23 CO 17/2022-98 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Mladé domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného jí žalovanou dne [datum] pro porušení pracovních povinností žalobkyní zvlášť hrubým způsobem, jehož se měla dopustit tím, že„ minimálně“ ve dnech [datum] a [datum] aktivně napomáhala krádežím výrobních součástek a dále měla i přihlížet dalším krádežím a nikoho o nich neinformovat. Žalobkyně namítala, že pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyl žádný relevantní důvod, a že byla z účasti na krádežích obviněna křivě. 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ze dne [datum], které bylo doručeno žalobkyni žalovanou dne [datum], je neplatné“ (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 35 880 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a v téže lhůtě uložil žalované zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na nákladech řízení státu 162 Kč (výrok III.). 3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že„ žalovaná v řízení neprokázala důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru, respektive neoprávněnost žaloby“, přičemž konstatoval, že„ z výpovědí svědků ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]) má soud tvrzení žalované naopak za jednoznačně vyvrácená – tj. že žalobkyně se ničeho z vytýkaného nedopustila, pracovní kázeň nikterak neporušila“. Dále poukázal na to, že ani„ z žalobkyní předložených kamerových záznamů též naprosto žádné porušení pracovní kázně žalobkyní neshledal“. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k chybnému skutkovému zjištění, kdy zejména nesprávně vyhodnotil žalovanou předložené kamerové záznamy, které, podle žalované, prokazují jednání žalobkyně, která byla důvodem pro okamžité zrušení jejího pracovního poměru. Dále namítala, že soud prvního stupně vedl chybně výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nesprávně hodnotil jejich svědecké výpovědi, kdy„ nepřihlédl při hodnocení věrohodnosti svědků k diskrepancím v jejich výpovědích se situacemi zachycenými na kamerových záznamech ze dne [datum] a [datum]“, a do tohoto hodnocení současně soud„ nijak nezahrnul skutečnost, že daní svědci byli (v případě pana [příjmení] a pana [příjmení]) pravomocně odsouzeni za trestnou činnost páchanou u žalované a jejich pracovní poměry byly z tohoto důvodu ukončeny ze strany žalované okamžitým zrušením a v případě pana [příjmení] bylo ukončeno jeho dočasné přidělení ze strany agentury práce. Tato skutečnost dle žalované ovlivnila výpovědi všech svědků.“ Dále uvedla, že„ po provedeném dokazování lze sice pravděpodobně konstatovat, že žalobkyně nebyla přímo spojena s pachateli panem [příjmení] a panem [příjmení], žalovaná nicméně setrvává na tom, že žalobkyně musela jednání obou pachatelů v několika případech vidět a jejich jednání v ní mělo minimálně vyvolat důvodné podezření, které měla žalobkyně žalované ohlásit. Pokud tak žalobkyně neučinila a umožnila tak pachatelům pokračování v trestné činnosti, je okamžité zrušení jejího pracovního poměru dané žalovanou důvodné, jelikož v důsledku uvedených jednání (resp. nečinnosti žalobkyně) došlo k naprosté ztrátě důvěry žalované v žalobkyni a řádné plnění jejích povinností.“ Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaná v něm pouze opakuje a rozvádí argumenty, které použila již v řízení před soudem prvního stupně, které jsou podle žalobkyně liché. Dále uvedla, že se stala obětí horlivosti zaměstnanců žalované, kteří jménem žalované okamžitě ukončili pracovní poměr řady zaměstnanců a učinili tak z pozice síly s předpokladem, že ti se nebudou bránit. Podle žalobkyně, žalovaná namísto toho, aby po provedeném dokazování svou chybu uznala a spor urovnala, zcela zbytečně jej vyhrocuje. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal jí nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Žalobkyni byla dne [datum] doručena listina z téhož dne, jíž s ní žalovaná zrušila okamžitě pracovní poměr s poukazem na ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006, zákoníku práce, z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl skutkově vymezen tak, že žalobkyně„ minimálně ve dnech [datum] a [datum] v prostoru haly M1 výrobního závodu“ žalované v [obec]„ aktivně napomáhala krádežím elektronických vzpěr k pátým dveřím (kufru vozidla) jejich uschováním pod oblečením hlavního pachatele“ a dále i„ přihlížela dalším krádežím a nikoho o nich neinformovala“. Konkrétně měla žalobkyně dne [datum] přihlížet krádeži ze strany [jméno] [příjmení] a dne [datum] aktivně napomáhat panu [příjmení] s uschováním kradeného materiálu pod oblečení. 8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do [datum], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 248/2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“). 9. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. 10. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. 11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. 12. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, když podle okamžitého zrušení pracovního poměru měl pracovní poměr žalobkyně skončit dnem jeho doručení, tj. dnem [datum], přičemž žaloba byla podána dne [datum], tedy před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce. Naproti tomu je soudu prvního stupně třeba vytknout, že v odůvodnění vůbec nezmínil, jak posoudil otázku zachování lhůty k dání okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, nicméně z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že i tuto prekluzívní lhůtu správně hodnotil jako dodrženou. 13. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila jednání k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného právního jednání skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní jednání, jímž měl být pracovní poměr skončen, bylo učiněno v zákonem stanovené formě, bylo žalobci řádně doručeno (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Je-li předmětem řízení namítaná neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak je na žalovaném zaměstnavateli, aby zejména prokázal, že ke dni právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto jednání skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru (§ 52 písm. a) – h) resp. § 55 odst. 1 zákoníku práce). Toto nastavení důkazního břemena pak nikterak nesouvisí s nahlížením