domě řešit úklidem nahromaděného nepořádku, 1. žalovaný opravil v domě elektroinstalaci, v domě tekla teplá voda a dalo se zde topit v krbových kamnech. Po požáru 1. žalovaný ubytoval žalobkyni u sebe, poté jí zajistil bydlení v obecním bytě, přičemž žalobkyně mohla bydlet u něj i nadále. Uzavřel, že pokud se žalobkyně sama rozhodla vrátit se do domu v dezolátním stavu, není možné se pro stav domu domáhat vrácení daru pro nemravné chování žalovaných. V této souvislosti poukázal na to, že„ darování nezakládá obdarovanému povinnost projevovat vůči dárci vděk a nemělo by sloužit jako nástroj k nátlaku na obdarovaného ze strany dárce“, a proto„ žalovaní nebyli – v souvislosti s darováním od žalobkyně – povinni dům po požáru ihned rekonstruovat a zajistit tak žalobkyni bezproblémové bydlení právě v domě, jak na tom žalobkyně trvala“. Soud prvního stupně poukázal i na to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že to byla žalobkyně, kdo zapříčinil požár, který zhoršil podmínky pro bydlení v domě a„ stejně takto byla nepochybně ona, kdo opakovaně plnil dům nestandardním množstvím nepotřebných věcí (až odpadků)“. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že„ přeceňuje roli žalovaných ve věci péče o žalobkyni, a naopak nedoceňuje útrapy žalobkyně z podmínek, ve kterých musela v domě přežívat“. Popisovala stav domu po požáru, kdy zejména poukazovala na to, že následkem požáru byla v domě zničena elektroinstalace, žalobkyně po dobu několika měsíců nemohla v domě svítit a napájet elektrické spotřebiče a až po uplynutí několika měsíců syn žalobkyně (žalovaný) provedl provizorní opravu elektroinstalace, která ale nesplňuje podmínky stanovené právními předpisy a ohrožuje život žalobkyně kvůli vysokému riziku úrazu elektrickým proudem a tento stav trval až do roku 2021, kdy se žalobkyně odstěhovala do domu s pečovatelskou službou. Dále uvedla, že následkem požáru došlo ke zničení kotle na pevná paliva, který zajišťoval vytápění celého domu a do dnešní doby nebyl nahrazen, takže žalobkyně zůstala bez hlavního zdroje tepla a k vytápění byla nucena užívat pouze krbová kamna umístěná v jí užívané bytové jednotce, která však nepostačují k vytopení celé bytové jednotky, žalobkyní výlučně užívané. Do domu s pečovatelkou službou se žalobkyně odstěhovala, aby nemusela v domě strávit další zimu a řešit topení. Rovněž poukazovala na to, že po požáru byl odpojen přívod vody do domu a byl též odstraněn bojler na ohřev teplé vody, takže až do května 2020 byla žalobkyně bez teplé vody. Dále namítala, že žalovaný nahradil při požáru hasiči rozbité sklo v okně obývacího pokoje neprůhledným plastem, který brání pronikání světla do místnosti, a že v garáži a kotelně domu jsou stále od požáru popraskané okenní tabule a skleněné tabule ve dveřích. Žalobkyně rozebírala věrohodnost svědků, kteří před soudem prvního stupně vypovídali o vztahu žalobkyně se žalovanými, kdy zatímco svědci žalovaných tento vztah líčili jako báječný a nadstandardní, svědkyně žalobkyně věc popsaly diametrálně odlišně. Žalobkyně v odvolání nepolemizovala se závěrem soudu, že žalovaní neměli právní povinnost dům po požáru opravit, nicméně podle žalobkyně„ samotná skutečnost, že žalovaní nechali žalobkyni dlouhodobě žít v nedůstojných podmínkách (aniž by tím současně porušili nějakou právní povinnost), čímž jí působili značné příkoří, může znamenat, a v daném případě i znamenalo, hrubé porušení dobrých mravů“. Poukazovala na to, že„ v žádném případě po žalovaných nepožadovala bezproblémové bydlení, které by odpovídalo jejím představám“, ale„ žádala po nich pouze o takové opravy, které by jí zajistili minimální úroveň důstojného bydlení, kterou lze v současné době objektivně požadovat“. Žalobkyně má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní jí nezajistili důstojné bydlení a nechali ji žít v podmínkách, které žalobkyně sama vnímala jako těžké příkoří a„ cílený psychický nátlak“. Pouhé setkání s žalovanými jí působilo stresovou reakci, a proto žalobkyně bydlet u žalovaného nechtěla a, s ohledem na svůj nepříznivý psychický stav vyvolaný stresem, ani nemohla. Vytýkala soudu prvního stupně, že dospěl-li k závěru, že v domě hromadila nepotřebné věci, není zřejmé, jak měla tato skutečnost ovlivnit péči žalovaných o žalobkyni, když tato skutečnost„ v žádném případě nebránila žalovaným ve vytvoření důstojných podmínek žalobkyni k bydlení“. Podle žalobkyně, ani případná její odpovědnost za vznik požáru nezbavovala žalované odpovědnosti za hrubé porušování dobrých mravů ve vztahu k žalobkyni. Žalobkyně je přesvědčena, že se žalovaní vůči ní po vyhoření domu chovali způsobem, který lze označit za hrubé porušení dobrých mravů, což vedlo ke vzniku nároku na vrácení daru, a proto navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že soud prvního stupně po provedeném dokazování správně zhodnotil, že nebyly splněny předpoklady pro vrácení daru, neboť žalobkyně neprokázala, že by se k ní žalovaní chovali způsobem vymykajícím se dobrým mravům a navrhovali potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobkyně darovala žalovaným polovinu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeného u [stát. instituce], katastrální pracoviště Benešov jednak na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí] [obec], na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], a na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], darovací smlouvou ze dne [datum], s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni [datum]. I když tedy k „ nemravnému“ chování obdarovaných žalovaných, pro které žalobkyně žádá vrácení daru, mělo dojít až po [datum], kdy vstoupil do účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba zažalovaný nárok na vrácení daru posuzovat podle právní úpravy účinné v době darování, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění [účinnost], (dále jen„ o. z.“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2020, sv. 9, na straně [číslo], pod č. [spisová značka], popř. dostupný na webových stránkách [webová adresa] 8. Soud prvního stupně provedl v řízení obsáhlé dokazování, na jehož základě správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci, kdy vycházel z ustanovení § 630 o. z., podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy, a přiléhavé judikatury k tomuto ustanovení se vážící (srov. odstavec 35 odůvodnění napadeného rozsudku). 9. Žalovaná vůči