25 CO 181/2021-189 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 12 C 112/2020-88, zastavil řízení co do částky 16 000 Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 18 198 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 34 198 Kč od [datum] do zaplacení, ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 15. dne v měsíci počínaje právní mocí rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování a konstatování vázanosti správním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že co do základu je nárok žalobkyně oprávněný, neboť žalovaná byla rozhodnutím [stát. instituce] ze dne [datum] uznána vinnou přestupkem z nedbalosti dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále jen„ zákon o silničním provozu“), a byla jí udělena pokuta ve výši 1 500 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na shora uvedené dospěl k závěru, že pokud se žalobkyně po žalované domáhala jedné poloviny způsobené škody, částky 35 198 Kč, kterou se dohodou o narovnání dluhu žalovaná zavázala žalobkyni splácet po 1 000 Kč, je její nárok oprávněný, a proto uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni žalovanou částku v celém rozsahu. 2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která namítala na své straně nedostatek pasivní legitimace, neboť ve smyslu § 2933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“) za škodu způsobenou zvířetem odpovídá jeho vlastník, a tato odpovědnost je objektivní. Vlastník zvířete za škodu odpovídá i tehdy, když se zvíře zatoulalo, uprchlo či bylo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil. Žalovaná nebyla vlastníkem psa, tím byl [jméno] [příjmení], syn žalované. Žalovaná vyjela z domova na kole, pes přeskočil plot a běžel za ní po silnici. Žalovaná o tom nevěděla, psa neměla svěřeného, jednalo se o zvíře uprchlé. Tento skutkový stav se podává i z výrokové části rozhodnutí o přestupku [stát. instituce], odbor právní, oddělení přestupkové, ze dne [datum], sp. zn. [číslo] [číslo], kde je uvedeno, že žalovaná [datum] řídila jízdní kolo a„ při této výzvě jí doběhl pes majitele [jméno] [příjmení], který za ní utekl, musel přeskočit oplocení pozemku a volně se pohyboval vedle ní. Při volném pobíhání vběhl do vozovky, do jízdní dráhy jedoucího osobního automobilu.“ Dle žalované odpovědnost správně právní nelze bez dalšího přenést do sféry práva civilního. Závěry přestupkového řízení jsou v rozporu se správně právními zásadami přestupkového řízení, neboť žalovaná nebyla pro duševní nemoc schopna pochopit účel přestupkového řízení a vyhodnotit jej. Žalovaná má diagnostikovanou [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] a touto duševní poruchou trpí již řadu let, tedy i v době probíhajícího přestupkového řízení. Opakovaně například volala policii, z důvodu různých bludů. V dubnu 2018 byla hospitalizována v Psychiatrické léčebně [část obce], z lékařské zprávy se podává, že popisovanými obtížemi trpí 2-3 roky. Duševní poruchou žalovaná trpěla i v době, kdy měla podepsat dohodu o uznání dluhu se žalobkyní, tu však nemohla pochopit ani vyhodnotit. Dohoda o uznání dluhu tak nebyla uzavřena platně. V době podání odvolání žalovanou probíhalo před soudem prvního stupně řízení o posouzení její svéprávnosti. Zároveň již byl znám znalecký posudek vypracovaný pro řízení o posouzení svéprávnosti žalované, ze kterého se podává, že žalovaná není schopna posoudit smysl a obsah jakýchkoliv smluv či dohod. Opatrovník žalované navrhl zpracování znaleckého posudku k posouzení stavu žalované v době podpisu dohody o uznání dluhu, případně v době, kdy probíhalo přestupkové řízení, tento důkazní návrh však nebyl soudem prvního stupně proveden. Žalovaná shrnula, že v rámci přestupkového řízení byla žalovaná uznána vinnou z přestupku ve smyslu dle § 125 odst. 1 písm. k) zákona o pozemních komunikacích, v souvislosti s porušením ustanovení § 60 odst. 1 zákona o silničním provozu, dle kterého je vlastník nebo držitel domácích zvířat povinen zabránit jejich pobíhání po pozemních komunikacích. Žalovaná však nebyla ani majitelem ani držitelem pobíhajícího psa. Proti rozhodnutí správního orgánu žalovaná v důsledku svého zdravotního stavu nepodala opravný prostředek, neboť nebyla schopna situaci vyhodnotit. Žalovaná začala splácet žalobkyni 1000 Kč měsíčně na výzvu svého syna, avšak sama nebyla schopna účel splátek vyhodnotit. Žalovaná je tak sankciována za jednání, kterého se nedopustila a za jehož následky neodpovídá. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že žalobu zamítne, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 3. Proti shora uvedenému rozsudku a to pouze proti nákladovému výroku III. podala odvolání i žalobkyně. Namítala, že žalovaná byla v přestupkovém řízení uznána vinnou ze spáchání přestupku jako držitel psa. Žalobkyně na základě přestupkového rozhodnutí žádala o náhradu vzniklé škody, která jí vznikla dnem výplaty pojistného plnění poškozenému za náhrady škody způsobené na vozidle. Zdůraznila, že po žalované požadovala pouze 50% vyplaceného plnění z celkové škody, kterou uhradila. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu zpět o 16 000 Kč, neboť tato částka jí byla ve splátkách po 1 000 Kč žalovanou uhrazena. Dle žalobkyně moderace náhrady nákladů řízení dle § 150 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně nebyla důvodná. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 277/18. Zdůraznila, že od počátku měla zájem na mimosoudním řešení věci, odpustila žalované polovinu částky vzniklé škody a umožnila jí na základě dohody o splátkách dluh splácet. Žalovaná podmínky dohody porušila. Náklady, které tak žalobkyni vznikly, jsou v přímé souvislosti s jednáním žalované. Navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení za 8 úkonů právní služby po 2 500 Kč, 8 náhrad hotových výdajů po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas 1 600 Kč za 16 započatých půlhodin po 100 Kč, cestovné ve výši 708 Kč za 4 jízdy [obec] – [obec] a zpět, DPH, uhrazený soudní poplatek ve výši 1 368 Kč, celkem 31 264,68 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že žalobkyni shora uvedenou částku přizná, včetně náhrady nákladů odvolacího řízení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody moderace náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dál jen „o. s. ř.“), tedy, aby soud náklady řízení úspěšnému účastníku nepřiznal. Zdůraznila, že při prvním soudním jednání, kdy žalovaná nebyla zastoupena opatrovníkem, ale při jednání s ní byla přítomna dcera, bylo ze strany žalobkyně navrženo uzavření smíru tak, že žalovaná v měsíčních splátkách uhradí žalovanou jistinu. Dcera žalované soudu vysvětlovala, že žalovaná pobírá pouze starobní důchod, nemá žádné úspory a ani by nebylo možné v jejich možnostech žalovanou částku uhradit najednou. Rovněž poukázala na zdravotní stav žalované, která průběh jednání de facto ani nevnímala s tím, že bude nutno zahájit řízení o posouzení svéprávnosti žalované. Smírného řešení nebylo dosaženo, neboť žalobkyně trvala na přiznání náhrady nákladů řízení, a proto bylo jednání odročeno. Není tedy pravdou, že by žalovaná po celou dobu řízení zaujímala negativní stanovisko, jak tvrdí žalobkyně. Mimo již zmíněných zdravotních důvodů jsou na straně žalované dány i důvody finanční a sociální pro moderaci náhrady nákladů řízení, pokud by měla být žalobkyně v meritu věci úspěšná. Z tohoto důvodu žádala žalovaná o osvobození od soudních poplatků. 5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované nerozporovala, že žalovaná nebyla vlastníkem zvířete, které bylo příčinou dopravní nehody a ani osobou, které bylo zvíře svěřeno a nemůže tak být zodpovědná za způsobenou škodu na vozidle dle § 2933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Žalobkyně nerozporovala ani tu skutečnost, že primárně je osobou odpovědnou za způsobenou škodu zvířetem jeho vlastník (pan [jméno] [příjmení]), přičemž spolu s ním může být odpovědná osoba, které vlastník zvíře svěřil. Za situace, kdy společně a nerozdílně za škodu způsobenou zvířetem odpovídá vlastník i osoba, které bylo zvíře svěřeno, je na žalobkyni, po které z těchto osob se bude domáhat uhrazení předmětného nároku. Žalobkyně vycházela při šetření předmětné pojistné události z policejního protokolu o dopravní nehodě, kde je uvedeno, že řidič poškozeného vozidla narazil do psa,„ který se vzdálil od své průvodkyně [jméno] [příjmení] jedoucí na jízdním kole“. Žalobkyně měla dále k dispozici sdělení [stát. instituce], odboru právn